„Zestátnit ČT, jak navrhuje Zeman? Naopak, zničit, jak prosazuje Marvanová!“ – Až takto emotivně uvádí web Svobodné fórum text Bohumila Doležala, v němž odmítá návrh Platformy Svobodu médiím!, aby členy rad veřejnoprávních médií nevolila Poslanecká sněmovna, ale byli přímo nominováni významnými a respektovanými organizacemi včetně politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně.
Takový návrh podle Doležala míří proti svobodě veřejnoprávních médií podobně jako ten Zemanův, jenom v obráceném gardu.
Proč? „V každém civilizovaném demokratickém státě je jedinou spolehlivou zárukou politické a názorové nezávislosti, včetně dodržování občanských práv a svobod (například svobody projevu) systém politických stran, zastoupených v parlamentu na základě svobodných voleb. Tím se vytváří jediný jakž takž spolehlivý prostor pro široké názorové spektrum a názorovou pluralitu,“ píše Doležal.
Pokud by se do tohoto prostoru „vecpaly“ nezávislé organizace, došlo by podle autora k nahrazení legitimity demokratických politických institucí. Tím se „otevírá prostor pro libovůli, danou drzostí a špičatými lokty těch, jejichž skutečným, i když nepřiznaným cílem je naopak široké názorové spektrum pořádně přiškrtit ve svůj prospěch.“
Proti Doležalově apelu, že profesní instituce ani občanské organizace nesmějí nahrazovat politické strany, lze stěží něco namítat. Co ale dělat za situace, kdy politické strany selhávají ve svých tradičních funkcích, jako jsou artikulace a prosazování různých společenských zájmů? A stávají se kořistí neprůhledného byznysu a různých regionálních bossů, jak jsme to viděli v nedávné minulosti, nebo je rovnou zakládají či dodatečně ovládnou nejmocnější oligarchové v zemi, jak to vidíme dnes?
Odpověď nám napovídá Bohumil Doležal nikoli v uvedeném článku, ale svou občanskou angažovaností. Vždyť on sám patří k zakládajícím členům občanského sdružení Klub na obranu demokracie, které je podle programových tezí „iniciativou pro straníky a nestraníky“ a jeho smyslem je „spojit síly jednotlivců k obraně a posílení demokratických pořádků v naší zemi.“
Proč ale potom tak horlí proti jiné občanské iniciativě, která „posílení demokratických pořádků v naší zemi“ spatřuje i v posílení nezávislosti veřejnoprávních médií, jejichž význam narůstá za situace, kdy většinu celoplošných deníků a další média ovládá úzká skupina oligarchů? A především nejmocnější z nich – Andrej Babiš, v jehož politické, ekonomické a mediální moci Klub na obranu demokracie zcela správně spatřuje největší současné ohrožení křehkých demokratických základů v zemi.
Pan Doležal patrně namítne, že KOD není žádnou aktivistickou organizací, nelobuje mezi politiky, ale jak se praví v jeho programu „usiluje o rozvoj diskuse o aktuálních politických tématech“ a také o „podporu zájmu o politiku mezi občany.“
Činnost je to zajisté bohulibá ale samozřejmě nikoli jediná možná. Pokud Platforma Svobodu médiím! prosazuje konkrétní úpravu mediálních zákonů, činí tak zcela otevřeně v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Tedy v onom „jakž takž spolehlivém prostoru“, v němž nakonec samy politické strany rozhodnou, zda se zbaví výsady rozhodovat o složení mediálních rad a tím nepřímo o tom, kdo stane v čele médií veřejné služby. V čem je tedy problém?
Naprostou záhadou zůstává, jak by zástupci různých profesních a zájmových organizací v radách mohli přiškrtit názorové spektrum, nebo rovnou zničit televizi, jak soudí Bohumil Doležal. Mluvíme o lidech, které by do televizní a rozhlasové rady vysílaly Česká konference rektorů, Syndikát novinářů, Česká biskupská konference, Federace židovských obcí, Českomoravská konfederace odborových svazů, PEN klub, Asociace režisérů a scénáristů, Herecká asociace, Česká akademie věd a další organizace se zřetelnou historií, ukotvenou existencí a názorovou čitelností.
Proč by tito zástupci různých segmentů veřejnosti, působící v radách bez nároku na honorář, měli mít zájem na omezování v zákoně jasně definované názorové plurality médií veřejné služby? V čím zájmu by jednali a jak by se v početné, dejme tomu třicetičlenné mediální radě dávala dohromady většina pro nějaký pogrom vůči České televizi?
Odpovědi na tyto otázky článek Bohumila Doležala nedává. Jistý náznak ale nalezneme v jiném textu na stránkách jeho politického zápisníku. V něm píše, že všechno nasvědčuje tomu, že všechny nezávislé osobnosti by mohl uplatit Andrej Babiš, který s tím už udělal zásadní zkušenost.
No, pokud by se ukázalo, že valná většina vyslanců reprezentativního spektra profesních a zájmových institucí jsou prodejné děvky, tak jsme jako společnost skutečně v rejži. A mohli by to zabalit všichni, kdo se snaží o nějakou nápravu, včetně ctihodného Klubu na ochranu demokracie.
Jiří Leschtina
