Třicet let od pádu komunismu jsme oslavili důstojně. Demonstrace na Letné se nesla v duchu připomínky toho, za co můžeme být vděčni a s čím naopak dnes musíme bojovat. Samotný 17. listopad pak ukázal, že si většina lidí váží toho, co se událo v roce 1989, a na lži o tom, že za komunistů bylo líp, nevěří. Svým způsobem ale minulý víkend začala i další etapa boje proti tomu, co naší zemi dusí a ubližuje jí.
Když se v sobotu na Letenské pláni hovořilo o tom, co zosobňuje Andrej Babiš, a varovalo se před ním, přišly tentokrát i velmi důležité věty. Věty o tom, co je potřeba udělat, aby si premiér nemohl diktovat, co se mu zlíbí, a s jasnou vidinou beztrestnosti, kterou mu zaručuje prezident, řádit.
Ti, kteří mají rádi zkratky, protože se jim nechce přemýšlet, vymysleli po havloidech, sluníčkářích a pražské kavárně další hloupý pojem. Antibabiš. Ten má znamenat, že pokud upozorníte na jakoukoliv chybu, přešlap, lež nebo nepravost ministerského předsedy, jste automaticky zaškatulkován. Označení si vysloužila některá média i politické strany, jimž se nelíbí, že naši zemi vede člověk podezřelý z dotačního podvodu, podvodu na daních a dalších prohřešcích proti zákonu.
Přitom kritika vládnoucích je úkolem opozice i novinářů. Zatím jsme však neměli tak úzkostlivého premiéra, který po každém odhalení skutečností, které mu nesedí, začne fňukat. Přitom třeba komunistickou minulost i spolupráci s StB mu nikdo nenutil, tu si vybral sám. Hovořit se o tom však nesmí a každý, kdo to veřejnosti připomene, tak je zkrátka Antibabiš.
Naivnější voliči, nebo ti, které si Babiš koupil za pár slibů a nějakou tu koblihu, rádi uvěří. Proti premiérovi musí jít snad celý svět. Od Kalouska až po New York Times. Je sice nepochopitelné, že takové báchorce dokáže někdo věřit, ale 30 procent těch, kteří se dostaví k volbám, skutečně premiér ošálil.
Opozice mu to však nijak moc neztížila a svůj díl viny nese i bývalý předseda ČSSD, který pomohl Babišovi do vlády. Proč ovšem nastala taková situace? Nemohl Bohuslav Sobotka zvolit jinou cestu koalice, když musel vědět, co je miliardář, ovlivňující už tehdy politiku, zač? Z jakého důvodu se doteď nespojily opoziční strany a nezkusily Babiše porazit ve volbách díky silnému koaličnímu bloku?
Vysvětlení je jednoduché. Naše politická scéna je natolik egoistická, že téměř každá spolupráce „dojede“ na to, že každý chce být šéf a nedokáže obecný zájem předřadit před osobní cíle. Dokud se tohle nezmění, může si Babiš dělat cokoliv a opozice se maximálně bude dovolávat morálky a principů. Ty ovšem šéf hnutí ANO neuznává a jsou mu spíš pro smích.
Nyní ke spolupráci vyzval demokratické strany i spolek Milion chvilek pro demokracii. S ním de facto i 300 tisíc demonstrantů na Letné. Úkol zní jasně: Ukažte, že vám jde skutečně o to, aby Babiš neprznil naši zem, a spojte své síly. Termín je také jasně daný – jeden rok.
Dokáží však strany, které jsou schopny se dohadovat o maličkostech a souzní pouze v nejzazší chvíli, toto „ultimátum“ splnit? Demokrat musí doufat, ale nebude to procházka růžovým sadem. A na to Babiš sází. Moc dobře ví, jak funguje stranickost v naší zemi a že osobní animozita může zhatit i předem domluvenou spolupráci. Premiérovi tak stačí dál rozeštvávat opoziční strany a jejich jednotlivé členy a může se spolehnout, že volební výsledky bude opět sledovat jako jasný vítěz.
Bylo by však dobré, kdyby mu to demokratické partaje alespoň zkusily překazit. Třeba to nevyjde, ale snaha se počítá. Každý jednotlivý politik ze zainteresovaných stran ale musí mít jasno v tom, jestli mu jde o Českou republiku a její občany, nebo o dobře placenou funkci.