V roce 1972 popsal tehdejší bhútánský král Jigme Singye Wangchock v rozhovoru pro Financial Times svůj koncept hrubého národního štěstí (gross national happiness). Prohlásil, že jeho pojetí „hrubého národního štěstí“ je důležitější než výše hrubého domácího produktu. Tímto konceptem se pak začala řídit vláda v Bhútánu. Opírá se o čtyři pilíře. Je to udržitelný a spravedlivý sociálně-ekonomický rozvoj, dalším je ochrana životního prostředí, třetím je zachování a šíření tradiční kultury a posledním je dobrá vláda.

Ponechám nyní stranou to, že Bhútán nebyl tehdy a není ani dnes pohádkovou zemí, kde by se všem lidem žilo jako v ráji. A také platí, že pocity štěstí a duševní pohody se nedají zkonstruovat a nařídit, přicházejí k těm, kteří jim umí jít naproti. Přesto si myslím, že stojí za to o těchto a podobných úvahách přinejmenším přemýšlet a rovnou je nezatracovat.

Dále čtěte

Týdeník FORUM v novém čísle přináší nejnovější průzkum o prezidentské volbě

Letošní páté číslo Týdeníku FORUM, které vyšlo ve čtvrtek 3. února, přináší výsledky exkluzivního průzkumu agentury Kantar CZ o…

Štěstí patří mezi základní lidské cíle. Pocit štěstí je trvalejší podobou radosti. Štěstí přichází v životě jako dar a nelze si jej koupit, vybojovat ani vyvzdorovat. Štěstí nám nepřináší automaticky jen svoboda, nýbrž odpovědné přijetí úkolu. Radost nám může udělat nejen zasloužený úspěch či zisk, radost nám přináší každá příjemná emoce.

Vyšší formou radosti je prožitek z čisté lásky. Pocity radosti zkvalitňují každé prožívání současnosti, motivují, rozšiřují horizonty člověka, přispívají k lepším mezilidským vztahům a celkové psychické rovnováze, přinášejí do života klid a harmonii. Radost je pozitivní emoce, jako třeba spokojenost. Žití v radosti pomáhá v budování trvalých životních zdrojů ve všech sférách bytí. Patří k nim sdílení, neboť platí, že sdílená radost je o to silnější.

Naproti tomu žití ve smutku a trvalé negaci, kritice a obviňování jiných lpí na žití v minulosti. Vnímá prožité události jako ztráty, opírá se o odmítání a popírání. Často se objevuje nejen odpor, ale také hněv, vztek, sebeobviňování, pocity prázdnoty, malomyslnosti. Takový člověk vnímá život jako soubor plný problémů a hořkosti. Jde o žití (či spíše přežívání) bez víry a naděje. Tento způsob existence čeká na vnější impulsy, vyhýbá se vlastní odpovědnosti, je v něm závist a zloba. Pocity smutku, zmaru a závislosti na okolnostech nezažívají jen ti poražení, ale i ti velmi úspěšní a mocní, které nezřídka paralyzuje strach ze ztráty pozice či majetku anebo také blízkých lidí, které k sobě svým úspěchem připoutali.

Dále čtěte

Oslavte s námi narozeniny! Je tu sleva pro vás a nový web Týdeníku FORUM

Ve čtvrtek 10. února to bylo již sedm let od vzniku Svobodného fóra, webu, z něhož nakonec vznikl deník FORUM…

Nedávno mi jeden můj přítel popsal svůj recept na spokojený a radostný život. Žije velmi skromně, i když by nemusel. O všem přemýšlí, nežije ve stádě či moderněji řečeno v nějaké sociální bublině. Chrání si svůj mikrosvět. Doma nemá ani televizi a internet si dávkuje tak, aby na něm nebyl závislý. Nepouští si do svého nitra velké porce jedů, zla a hrůz vnějšího světa. Umí se radovat z toho, že svítí slunce, že se na něj někdo usměje a on se usměje na něj.

Jeho rada je velmi prostá. Udělejme si každý den alespoň jednu (třeba jen malou) radost a před spaním si ji připomeňme. Pokud si ji ten konkrétní den nedáme anebo k nám sama nepřijde, tak udělejme radost někomu jinému a dostaví se radost z toho, že jsme někomu udělali radost. Může to někomu vyznít „sluníčkově“, či dokonce infantilně, ale funguje to a nesmírně to člověka obohacuje, dodává mu to novou energii a také naději. Je to cesta, která platí vždy a všude, i v dnešní covidové realitě, a to bez ohledu na to, kdo a jak zrovna vládne. Nejlepší vládou by byla taková, o níž bychom ani nevěděli, že je, neboť by bez okázalých gest „jen“ slušně a spolehlivě spravovala zemi.