V Doněcku je dnes slunečné ráno. Lidé míří do práce nebo klábosí na rohu ulice a kolem projíždějí trolejbusy. Vše vypadá jako kterýkoliv jiný pracovní den na východní Ukrajině. Ale ostřelování během včerejší noci všem opět připomnělo, že konflikt mezi ukrajinskou armádou a rebely pořád pokračuje a že frontová linie je přímo na okraji tohoto někdejšího ekonomického centra Donbasu, které nyní spadá do oblastí Ukrajiny mimo kontrolu vlády.
Pro lidi, kteří bydlí jen několik zastávek tramvají od centra města, jsou již zvuky války opravdu blízko. A často nejen zvuky. Šestatřicetiletý Valerij žije sám se svou dcerou Victorií v bytě v Kirovském obvodu Doněcku už od začátku konfliktu. „Jsem šťastný, že jsme vůbec přežili. Přímo na náš dům spadl granát. A i teď slyšíme ostřelování každou noc,“ říká Valerij.
Sám s osmiletou dcerou na dosah války
Bombardování probíhá ve dne v noci. Stejně jako všichni místní lidé si i Valerij na strašné zvuky války zvykl. Válka ale ovlivňuje životy místních lidí i v dalších oblastech. „Práci jsem ztratil již dávno. Příští týden snad opět otevřou důl, chci tam rozhodně požádat o místo,“ vysvětluje Valerij, kterému v nelehkých časech pomáhají příbuzní a přátelé.
Valerij musí uživit nejen sebe, ale i svou osmiletou dceru. Již dvakrát se mu podařilo získat humanitární pomoc od Rusů. „Přišel jsem na obecní úřad a řekl, že nemám ženu, že žijeme s Victorií sami. Tak mi dali nějaké věci,“ vzpomíná. Později přišel na to, že v této oblasti distribuuje pomoc i česká organizace Člověk v tísni. „Slyšel jsem o tom i v televizi. Tak jsem šel nejdřív na místní správu, protože jsem potřeboval nějaké papíry. Ptali se mě například, kde pracuji a pak řekli, že můžu dostávat tuto podporu,“ popisuje Valerij.
Poté, co prošel podrobnou kontrolou, mohlo být jméno Velrije přidáno na seznam příjemců humanitární pomoci. Dnes tedy společně s dalšími lidmi přišel na konečnou tramvaje Kirovského obvodu, na distribuční místo, kde Člověk v tísni s podporou Evropské komise ECHO rozdává hygienické balíčky více než 300 dospělým a dětem. „Tohle pro mě znamená opravdu velmi mnoho, tyto věci nám hodně usnadní situaci,“ dodává.
Jídlo, hygiena a mír
S jistým smutkem v hlase po chvíli Valerij pokračuje ve svém vyprávění. „Pro sebe toho zas tak moc nepotřebuji. Jde hlavně o mou dcerku. Mít dítě je nákladné,“ říká. „Jsem moc rád, že jsme v tomto balíčku dostali například šampón a budu moci Victorii umýt vlasy,“ dodává a hladí při tom svou holčičku po vlasech. Je vidět, že si tito dva vzájemně dávají naději, což jim pomáhá přežít válku, která se nyní táhne už dva roky.
„Chodím do školy, do třetí třídy, už jsem velká,“ říká najednou Victoria, jakoby nám chtěla dokázat, že už je nezávislá. „Je toho víc, co bych chtěl. Přál bych si dostatek jídla, dostatek hygienických věcí, léků a také oblečení. A samozřejmě bych si přál, abychom zas všichni žili v míru,“ říká Valerij, přestože ví, že jeho poslední sen má zatím daleko od reality. Dnes v noci opět přes okno uslyší zvuky stupňujícího se konfliktu.
