Velmi zásadní věc, která se dotýká zprostředkovaně i nás, se odehrává v posledních dnech v Bruselu. Evropská komise se před pár dny rozhodla přešetřit stav dodržování zásad demokracie v Polsku. Umožňuje jí to jakési nová ustanovení. Na základě přešetření mohou pak být vůči Polsku přijaty politické sankce až po odebrání hlasovacího práva v evropských institucích. Faktické přijetí takových sankcí ovšem není příliš pravděpodobné, protože vyžaduje konsensus všech členských zemí, a Maďarsko už dalo předem najevo, že nic podobného nepodpoří.

Poslední rozhodnutí polské vlády a parlamentu ve věci ústavního soudu a veřejnoprávních médií jsou opravdu těžko obhajitelná. Zároveň je ovšem pravda, že aspoň v záležitosti ústavního soudu nová polská politická reprezentace pouze reagovala na rovněž krajně pochybné rozhodnutí té předchozí a že neschopnost uvést v život veřejnoprávní média je společná všem postkomunistickým zemím. Po „výměně stráží“ ve vládě a parlamentu proto často dřív nebo později následuje výměna stráží v relevantních médiích (u nás se to promítá i do soukromé sféry).

Tím chci říci jen to, že v takových případech by unijní orgány měly projevovat jistou zdrženlivost a dbát na to, aby to, co dělají, nevypadalo jako politický nátlak, jehož smyslem je přepsat výsledek parlamentních voleb v té či oné zemi ve prospěch poražených.

Když opoziční politiku nahradí udávání v Bruselu

Unijní vedení je ovšem soustavně ve velkém pokušení. Starají se o to poražené politické strany z unijních zemí, které místo toho, aby se staraly o své voliče a o to, aby čelily vládě, s níž nesouhlasí velmi často právem, a čelily jí tam, kde je třeba a kde je to z povahy věci přiměřené, pokoušejí se ji po nevolnickém zvyku denuncovat u bruselské vrchnosti. Podobným způsobem se chovala vlastně ještě před přijetím ČR do EU inkarnace Pravdy a Lásky zvaná Unie svobody: své v mnohém oprávněné výhrady k opoziční smlouvě ventilovala ve vlivném zahraničí. Moc si s tím tenkrát nepomohla, opoziční smlouva padla nakonec vlastně díky „obrodnému procesu“ v samotné ČSSD, které se začal zajídat Miloš Zeman.

Ještě daleko křiklavější je případ Maďarska. Tam se rozhádaná opozice, která se dosud nedokázala vzpamatovat z té první, drtivé porážky v roce 2010, na denuncování své země v Bruselu soustředila a soustřeďuje skoro výhradně a do jisté míry úspěšně. Přitom Orbánova vláda i sám premiér potřebují silnou a efektivní domácí opozici jako prase drbání – takovou opozici, která bude schopná je v případě nutnosti vystřídat u kormidla.

Tak vzniklo obecné přesvědčení, že stačí mít Pravdu a Lásku, a pak už není hlavní problém snažit se o ní přesvědčit zaostalé domácí voliče, nýbrž papaláše v Bruselu. Za tím účelem ovšem dotyční svou Pravdu a Lásku nevědomky a občas i trochu vědomě přibližují bruselským představám. Ty ovšem mohou být dosti vzdáleny od skutečné Pravdy a Lásky (když už mám používat tu nemožné kýčovitou terminologii), tedy přesněji řečeno od toho, co je v tu chvíli správné a spravedlivé dělat v tom konkrétním místě, o které jde, tedy např. v Česku, Maďarsku nebo Polsku.

Běda tomu, skrze koho přichází pokušení

Takové jednání svědčí o nedostatku pudu sebezáchovy jak u těch, kteří se k takové nedůstojné denunciantské taktice uchylují, tak u těch lídrů EU, kteří podobný politicky zhoubný a amorální postup schvalují a vycházejí mu vstříc. Jednota EU nemůže stát na denunciaci jako na principu!

Na posledních událostech je velmi povzbudivé, že v Polsku to takhle – aspoň zatím – úplně nefunguje. A je to taky důležité, protože tam, kde není denunciantů a šplhounů, není ani těch, kteří jim rádi naslouchají. A denuncianti a šplhouni jsou vždycky vinni víc než ti, kteří jim rádi naslouchají: běda tomu, skrze koho přichází pokušení!

Donald Tusk, předseda Evropské rady a bývalý lídr Občanské platformy, nemá jistě moc důvodů být nadšen politikou strany, kterou zastupuje nový prezident Duda, a dal to taky veřejně najevo. Zároveň však řekl, že nepodpořil přešetřování Polska Evropskou unií, a vyzval k uklidnění emocí a k tomu, aby se zúčastnění vzdali hysterického chování. Nesouhlasí taky s tím, aby se situací v Polsku zabýval únorový summit EU v Bruselu.

Donald Tusk se chová jako politik a chápe, že pokus o mocenský diktát touhle cestou krizi mezi vedením EU a polskou vládou jenom prohloubí. A protože je to vláda legitimní, bude to chtě nechtě zároveň taky konflikt mezi vedením EU a Polskem.

Problém má dvě roviny. Za prvé věcnou: do jaké míry je konání nové polské politické reprezentace problematické (já si například myslím, že je), a za druhé formální: kde se o tom má v posledku rozhodnout. Je zjevné, že opozice, která bude jen hlasitě kňourat a dávat najevo: my jsme tak ubozí a nezodpovědní kašpaři, že pokud nám nepomůžete proti našim lidem, kteří nás safra pořád nějak nevolí, budeme ztraceni, si žádnou podporu nezaslouží. A taky jí žádná podpora nepomůže.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.