Pan Jiří Leschtina polemizuje na Svobodném fóru s mým článkem o Haně Marvanové a o výběru členů mediálních rad. Základní nota jeho textu je: Všem nám jde přece o jedno, o občanskou angažovanost v zájmu posílení demokracie v České republice! Tak v čem je problém?

Přitom je článek velmi šťastný v tom, že mi umožňuje pojmenovat naprosto základní věci, na nichž se ani trochu neshodneme. Konfrontace rozdílných stanovisek je důležitá proto, aby se vyjasnila situace, v níž česká společnost je, aby se přesněji pojmenovaly problémy a aby se nakonec účastníci debaty případně mohli dobrat i o toho, na čem se přes všechny rozdíly shodnou a na čem tedy mohou spolupracovat. Proto se omlouvám, že má odpověď bude obšírnější.

[ctete]60024[/ctete]

Porozumění situaci

Pan Leschtina píše: „Co ale dělat za situace, kdy politické strany selhávají ve svých tradičních funkcích, jako jsou artikulace a prosazování různých společenských zájmů? A stávají se kořistí neprůhledného byznysu a různých regionálních bossů, jak jsme to viděli v nedávné minulosti, nebo je rovnou zakládají či dodatečně ovládnou nejmocnější oligarchové v zemi, jak to vidíme dnes?“ Podává obraz kontinuálního úpadku české demokracie, která už po řadu let (odkdy vlastně?) kontinuálně zabředávala do hlubší a hlubší krize, přičemž Andrej Babiš představuje jednu z jejích etap, zvýrazněnou tím, že je zatím poslední. V takové situaci, kdy politické strany dlouhodobě nejsou schopny plnit své základní funkce, je legitimní, když zasáhnou nezávislé iniciativy „občanské společnosti“.

Můj pohled na polistopadový vývoj je velmi odlišný. Plyne z toho, že jsem rozhodným a horlivým stoupencem toho, co pan Babiš nazývá „Starými pořádky“ a já polistopadovým demokratickým režimem. Byl po listopadu 1989 vybudován na zdravých základech (liberální demokracie, postavená na soutěži politických stran, právní řád, opřený o základní občanská práva a svobody, příslušnost ke společenství západních demokratických států), měl jistě spoustu vážných chyb, z nichž některé se během času prohlubovaly, ale zároveň byl stále otevřený změnám k lepšímu, byl politicky reformovatelný, což je základní vlastnost každé demokracie.

Tento režim byl v letech masové hysterie 2012–2014 za spoluúčasti demokratické opozice (ČSSD), „orgánů činných v trestním řízení“ (tedy evolučních sil v těchto orgánech, abych nepaušalizoval) a nezávislých iniciativ „občanské společnosti“ vážným způsobem poškozen a v důsledku toho se posunuje čím dál tím víc směrem od demokracie (vlády lidu) k autokracii (samovládě), oligarchii (vládě bohatých prominentů, přesněji řečeno jednoho bohatého prominenta) a buranokracii (vládě dolních deseti tisíc: ve společenském provozu, i v té nejvyšší politické a ústavní rovině, získávají čím dál tím větší prostor různí hulváti a sprosťáci, takže hulvátství a sprosťáctví se potichu stává součástí společenského úzu).

Souběžně s tím se prosadila představa, že politika selhala a je třeba jí přistřihnout křidélka. Touto cestou se ovšem nakonec do významných mocenských pozic nedostali ani ušlechtilí intelektuálové havlovského střihu z nezávislých iniciativ, ani jakobíni z policie a státních zastupitelství, ani sociálně demokratická opozice. Místo toho se na těle české demokracie vytvořil obrovitý zhoubný novotvar, jehož nejviditelnější složkou (i když jistě ne jedinou, nezapomínejme např. na prezidenta a jeho populistickou suitu) je koncentrát ekonomické, politické a mediální moci, ztělesněný v osobnosti Andreje Babiše. Andrej Babiš je u nás v tomto ohledu nezastupitelný, je to „ten oligarcha“, a mluvit tedy např. o „oligarších, např. Andreji Babišovi“, by bylo zavádějící.

Polistopadový režim se zdá být neschopným této rakovině čelit. Nemá zatím dostatečnou imunitu. Tedy bude neschopen, pokud se ve společnosti neprosadí diskuse o povaze této krize spojená s jistou sebereflexí zúčastněných, po níž bohužel zatím není ani stopy. Moje první teze zní: Masová politická hysterie let 2012–2014 („Velká Protikorupční Revoluce“) byla sice asi nezamýšlený, ale zato nesmírně účinný útok na parlamentní demokracii v České republice, který otevřel cestu k moci ne těm, co ji nezodpovědně vyvolali, ale autokratům, oligarchům a buranokratům.

Svoboda veřejnoprávních médií

Druhá základní věc je zajištění veřejného prostoru pro takovou diskusi. Veřejnoprávní média jsou jeho jednou, nevelkou, ale významnou částí. Problém není, jak zajistit, aby se tam dostaly ty správné názory, kdežto ty nesprávné byly eliminovány (tento úkol měla od nepaměti na starosti cenzura a tu zatím zaplaťpánbůh nemáme), ale jak vymezit a ohlídat svobodný prostor pro výměnu názorů s patřičnou šíří a pluralitou tak, aby se ke slovu dostala i menšinová a nepopulární stanoviska a aby veřejný prostor čas od času úplně nezahlušila nějaká masová hysterická módní vlna. Je zjevné, že v zásadě takovou roli může plnit jen zodpovědný jedinec, který má pevný fundament a umí si stát na svém i tenkrát, když nezastává většinové stanovisko. K tomu ovšem potřebuje silnou a spolehlivou podporu.

Současná zákonná úprava vypadá tak, že členy rad veřejnoprávních médií navrhují Poslanecké sněmovně PČR „organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborné, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. Volební komise provede užší výběr, z něhož sněmovna vybere členy rady tajným hlasováním. Tím rada získá politickou podporu rozhodujícího zákonodárného sboru ČR.

Návrh platformy Svobodu médiím vychází z toho, že „politické strany selhávají ve svých tradičních funkcích“, a proto je třeba se obrátit k nějaké důvěryhodnější instanci. Členové rad mají být, jak píše pan Leschtina, přímo nominováni respektovanými organizacemi včetně politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. A uvádí příklady takových „respektovaných“ organizací (jak se měří „respektovanost“?), „se zřetelnou historií, ukotvenou existencí a názorovou čitelností“, které patří do „reprezentativního spektra profesních a zájmových institucí“: Česká konference rektorů, Syndikát novinářů, Česká biskupská konference, Federace židovských obcí, Českomoravská konfederace odborových svazů, PEN klub, Asociace režisérů a scénáristů, Herecká asociace, Česká akademie věd.

Je otázka, oč a v čem jsou vyjmenované organizace ze své povahy důvěryhodnější než Parlament ČR. Profesní organizace představují vždy neprostupnou a špatně kontrolovatelnou houšť různých osobních a skupinových zájmů a zároveň vyvstává otázka jejich reprezentativnosti a tedy i jejich faktického mandátu.

„Zřetelná historie“ ČMKOS, o něco méně Akademie věd ČR (jde zejména o některé humanitní obory, např. ten historický) a o fous méně i českých vysokých škol (v jedné z nich jsem byl deset let zaměstnán) má své výrazně stinné stránky, pokud jde o kořeny v předlistopadové minulosti. Organizace jako PEN klub, Asociace režisérů a scénáristů a Herecká asociace pak vyvolávají vzpomínky na dobu těsně po listopadu 1989, kdy se v politickém životě u nás příliš silně prosazoval havlovský vlivový cirkus.

Celý výčet (jistě, jde o příklady) sugeruje jakousi vlezlou kýčovitou představu „úctyhodnosti“. Vrcholem je uvedení Federace židovských obcí, to je zneužití té organizace hraničící s hyenismem: no, jen se opovažte proti ní něco namítat!

Členové mediálních rad, jak píše pan Leschtina „vyslanci reprezentativního spektra profesních a zájmových institucí“, v tomto podání tak trochu připomínají české pracující, seřazené kdysi za Vůdcem národů na Stalinově pomníku; samozřejmě s tím, že výběr je přizpůsoben dnešní změněné době.

Nezapírám, že moje důvěra k většině organizací a institucí, které vyjmenoval pan Leschtina, je nulová. Zároveň nechci rovnou tvrdit, že by neměly mít právo navrhovat členy rad veřejnoprávních médií (to už ostatně mají), jen že není vůbec žádný důvod, proč by na ně měla být přenesena kompetence garanta svobody rozhodování pro radu a její členy, kterou má v současnosti Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (sněmovna jako celek, žádné „politické strany“ an und für sich, to je obrovský rozdíl).

Plně chápu skepsi pana Leschtiny ke stávajícím politickým stranám, jen bych mezi nimi možná přece jen trochu diferencoval (něco jiného jsou demokratické strany jako ČSSD, ODS, KDU-ČSL nebo TOP 09, a něco jiného útvary jako ANO, KSČM a různé Úsvity). To, v čem se nejspíš neshodneme, je druhá teze tohoto mého článku: Základním a neodmyslitelným předpokladem zajištění a upevnění svobodného prostoru pro výměnu názorů ve veřejnoprávních médiích (a nejen tam) je rozsáhlá a důkladná rekonstrukce poničené demokratické politiky v České republice. To musí být první krok.

Představa, že se ta hromada trosek, kterou dnes představuje česká demokracie, dá při budování svobodného veřejného prostoru pro výměnu názorů obejít a že je možné opřít se jako o posledního garanta o něco jiného než o demokratické politické struktury, je nesmyslná a nebezpečná. Demokratické politické instituce mívají vždycky spoustu chyb, ale všechny alternativy jsou nespolehlivější a problematičtější.

Náš problém je v první řadě politický problém a jeho řešení musí být politické. Ne ovšem v duchu „nepolitické politiky“ té nejhorší provenience, což je mimo jiné případ návrhu platformy Svobodu médiím. Byl jsem zásadně proti „nepolitické politice“ už před listopadem 1989, a to veřejně a v disentu. Nikdo ode mne nemůže čekat, že teď budu dělat něco jiného.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.