Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Jestliže Američanům dnes a denně zástupy osobních koučů radí, aby si šli tvrdě za svým a na nic a nikoho se neohlíželi, je pro ně těžké pochopit, proč by se měla hlava státu chovat jinak. Proč by právě od ní měli očekávat, že se podřídí restriktivní politické etice z 18. století a nechá se ve své libovůli omezovat dělbou moci či vládou práva?
Politolog James E. Block upozornil na klíčový paradox epochy označované jako „neoliberální“: zatímco veřejnou sféru ve stále větší míře ovládají deregulované korporace, jednotlivcům zbyla jediná „svoboda“. Mohou volit z několika málo stranických kandidátů a mezitím se v životě oddávat excesům – konzumovat stále bezuzdněji, zcela odhodit zábrany týkající se narcismu a okázalé sebeprezentace na sociálních sítích.
Block se soustředí na důsledky absolutizace měřítek konzumní kultury pro jednání řadových voličů. Pokud neexistuje kvalitní občanské vzdělávání od raného věku, jak by američtí voliči vůbec mohli chápat, že se v politice prováděné v souladu s ústavou mají řídit zcela jinými principy než v každodenní rutině konzumní společnosti?
Kde si volič osvojí přístupy a postoje, které jsou v naprostém rozporu s tím, co pro „dosažení úspěchu“ doporučují experti na to, „jak správně žít“? Kdy získá výcvik v tak nezvyklém chování, kdy si vytvoří osobnost a dispozice nezbytné pro sebeomezující přístup k životu?
To je zajisté veliká obtíž. Nemenší problém ovšem představuje i pochopení voličů, že politik ve veřejné funkci, pokud by se držel ústavy, se nemůže chovat jako z řetězu urvaný konzument či rozparáděný televizní bavič. Že od něj musejí vyžadovat schopnosti disciplíny a sebeovládání, bez nichž se rozežraný spotřebitel i TV star snadno obejdou. Že politik má umět krotit okamžité impulsy a uplatňovat dlouhodobé hledisko. Že musí upřednostnit zájem politického společenství před vlastní okamžitou náladou a citečky.
Sociolog Max Weber kdysi přirovnal politiku k pomalému a obtížnému vrtání dřevěných desek. Sotva však najdete něco více vzdáleného náladovosti hyperstimulovaného Donalda Trumpa než zmíněnou metaforu. Trump, kterého tolik lidí navzdory opakovaným bankrotům chápe coby úspěšného byznysmena, je tím, čím se v životě stal, právě proto, že se s Weberovou definicí politiky nikoliv snad vědomě rozešel, ale ani na vteřinu se s ní nepotkal.
Politické baroko?
Vítězství konzumního přístupu k vrcholové politice ovšem nepředstavuje historickou novinku, s níž bychom se seznámili díky vyspělosti západní společnosti. Patologie, které přináší povznesení panovníka nade všechna pravidla a povinnosti, a jeho neschopnost sebeovládání ústící v rozpad osobnosti uměleckými prostředky zkoumala německá barokní truchlohra či řada klasických Shakespearových her.
Trumpismus nepřináší žádný pokrok, Donald Trump nevytváří nic nového. Sledujeme parodii na politické baroko, na děsivé evropské poměry, které předcházely vzniku konstitučních monarchií a prosazení ústavní vlády s principem omezení a rozdělení výkonné moci.
Jestliže nás Trumpova ekonomická politika vrací do 18. století, celkovým přístupem k vládnutí se podnájemník Bílého domu vydává do historie ještě dále. Vrací do hry problematiku, kterou nejvýznamnější světový dramatik promýšlel ve století šestnáctém. A američtí Otcové zakladatelé vynaložili nemalé úsilí na řešení otázky, jak zabránit tomu, aby jejich republika zažila stejné „radosti“ samovlády, před nimiž američtí osadníci prchali na jiný kontinent.
Bohužel ani sebedůkladněji promyšlený ústavní řád nedokáže zohlednit všechny eventuality. Autoři ústavy Spojených států amerických nemohli mít tušení, že občané mnohem mocnější, větší a bezprecedentně bohaté republiky po pár stoletích zvolí do svého čela prvoinstančně odsouzeného bankrotáře, který jim slíbil, že omezí stát a zatočí s migrací. V době vzniku americké unie bylo vyloučeno, aby kohokoliv napadlo, že se někdy v budoucnu taková věc vůbec může stát.
Výsledky vidíme každý den v médiích. Ústavní systém brzd a protivah při moderaci impulzivních rozhodnutí Donalda Trumpa selhává na celé čáře. Trhy, akcionáři, spotřebitelé, penzisté i importéři se každodenně zmítají v křečích mezi nadějí, že nesmyslně vypočtená dovozní cla budou nakonec přece jen včas zrušena, a obavou, že se tak nestane. Výraz „stabilní podnikatelské prostředí“ je doma nanejvýš ještě v parodických vystoupeních stand-up komiků.
Byznysové modely klíčových hráčů na americkém trhu, včetně automobilek a zbrojařského průmyslu, se kvůli Trumpovi přes noc zhroutily.
Americká kocovina
Spojené státy byly v dějinách českého státu od roku 1918 téměř vždy předmětem dalekosáhlého obdivu a idealizace.
Elity nezapomínaly, že první čs. republika vznikla díky ochotě amerického prezidenta Woodrowa Wilsona naslouchat Masarykovým plánům a argumentům. Bolševické verzi, podle níž meziválečné Československo vzniklo „díky příkladu Říjnové revoluce“, nevěřili ani členové KSČ, dlouho školení k nenávisti vůči „buržoazní ČSR“.
Zatímco klíčoví představitelé meziválečné kultury, jako Čapek a Peroutka, studovali americký pragmatismus, lidové vrstvy si nacházely vlastní „americký mýtus“. Většina vydávané dobrodružné literatury před druhou světovou válkou i dlouho po ní se týkala idealizovaného Divokého západu coby bájné krajiny „původního přirozeného člověka“.
Také původem čistě proletářské hnutí jako český tramping, třebaže se vyznačovalo levicovými tendencemi, v symbolice a tématech čerpalo rozhodující mírou z amerického Západu, nikoliv z divokého Východu. I když v rodokapsech autoři jako Bob Hurikán živili idealizovaný obraz westernové Ameriky, už prvorepublikový tramping oplýval rozvinutou schopností sebeironie a z vlastního světa šerifů a drsných zálesáků si vždy tak trochu i utahoval.
Žijící legenda trampské písně Miki Ryvola před drahnou dobou ve výročním almanachu osady Zlatý klíč napsal: „Ideálem našeho houfce nikdy nebyl drsnej superman, ověšenej pentličkama, gestama a pózama. Spíš obyčejnej, dobrej, a pokud možno chytrej člověk. Přesně ten, kterej tolik chybí společnosti.“
Jak se snáší letitý výměr solidního plebejského lidství s nabubřelou postavou Donalda Trumpa, ponechám zralé úvaze čtenáře.
Nezávisle na ní ovšem zůstane smutným faktem, že Češi prožívají americkou kocovinu. Jediné, k čemu v mimořádně složité mezinárodní situaci mohou ještě upínat naděje, je Evropská unie. Spojené státy jako vzor, domov demokracie a záruka kontinuity trvání českého státu s druhým Trumpovým prezidentstvím přestaly existovat.
A jestliže Akira Kurosawa úspěšně přepsal Shakespeara do středověkých japonských reálií, dnes by někdo podobně talentovaný nepochybně svedl přesadit táž témata do prostředí současných Spojených států. Remake Krále Leara by zpočátku působil jako potrhlá fraška, jen aby se postupně propracoval k rozměru osudové tragédie…
