S válečnou paralelou v případě covidu se občas polemizuje jako s upřílišněnou. Je pravda, že jsme nepostrádali potraviny, elektřinu, pohonné hmoty, střechu nad hlavou. Mohli jsme si koupit i pomeranče a banány. Válečná chudoba s frontami na všechno nás nepostihla. Problém je možná také v tom, že my Češi jsme zvyklí uvažovat o válce jen z perspektivy obětí. Ptáme se hlavně na to, kdy se více trpělo a kdo zakusil největší ztráty. Avšak existuje i hledisko těch, kdo boj aktivně vedli a vedou. Z jejich perspektivy to, co jsme prožili, skutečně v lecčems připomíná válečné příběhy, jak je známe z minulého století. (Přetištěno z revue Kontexty)

Před našima očima se rozvíjely rozsáhlé logistické operace na obranu životů a pro budoucí vítězství. Mezi ně patřila všelijaká omezení a taky naléhavá výroba a distribuce vakcín. Početné lazarety ošetřovaly početné oběti. Nezanedbatelné ztráty na životech průběžně rostly. Zálohy se zdály být vyčerpány. Docházelo tedy na nasazení nejmladších odvodních ročníků. Diskutovalo se o „válečné“ maturitě.

Ekonomická omezení zničila nejednu pilnou existenci. Sahali jsme si na hmotné i psychické rezervy, a tím jsme si zatěžovali budoucnost. Plánování a akce, při nichž se muselo počítat s miliony, se odehrávaly pod časovým tlakem. Naši obranu brzdil nedostatek hmotných prostředků, hlavně lůžek, zdravotníků, očkovacích látek. Okamžité krize hrozily porážkou, například když jsme neuměli zabránit hromadným nákazám v sociálních zařízeních.

Co chcete víc? Platí-li ovšem srovnání s válkou, můžeme si vzpomenout i na některá poučení z bojů minulosti. Například na to, že skoro žádný velitelský záměr se nikdy nepodařilo realizovat v původní podobě. Že za války je třeba se neustále přizpůsobovat měnící se situaci, protože protivník – tedy v našem případě covid-19 – se chová po svém, migruje a mutuje a neposlouchá naše prognózy. Běda tomu, kdo neumí pružně reagovat na změny. Proto nemá smysl vyčítat generálovi nebo ministrovi X., že v pátek nařizoval něco jiného než v pondělí. Chaos bohužel patří k věci.

Časem roste duševní zátěž. K zásadním zážitkům patří i zkušenost, jak velkou roli hraje ve vypjatých situacích náhoda. Proč ta puma padla na tento dům a ne na sousední? Proč tu kulku schytal Pavel? Proč ne Karel, co stál hned vedle? Proč jsem se nakazil zrovna já, když jsem všude chodil v roušce a tak pečlivě jsem si myl ruce?

Ve vypjatých situacích se učíme, že světem přes všechny úspěchy vědy nevládneme. Jde-li do tuhého, ožívají dávná náladová božstva. Pokud si vzpomínám, staří Řekové ani Římané neznali bohyni Náhody. Kdyby však Vrtošivost uctívali, jak by si ji asi malovali a tesali? Možná by to byla paní středních let a tvářila by se chytrácky.

Pořádek ve válečném zmatku udělají až dodatečně historici. Pro psychicky i fyzicky přetížené účastníky bývá racionální odstup téměř nedosažitelný. Platí, že jsme v tom a ještě nějakou dobu budeme. Nakonec zvítězí větší materiální prostředky, psychická výdrž a organizační um. Mezitím ale přibývá obětí a ze dne na den se hroutí slibné kariéry.

Rozčilovat se nemá moc smysl, vzkazují nám staří veteráni. Z hlediska jednotlivce vše záleží na štěstí, ale někdy taky na čilosti ducha i pohotovosti těla. Na osudu a na solidaritě se zraněnými. S trochou smůly někdo dostane přímý zásah, jiný s trochou štěstí i metál na hruď! Je to všechno zas jen o nás, o lidech a hlavně o našich myslích. O mé i o tvé duši, která to všechno musí vydržet. Ale ještě také o něčem mnohem větším a důslednějším a přísnějším, co na nás vidí a co se o nás nepřetržitě zajímá. Na co jsme zapomněli, protože se to nevešlo do naší uchvátané všednosti.

A pak jsem se konečně dočkal jasného slova! Nečekaně mě postihlo obsáhlé vysvětlení všeho, co se s námi v epidemii dělo. Ten morový covid byl vypěstován v amerických vojenských laboratořích. Zároveň tam bylo zakázáno vyvinout protilék. Pracovala tam taky jedna česká doktorka, se kterou se vypravěčka osobně setkala v sámošce. A bude ještě hůř. Očkování nám změní DNA a udělá z nás poslušné otroky. Pramenem těch informací, jež mě dost hlučně zavalily, byla známá agentura JPP, jak se kdysi říkalo „Jedna paní povídala“. Výklad byl přednesen hladce a přesvědčivě, zřejmě ne poprvé. Politické prameny a inspirace mně připadaly zřejmé.

Jak jsem zareagoval? V podstatě úlisně. Pravil jsem uznale „To je hotový román, to by se mělo napsat. Anebo ještě lépe, z toho by měl vzniknout film. Ten by mohl i nadělat peníze, protože lidi mají rádi katastrofy, příběhy o zemětřeseních, požárech, epidemiích, o zlých Marťanech a jedovatých pavoucích. Zkuste to dát dohromady!“ Nebyla to špatná rada. Agentura „Jedna paní“ na chvilku zmlkla a pak převedla řeč jinam. Při loučení jsem byl nedůvěřivě dotázán: „Vy jste optimista, co?“ Jako kdybych byl podezřelý z nějaké exotické diagnózy.

Nejzajímavější na té vskutku dobře zpracované i zahrané scénce mně připadlo zdůvodnění, proč se to všechno děje. Protože američtí boháči prý pochopili, že potraviny a suroviny už brzy nebudou stačit pro všechny. Aby si zachovali zdroje pro sebe, plánovitě snižují populaci. Hubí hlavně obyčejné lidi, pokud nás nebudou potřebovat jako otroky. A proto nastanou ještě mnohem horší morové rány. Už se na nich ve Spojených státech pracuje! Jak prosté, jak snadné!

Ta Amerika mě zaujala! Už zas! Neboť víme od dějepisců, že velmi podobně reagovali naši předkové v 18. století. Tenkrát evropské státy vší silou učily a nutily Evropany pěstovat a vařit brambory. Aby se už nevracely periodické hladomory po neúrodách obilí. Ano, i tehdy se vykládalo od úst k ústům, že ty erteple dovezli páni z Ameriky, aby vyhubili obecný lid, který se moc rozmnožil.

Zjevně jde o ústně předávaný mýtus, který má v dějinách i v nás hluboké kořeny. Antika myslím tento druh paniky nezaznamenala. Ale kdyby ano, jak by vypadal takový řecký nebo římský bůžek, který by opakovaně přikazoval hubit hodné prosté lidičky? Nevrlý strejda se zahalenou tváří a oštěpem v dlani. Pro nás by mohl vypadat jako ustaraný plánovač na ministerstvu financí.

A ještě jedno poučení jsem si z toho cholerického ataku propagandy vzal. Když se naši předci utkávali s morovými, cholerovými a jinými ranami, vesměs hledali objasnění svého soužení v náboženství. Ptali se, proč na ně Bůh to postižení seslal. Kdo jsou hříšní viníci, za něž se musí platit neštěstím a smrtí? Smilníci a opilci, Židé, zatvrzelí heretici? Nehodní kněží a rozmařilí preláti? Nebo čarodějnice spaktované s ďasem? Ti všichni patří na hranici dříví, do sudu se smolou! A podpálit!

Takhle kdysi mysleli a jednali i naši statní předkové s generálem Žižkou v čele! Později, za pohrom, zejména za těch válečných, kdy vztah k Bohu přestal být v Evropě jaksi zajímavý, byli povoláni básníci a novináři. Ti se měli snažit, aby nabídli obraz romantického člověka, který ví o státním smyslu utrpení a obětí. Vše pro národ a pro světlou budoucnost! Naši padlí zemřeli, abychom my žili!

I dnešek si hledá vysvětlení bez Boha, bez hříšníků, beze všech posvátných hodnot. Ta báje, co jsem vyslechl, byla zřetelně politicky infikovaná. Ale zajímavější se mně zdá, že tu bylo využíváno konvencí sci-fi literatury. To je ten druh vyprávění, v němž se vyskytují zlí vědci a proklaté laboratoře. Takže sci-fi je tedy aktuálně nejživější epická forma? Za Josefa II. čeští a němečtí sedláci vědecko-fantastické nápady ještě neznali. A přece si vykládali podobné smyšlenky jako my. Tak se mne těmi pomluvami vlastně dotkly živé dějiny evropské duše. My se ovšem domníváme, že myslíme jen vědecky, a k tomu se ještě vášnivě zlobíme na své zvolené politiky, že nám tu válku s covidem nevyhráli. Přece slibovali, že všechno zařídí! A dopadlo to jako vždycky!

Ať už to, co jsme prožili, připomínalo dávné boje nebo ne, uvidíme, jak si ty smutné události rozebereme. Zda s rozmanitou analýzou a pro širší poučení, anebo z toho všeho nezbude nic víc než hromada vzájemného osočování a udání na policii. Jestli opravdu dosáhneme na nějaké vysvětlení toho, co nás postihlo, myslím, že bude zahrnovat i jednu starší novinku: vědomí lidské křehkosti, na něž jsme pozapomněli. Umírání a smrt nejsou jen anonymní součásti evoluce, na něž lépe nemyslet. Smrt je podstatný rys lidského údělu, ať už máme lepší nebo horší vládu.

My si se smrtí moc nevíme rady. Kultura minulosti umírajícímu sdělovala: teď vstoupíš do věčnosti a potkáš svého soudce. Buď ti bude milostivý, nebo tě odkáže do mučivé prázdnoty. Naše představy nám dnes tváří v tvář smrti říkají: posloužil jsi a nyní, pokud náhodou na chvilku nevstoupíš do paměti historiků, zmizíš. Neboť prach jsi byl a v popel se obrátíš. Spravedlivého soudce si většinou už neumíme představit, leda jako karikaturu. V tom směru naše kultura ochabla někde na okraji lidství. I na odchod blízkých chceme spíš rychle zapomenout. Proto ty čím dál častější pohřby bez rituálního rozloučení.

Ale pořád je tu velké buď–anebo. A platí, i když jde do tuhého. Buď žijeme od narození do smrti ve znamení trpělivého souhlasu, anebo odmítáme všechno, co bylo i co bude, protože takhle nám to nevyhovuje. Je život účelné zadání, nebo absurdní nesmysl? Zůstáváme v duši navždy spolu, anebo padáme do nicoty? Na té vskutku lidské výzvě ani války, ani pandemie nikdy nic nezměnily. A nezmohli by nic ani páni s otrávenými bramborami, ani miliardáři s vakcínami, co prý mění DNA.

Dějiny velkých válečných konfliktů minulosti obsahují ještě jednu aktuální zprávu. I když byla Evropa pokryta oběťmi, hospodářsky zničena a zbavena sebedůvěry, život se vždy pozvedl. Evropané šli dál svou podivuhodnou cestou.

Netřeba se obávat. Dopadne to jako vždycky.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis lze objednat zde.