V České republice zejména v souvislosti s prezidentskými volbami někteří lidé podporují dojem, že existuje jakási „pražská kavárna“ a „pseudoelita“, která stojí proti jakémusi rozumnému venkovu. Režisérka Olga Sommerová poskytla deníku FORUM 24 tři dopisy od dvou „obyčejných“ žen. Přečtěte si je a možná také zjistíte, že žádné takové příkopy neexistují a lidé se shodnými názory jsou v hlavním městě stejně jako v malé vesnici.

Vážená paní Sommerová,

velmi si vážím Vašeho občanského postoje a myslím, že je velmi důležitá angažovanost umělců obzvlášť v době, kdy je demokracie v nebezpečí. V rámci svých možností bychom měli podporovat demokratické principy všichni, komu záleží na tom, v jakém státě žijeme a budou žít naše děti a vnoučata. Je pravda, že my tzv. obyčejní občané nemáme tolik možností veřejně vyslovovat svoje názory (i když určitě nejsme úplně bezmocní), a tak je na vás, abyste se častěji veřejně vyslovovali, my ostatní stojíme za Vámi. Jsem důchodkyně z malé vesnice, ale přesto mám srovnané hodnoty a spousta věcí, které se dnes dějí jsou pro mě nepochopitelné (např. jaké množství lidí může volit do čela státu člověka s tak odpudivými morálními vlastnostmi). Také si uvědomuji důležitost elit pro každý národ a dost dobře nechápu lidi, kteří považují slovo elita či pražská kavárna za urážku. Přece každý myslící člověk ví, že národ zbavený svojí elity se snadno ovládne (možná právě to je ten důvod, proč na ni ti mocichtiví tolik útočí), o čemž se můžeme přesvědčit z historie, kdy po obsazení státu se elity vždy likvidovali na prvním místě, o čemž nás přesvědčili nacisté i komunisté.

Teď jsem se trochu více rozepsala, ale smyslem tohoto mého e-mailu je podpořit Vás a ubezpečit, že je v tomto státě pořád ještě dost lidí vyznávajících demokratické hodnoty, kteří si Vás váží.

Přeji Vám pevné zdraví, hodně sil, a nenechte se, prosím, znechutit

Hana Havlová

Dobrý den, paní Sommerová.

Chtěla bych Vám i panu Svěrákovi moc poděkovat nejen za Vaše krásné filmy, ale i za váš postoje a názory, které jste zviditelnili při předávání Lvů.

Jsem totiž „obyčejná ženská “ z venkova, ke všemu z Vysočiny, a poslední půlrok jsem trpěla zoufalstvím z toho, co se kolem nás děje, a co bude s mými dětmi a vnoučaty. První jarní paprsek mi svitl s manifestacemi proti soudruhu Ondráčkovi (nezaslouží si titul pan). Minulý čtvrtek jsem málem zkolabovala vztekem a rozhořčením, co všechno si musíme ještě nechat od prezidenta Zemana líbit. A pak přišli Lvi a taky jsem byla v Pardubicích na divadelní premiéře Tančírny od Petra Abraháma (kdysi jsem viděla nádherný film Ettore Scoly „Le Bal“, který mě okouzlil). Ale ta aktuálnost převedení tančírny do českých poměru způsobuje husí kůži, a navíc jako bonus pro mě, se přišel podívat na premiéru i pan Karel Schwarzenberg, a to mně zas dalo sílu do obyčejného pracovního týdne. Jsem OSVČ a dělám mnohem víc než osm hodin denně, nejsem milionář, prostě se uživím a „nekradu“. A právě proto, že žiji tak daleko od velkých měst, potřebuji nezávislá média, noviny, filmy a divadlo, hudbu a knížky, a nepotřebuji, aby o jejich obsahu rozhodoval nějaký Petr Žantovský nebo jakýsi bezpáteřní multimilionář či zlovolný pomstychtivý alkoholik a jeho klaka.

Prosím, věřte tomu, že i na vesnici je nás hodně, kteří Vás potřebují (neumíme se sami zviditelnit, jak správně říkáte), cítíme jako křivdu, když má někdo pocit, že jen Praha válčí za demokracii. To ONI se nás snaží rozdělit, ale jsme tady i my v Železných horách. Jestli nějak můžeme být nápomocni, dejte vědět jak.

Tak ještě jednou děkuji a přeji pěkné dny.

Eva Tumpachová, Nasavrky u Chrudimi

Milá Olgo,

musím se s Vámi podělit o radost, kterou mi způsobili naši mladí lidé svojí vyspělou angažovaností (série symbolických studentských stávek, akce „Milion chvilek pro demokracii“…). Víte, já jsem byla po parlamentních volbách a následně i po těch prezidentských v depresi. Hlavně mě frustrovala moje vlastní generace. Když jsem viděla, a hlavně slyšela všechny ty s prominutím babky a dědky, s jakou arogancí a neznalostí obhajují prezidenta např. u příležitosti těch jeho spanilých jízd po regionech, bylo mně za ně stydno. Měla jsem permanentní pocit zmaru. Na druhé straně doufám, že až ta naše generace uvolní místo mladým, bude snad lépe. Pravidelně navštěvujeme s manželem festival Jeden svět, kde jsme ve svém věku vedle mladých lidí spíše výjimkou, a vždycky nás jejich účast a následná diskuze o lidskoprávních otázkách potěší, a při té příležitosti si uvědomíme, že snad není tak zle, že snad bude budoucnost v dobrých rukou. Samozřejmě se nedá kvalita člověka paušalizovat podle generace, přesto je, bohužel, moje generace poznamenaná dobou uzavřené společnosti za komunismu více, než bych si bývala po roce 1989 dokázala připustit.

Srdečně zdravím,

Hana Havlová