Ještě před půl rokem vypadala situace na Korejském poloostrově kriticky. Americký prezident a severokorejský diktátor si vyměňovali invektivy a hrozby přes média a v lednu dokonce došlo na poměřování velikosti a funkčnosti jaderných arzenálů obou zemí, což zavdalo příčinu k mnoha lascivním vtípkům. Mnoho lidí se ale skutečně bálo, že mezi válečný stav mezi oběma zeměmi, který je přerušený příměřím již od roku 1953, přeroste ve skutečný ozbrojený konflikt. 

Bezhlavý pesimismus teď vystřídal stejně nesmyslný optimismus. Jestliže ještě na počátku roku někteří věštili zkázu, teď zase mnozí s nadějí vyhlíží řešení konfliktu, který zamrzl na dlouhých pětašedesát let. Věc je ale daleko komplikovanější a možných cílů jednotlivých stran a výsledků je mnoho. Úspěch a neúspěch lez definovat mnoha způsoby a ďábel se skrývá v detailu. 

Kim Čong-un se sice chová jako excentrický blázen, ale jinak ve své domácí i zahraniční politice sleduje stejnou linii jako jeho otec a děd. Nejsvětějším cílem všeho severokorejského diplomatického, nátlakového a vojenského úsilí  je zachování tuhého totalitního režimu. Jaderné zbraně nikdy neměly být ničím jiným, než nástrojem, jak tento režim udržet u moci. Američtí představitelé požívají v očích těch severokorejských stejné důvěry, jako ti severokorejští v jejich, tedy téměř žádné. 

Nedůvěra a oboustranné porušování závazků pohřbilo nadějnou dohodu z devadesátých let. K tomu přispělo i to, že republikánská většina v kongresu smlouvě dojednané demokratickou administrativou příliš nefandila. Demokraté by sice před svými voliči kroky vedoucí k eskalaci obhajovali asi hůře, ale na druhou stranu zahraniční politika americké volby nevyhrává a v éře zuřivého odporu vůči Trumpovi, který následoval po stejně zuřivém odporu republikánů proti Obamovi, se na hladkou spolupráci vsadit nedá. 

Zároveň po roce 2003 Severní Korea zjevně dospěla k přesvědčení, že i když USA mohou slíbit, že nebudou usilovat o změnu režimu výměnou za denuklearizaci, v dlouhodobém horizontu takovému slibu nezle věřit. Saddám Husajn se vývoje jaderných zbraní v osmdesátých letech vzdal. Změna režimu sice nepřišla hned, ale diktátoři většinou myslí v delším časovém horizontu než jen do příštích voleb. Dohoda z roku 2005 tak ztroskotala na chabé kontrole jejího dodržování a obcházení ze strany KLDR. 

Proč by tedy situace byla dnes jiná a zaslouží si Donald Trump Nobelovu cenu, jak zmínil jihokorejský prezident? Severní Korea je na tom ekonomicky velice špatně a může tak jít o snahu odvrátit hospodářský kolaps. Tlakem k tomu výrazně pomohla i Čína. Ta to ale těžko udělala proto, aby pomohla americkým zájmům. Nejpravděpodobnější je, že jde o strategii jak se pokusit dosáhnout odchodu amerických jednotek z Jižní Koreje a odpoutání této země od jejího amerického spojence. 

Prohlášení o odhodlání ukončit formálně válečný stav mezi oběma sousedními zeměmi by nasvědčovalo tomu, že Kim hraje poměrně komplexní strategickou hru. Pokud by se podařilo dohodnout s Jižní Koreou mír, USA by těžko mohly neudělat totéž. Diplomacie Spojených států by se tak dostala pod značný tlak. Zároveň je otázkou, zda budou Severní Korea a Čína požadovat stažení amerických vojáků z poloostrova. Faktorem je určitě i to, že prezident Trump jednak nutně potřebuje nějaký veliký úspěch, a zároveň to, že byl zvolen s téměř izolacionistickým programem. Jeho voliči by tak stažení z Jižní Koreje výměnou za mírovou smlouvu a odstranění jaderných zbraní ohrožujících americkou pevninu jistě přijali. 

Nebyli by jediní. I Bernie Sanders ve své kampani často volal po omezení americké role ve světě. Američtí voliči zdá se nejenom ztrácejí zájem o okolní svět, ale jejich nezájem se mění v odpor k americkému angažmá. Možné je, že i toho chtějí čínský a severokorejský diktátor využít. Současný prezident možná přistoupí na podmínky, které by žádný z jeho předchůdců tolerovat nemohl. Výsledkem tak může být mír a tím politický úspěch amerického prezidenta možný, který ale bude zároveň prohrou dlouhodobého konceptu americké zahraniční politiky v této oblasti. Donald Trump by za to Nobelovu cenu jistě dostat mohl a byla by v mnoha ohledech zaslouženější než ta, co dostal Barack Obama. Nicméně otázka, zda jde o lepší řešení z dlouhodobého hlediska, je složitější.