Donald Trump na nás vykukuje ze všech stran a kdekdo má pocit, že k němu musí zaujmout stanovisko. Politicky korektně negativní nebo drze a reakcionářsky pozitivní. Přiznám se, že Trump by mi mohl být ukradený. Není můj a nezáleží mi na něm. Co ale je moje a na čem mi záleží, je moje svoboda a země, ve které žiji. Obojí už mi jednou ukradeno bylo a nestojím o to, aby se to zopakovalo.

Donald Trump se do mého života nijak nemíchá, a přesto je možné, že kvůli němu dojde ke krádeži století, kterou spáchá někdo jiný. Nejen mně, ale celé Evropě hrozí krádež svobody. Ukradnou ji ti, kdo vytěží víc z falešné propagandy, nepravdivých informací a z povyku naivních, indoktrinovaných a zdivočelých odpůrců amerického prezidenta.

[ctete]99381[/ctete]

Jako tolik jiných hnutí a novinek v minulosti, i teď se to do světa šíří z Kalifornie. Nositeli jsou hysterické davy zpitomělých lidí, kteří volají po tom, čeho se ještě včera báli. Příslušníci národa imigrantů. Ano. Miliony jejich předků přišly do USA skrze jediné místo – Ellis Island, kde se každý z nich musel prokázat svými doklady. Prošly tak i moje pratety. Potomci těchto imigrantů dnes volají po zrušení legální procedury a po otevření hranic všem, kdo si zamanou vstoupit. Nejspíš je mrzí, že při vší mizérii jsou USA fungující stát, jehož instituce jsou schopny se postarat i o ty, kteří ani nevědí, že žijí v Americe.

Města, která ještě nedávno byla synonymem ekonomické moci a v nichž působily slavné univerzity a věhlasné sportovní týmy, žijí ve strachu. Chicago a Detroit například. Dnes se tam rodiče školáků organizují do skupin a své děti doprovázejí do školy. Ze strachu, aby nepřišly o život při přestřelce zfetovaných darebáků. Drogovou scénu, která požírá americkou společnost jako rakovina – Hollywoodem počínaje – ovládají domácí i přicestovalí zločinci. Přední z nich jsou salvadorské, mexické a kolumbijské mafie.

Univerzitní profesoři počítají, s jakou pravděpodobností občanu USA hrozí, že zemře jako oběť teroristického útoku. Docházejí k závěru, že při autonehodě nebo střelbě nějakého šílence je možnost zabití i tisíckrát větší. Asi ano, ale to snad má být důvod pro zeslabení kontroly nad tím, kdo další do země přichází? Jak udržet pořádek a ochránit ty, kdo o ochranu stojí, aniž by se přitom dodržovaly zákony? Vynoří se snad z prérie „lonely rider“, který vybije lumpy a vše bude zase O.K.?

[ctete]99212[/ctete]

Protestující davy, organizované přes Twitter a Facebook, může svolat doslova kdokoli. V Demokratické straně o tom vědí své a moc silné zvuky proto z jejich strany nejsou slyšet. Uvolněný prostor okamžitě využívají jiní. Například jeden protestní pochod ve Washingtonu svolala skupina “Peace for Iran”, kterou tvoří mladí Íránci a jejímž cílem (nebo úkolem?) je vytvářet pozitivní obraz dohody s Íránem o jeho jaderném programu.

„Ať jste heteráci, gayové, imigranti, původní Američané, ať jste kdokoli, všichni čelíme fašistům“, prohlásila postarší žena, která se sama identifikovala jako lesbička. Máme tomu rozumět tak, že „fašisté“ jsou bezpohlavní, odnárodnění a bez kořenů? Ne, jenom to ilustruje pojmový zmatek v hlavách lidí, kteří protestují proti tomu, co ústavní většina jejich spoluobčanů zvolila. Vždycky mne napadá otázka, kolik z těch protestujících se účastnilo posledních prezidentských voleb.

Účastník jednoho z pochodů na dotaz, zda je také cílem zmařit šance Trumpem nominovaného kandidáta do Nejvyššího soudu, odpověděl: „Samozřejmě! To je ukradené křeslo.“ Trump se totiž rozhodl ignorovat kandidáta nominovaného B. Obamou a navrhl vlastního. Kam se podělo respektování pravidel hry? Jak je možné se dožadovat porušení demokratických principů, jako je vláda práva, svoboda volby, respekt k volbě druhého? Má snad nynější prezident menší právo než ten předchozí?

[ctete]99177[/ctete]

Velké firmy v USA, jejich představitelé nebo majitelé, se chovají zbaběle a ustupují před hrozbami zaměstnanců. Někteří z velkých bossů nešli na oběd s prezidentem, protože jejich zaměstnancům se to nelíbilo. Například pracovníci Amazonu vyzývají své šéfy, aby přestali inzerovat na webu, který považují za pravicový. Zaměstnanci Uberu považovali za nutné dopisem upozornit svého šéfa, že se jim nelíbí jeho angažmá ve prospěch D. Trumpa. Prý to zabralo.

Prezident a jeho podporovatelé jsou označováni za pravicové konzervativní zpátečníky, za fašisty, rasisty, xenofoby, islamofoby, misogyny (to jsou ti, kdo nemají rádi ženy a pohrdají jimi), za nepřátele všeho pokrokového a liberálního. Co je pokrokového a liberálního na přesvědčení, že „mé právo je silnější než tvoje právo, protože to mé je pokrokové“? Takový názor už stál Evropu doslova miliony životů. Desetitisíce Američanů padly v boji proti nositelům podobných myšlenek.

Toto není levice, ať už ji definujeme jakkoli. Je to dav, který spojuje jeho vlastní sebehodnocení, postavené na přesvědčení, že správný názor je ten jeho, protože je pokrokový. Názor podpořený přítomností tisíců těch, kteří tomu uvěřili, aniž by o věci přemýšleli jen jedinou sekundu. Má dav vždycky pravdu proti jednotlivci nebo malé skupině? A má ji jen proto, že je početný a hlasitý?

Je to dav pokrokářů a stoupenců solidární myšlenky (představte si ten údiv, kdyby se jim přání splnilo!), který se chová stejně jako davy, které kdysi vyřvávaly na náměstích v Římě a v Berlíně, později v Moskvě i v Praze, a dodnes o sobě dávají vědět v Pekingu a Pchjongjangu. Italský fašismus se zrodil ze socialistické myšlenky. Stejně tak německý nacismus. Sovětský komunismus byl realizací toho nejhoršího, co se z původní socialistické myšlenky dalo vyextrahovat.

Členství v dnešním davu je definováno jinak, než tomu bylo tehdy, ale princip je úplně stejný. Dokonce i slovník je podobný. Zdá se, že někdo stojí o pokračování ve smrtící tradici.