Nemám žádný bezprostřední vztah k pojišťovnictví a nikdy by mi ani nenapadlo uzavírat životní pojistku. Politický problém, který se vyvalil minulý týden v souvislosti s projednáváním novely zákona o pojišťovnictví v Poslanecké sněmovně, je ovšem takové povahy, že jeho důsledky zdaleka přesahují tuto „věcnou“ rovinu. Je to politický problém prvního řádu a jeho rozuzlení určí naši budoucnost.
Nejprve stručná rekapitulace:
V úterý při projednávání novely zákona na plénu Poslanecké sněmovny vystoupil poslanec ČSSD Ladislav Šincl (který podle vlastních slov je v rámci poslaneckého klubu sociální demokracie garantem té předlohy) a připomenul svůj pozměňovací návrh. Jeho smyslem je přísnější regulace provizí, které dostávají zprostředkovatelé smluv životního pojištění, tedy prostředníci mezi pojišťovnou a zákazníkem.
Šinclův návrh měl poměrně pohnutý osud: Ministerstvo financí nejprve ostře nesouhlasilo. Pak ale, během projednání v rozpočtovém výboru, změnilo své stanovisko, a poté, co ho výbor odsouhlasil, nemělo zásadní námitky. Nato ovšem ministr Babiš vyhodil svého náměstka Martina Prose, který Šinclův návrh podpořil. A ministerské stanovisko se stalo opět tvrdě odmítavým.
Ve středu se měla nad návrhem sejít koaliční pracovní skupina. Poslanec Šincl na plénu zároveň přítomnému ministru Babišovi pro jistotu připomenul čtyři otázky, které mu předtím v souvislosti se svým návrhem položil:
Za prvé, zda považuje stávající příjmy ze stornovaných a „přetočených“ smluv zprostředkovatelů za normální. Za druhé, zda stát má právo provize přiměřeně regulovat. Za třetí, zda za poslední změnou stanoviska ministerstva nestojí představitelé ANO z řad pojišťovacích zprostředkovatelů, a za čtvrté, zda rozhodování ministerstva ve věci regulace provizí není ovlivněno zájmy některých obchodních společností spojených s Agrofertem. Otázky jsou to víceméně řečnické, sugestivní a navíc je dost obtížné brát je jen jako osobní vrtoch osamělého jedince. Proto taky ministra financí vystoupení pana Šincla jaksepatří rozlítilo a prohlásil je za sprostý koaliční podraz.
Spor eskaloval hned následující den: Na koaliční pracovní skupině, které se účastnilo asi patnáct lidí z koalice a z ministerstva financí, přišel ministr Babiš s informacemi o Šinclových údajných mravních poklescích, které snižují jeho kredibilitu. Nijak přitom nesouvisely s meritem projednávané věci a jejich jediný smysl tak byl navrhovatele kompromitovat: údajné korupční jednání, na němž se měli podílet i jeho rodinní příslušníci, styky s nevhodnými individui (mj. i s jedním senátorem) a pracovněprávní problémy z minulosti. Tedy jakýsi komplexní „kádrový posudek“.
Ve čtvrtek ráno se proti Babišovu postupu ostře ohradilo politické grémium ČSSD: Poslanci mají podle něj právo kontrolovat vládu a žádat od jejích členů informace, šíření dehonestujících informací o poslanci a jeho rodinných příslušnících je nepřijatelné a připomíná praktiky Státní bezpečnosti. Proto vedení ČSSD žádá od ministra Babiše veřejnou omluvu, doporučuje předsedovi strany svolat v té věci koaliční radu a poslaneckému klubu doporučuje podpořit při hlasování Šinclův pozměňovací návrh.
Zároveň ovšem předseda Sobotka prohlásil, že nejde o koaliční spor, a doporučil Šinclovi a Babišovi, aby si spor vyříkali „mezi čtyřma očima“. To pak zopakovala i koaliční rada, premiérem svolaná. Babiš ovšem dal najevo, že se omlouvat ani náhodou nehodlá, a Šincl se s ním sejít odmítl. Těžko se mu divit. Klub poslanců ČSSD mu pak doporučil, aby se ve věci ministrova útoku na jeho osobu obrátil na mandátový a imunitní výbor.
Ministra Babiše kritizovali i představitelé opozice – poslanci Kalousek, Němcová a Benda. Ptali se premiéra, zda jeho první místopředseda vede složky s kompromitujícími údaji i na ostatní koaliční a opoziční poslance.
A pan Babiš vzkázal premiérovi, že když se mu on a ANO jako koaliční partner nelíbí, může si vybrat jiného. Je si očividně jistý svou věcí. Ví, nebo věří, že to Sobotka udělat nemůže, a věří tomu kdekdo. Především taky Sobotka.
Podobnosti mezi Babišem a nástupem komunismu
Pokud jde o Babišovo „kompro“, zaměřuje se debata na to, zda existovala opravdu fyzicky „složka“ s nějakými kompromitujícími informacemi, a zda jsou to informace, k nimž pan Babiš mohl přijít z veřejných zdrojů. Soustředil se na to například i Martin Veselovský v rozhovoru s poslancem Šinclem na DVTV.
Ve skutečnosti to, zda informace pocházejí z veřejných či neveřejných zdrojů, nebo zda jsou uloženy v černých deskách označených delikventovým jménem, není až tak podstatné. Podstatné je, že pan Babiš shromažďuje na své politické oponenty, kde jen může, kompromitující informace a používá je také, kde jen může, ať s předmětem sporu souvisejí, nebo ne, jako politický instrument. Hraje si na investigativního novináře, respektive má na to zjevně své lidi.
V médiích se objevují pokusy takovou činnost bagatelizovat (např. Martin Fendrych v aktuálně.cz v článku, který cituji níže, mluví o tom, že politici přece na své oponenty běžně shromažďují kompromitující materiály: jistě, ale podstatné je, že se to dělat nemá a nesmí, že je to používání nepovolené zbraně, a to zejména tehdy, když existují nějaké vazby mezi „orgány“ a „nezávislou žurnalistikou“, tunely, kudy proudí informace sloužící k manipulaci politického života; i před Babišem to ovšem u nás bylo docela běžné, a tak mne nepřekvapuje, že pan Fendrych to považuje takříkajíc za standard).
Čtvrteční Právo přineslo zajímavou informaci o kumulaci bývalých vysokých policejních důstojníků u různých oborů vyšetřování na Policii ČR v Agrofertu a přilehlém okolí, v ústředí ANO snad zatím ne.
Není to novinka, hovoří se o tom už dávno. A člověku to připomene leccos i z dávnější minulosti. Například v poválečné KSČ měli k podobným účelům zřízeno zvláštní, tzv. „evidenční oddělení“, které řídil Karel Šváb, později popravený se Slánským (pro dobrotu na žebrotu). Podvojnost ANO – Agrofert tak začíná trošku připomínat dvojici „Vláda a strana“. Je to nový způsob řízení společnosti, ten starý se už vyčerpal.
Ostatně, současné „Nové pořádky“ začínají čím dál tím víc připomínat dobu před únorem 1948 i v dalších ohledech. Pořád existuje cosi podobného demokracii. Politické spektrum se však v průběhu Velké protikorupční revoluce podstatně zjednodušilo. Demokratická opozice je zatlačena do bezvýznamnosti (před Únorem neexistovala vůbec). Hlavní spory se převedly do vládní koalice, dnešní Národní fronty. ČSSD a KDU-ČSL se tam vaří spolu s Babišem ve vlastní šťávě. ČSSD nemůže ani situaci podstatně ovlivnit, ani utéct ven. Podobá se jednomu z nešťastných zatracenců v Sartrově hře „S vyloučením veřejnosti“ – jen čeká, až a do jaké míry ji Babiš zmákne, případně převálcuje. Národní a demokratická protikorupční revoluce totiž taky dřív nebo později přeroste v takovou, kdy „obyčejní lidé, kteří nekradou a makají“, definitivně zatočí s politiky a nastolí svobodu, jaká tu ještě nebyla. Až se ČSSD konečně odhodlá k nějakému účinnému odporu, bude už pozdě – stejně jako bylo pozdě i pro tu „zrádnou reakci“ neboli pro zbytky demokratických sil během komunistického puče v únoru 1948.
Ale i pan Babiš a ANO jsou v jisté časové tísni. Těží z momentální hospodářské konjunktury, která je ovšem, jako všechny konjunktury, pomíjivá. Jeho náskok před ČSSD určitě není tak velký, jak udávají zejména některé průzkumy veřejného mínění, a nebude tu pořád. Jedním z důvodů, proč komunisté s únorem 1948 spěchali, byla i klesající podpora ve veřejnosti. Kdyby se v roce 1948 uskutečnily alespoň ještě jedny polosvobodné volby, tedy aspoň tak svobodné, jaké byly ty v roce 1946, by byli komunisté už dosti prohráli. Proto si s pučem museli pospíšit. Podobně tlačí Andreje Babiše čas i teď a musí kout železo, dokud je žhavé.
ČSSD a média: Až na dno kapitulantství
Když v této situaci dává předseda ČSSD Bohuslav Sobotka najevo slabost tak okatě, jako to udělal nyní, tak jen zvyšuje oligarchův mocenský apetit. Nejprve se totiž odvážil k rozhořčené a zcela pochopitelné kritice nehorázných metod Andreje Babiše, a pak dal najevo totální kapitulaci ve stylu ať si to liška s kuřetem vyříkají pěkně mezi čtyřma očima, aby koalice hezky jela dál. Každý příměr má samozřejmě své meze a dnešní situace není z mnoha důvodů tak beznadějná jako ta v roce 1947-8. Lépe řečeno beznadějnou ji dělá jen sociálně demokratické kapitulantství.
Samostatnou kapitolou jsou média. Způsob, jak reagovali na aféru komentátoři českého tisku (obě babišoviny, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, Právo a „šedá zóna“, tj. bakalovské hájemství Pravdy a Lásky), signalizuje dost velké srozumění na oficiózní „mediální frontě“.
Zde je malý přehled:
Alexandr Mitrofanov, Právo 19. června: „Na straně jedné premiér a jeho ČSSD ví, že jiná reálná vláda než za Babišovy účasti není možná. Jednotlivé hlasy z pravé části voličského spektra, které jsem včera zaznamenal, že by východiskem byla velká koalice, jsou jen snem, který by smetli voliči jak zleva, tak zprava.“
Martin Zvěřina, Babišovy Lidové noviny, 19. června: „Ani kauza „složky“ na nepohodlného poslance, ani chemicky spálená úroda jednoho zemědělce, který má spor s Agrofertem, či prodej Babišových pozemků u Olbramovic státu samy o sobě nepoškodí popularitu ANO.“
Miroslav Korecký, Babišova Mladá fronta Dnes: „S Babišem nikdo nehne. Ví to on a vědí to i jeho koaliční partneři, že jiná varianta vládnutí možná není. A tak i když ČSSD trvala na jeho omluvě Šinclovi, šéf ANO prostě řekl ne. A jede se dál.“
Petr Honzejk, Hospodářské noviny 19. června: „To je také důvod, proč nynější aféra Andreji Babišovi neublíží. Většina voličů si řekne, že se kompromateriály vyráběly vždycky. A bude se zajímat spíš o obsah než o metodu. Byznysmeni zřejmě ani nepochopí, co je na tom všem špatně, protože jsou podobným praktikám v konkurenčním boji vystaveni denně. Soukromí v kamerami a nejrůznějšími elektronickými evidencemi prošpikovaném světě přestává existovat, takže Babišova složka s výstřižky z novin může nakonec působit až mile starosvětsky.“
Martin Fendrych, aktuálně.cz 18. června: „Rozpadne se vláda? Je Babišovo vydírání koaličního poslance moment, přes který vlak nejede? Kdepak. Budou na sebe prskat, budou se osočovat, zatínat pěstičky, ale vládu to nepoloží. Andrej Agrofert Babiš ji potřebuje. Zjevně se mu vyplácí. ČSSD nepůjde do předčasných voleb a lidovci také ne.“
Všechny citace mají cosi společného: Česká demokracie je ve velkém nebezpečí. Její situace je zlá, nikoli však ještě úplně beznadějná. V této situaci čeští žurnalisté, místo aby burcovali politiky a veřejnost, vykládají s jakousi profesionální neutralitou, že se stejně nedá nic dělat. A někde v podtextu člověk slyší: mohlo by být ještě hůř.
Je to velmi odpudivé kapitulantství, stejné jako to sociálně demokratické. Jistě, mihlo by být ještě hůře. Vždycky může být ještě hůř, když se proti tomu nebude nic dělat.
Bohumil Doležal
