Nejprve fakta. Každý druhý pachatel znásilnění je v ČR potrestán pouze podmíněným trestem. Také tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí odcházejí od soudu jen s podmíněným trestem. Podle relevantních odhadů je pak ročně v ČR spácháno až 12 000 znásilnění, jen malé procento je však nahlášeno a dvě z pěti osob čelily v dětství fyzickému, psychickému nebo sexuálnímu násilí, přičemž původci násilí byli ve většině případů jejich vrstevníci nebo rodiče. 

Tato fakta lze uvést v odpovědi na otázku, proč by Česká republika měla ratifikovat Istanbulskou úmluvu (celým názvem Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí). Přestože byla smlouva o jejím přijetí podepsána již před lety (2016), některé státy EU ji dosud neratifikovaly. Patří k nim Bulharsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko a bohužel také Česko. 

Dále čtěte

Už vám chyběl Marek Wollner? Předplaťte si Týdeník FORUM!

Když z televizních obrazovek zmizel dlouholetý novinář Marek Wollner, řada diváků čekala, kde se objeví. A je tu dobrá zpráva…

Situace je přitom tristní. I brutální násilník odchází nejednou od soudu s podmíněným trestem. Může tak dál svou oběť pronásledovat, například i proto, že u nás chybí síť utajených azylových domů. Násilník si také může vzápětí najít další oběť. České soudy také často neomezí styk násilného partnera s dítětem, protože „týral přece jen manželku“, takže násilníkovi poskytují další potenciální oběť. 

Toto jsou příběhy některých obětí, jak je zaznamenali pracovníci organizací Věřím ti a Bez trestu.

Při týrání manželky málem zabil dceru

P. a E. spolu žili jako manželé 17 let. V poslední době po smrti rodičů začal P. dost pít. Po příchodu domů se choval agresivně. Na ženu řval, že je svině a děvka, házel po ní jídlem i věcmi, naznačoval, že jí dá pěstí. Často jí vyhrožoval. Když E. stála na schodech, opakovaně do ní mírně strčil a pak ji chytil se slovy „už to skoro vyšlo, viď?“. Když začali dělat stavební úpravy na domě, řekl jí: „Vidíš tu vanu s vápnem? Do ní tě hodím, a až tě to sežere, zazdím tě tady v základech. Nikdo tě nenajde…“ V ten moment začala E. panikařit a volat o pomoc. Tu jí ale odmítli přátelé i vlastní matka; přece nebude rozbíjet rodinu. E. tedy trpěla dál. Začala drasticky hubnout, padaly jí vlasy. Měla podezření, že se ji manžel snaží otrávit.

Jednoho dne ráno zjistila, že manžel v noci schválně nechal neuzavřený vypínač na světlo u WC (trčely z něj dráty), a ráno jí řekl: „Doufal jsem, že až půjdeš na záchod, tak si do zásuvky sáhneš a elektrika tě zabije.“ E. došlo, že jediný, kdo doma chodí v noci na záchod, je jejich desetiletá dcera. Ta naštěstí tu noc na záchod nepotřebovala.

Trest: 1,5 roku podmínka, odškodné 150 tisíc. P. si našel novou partnerku, kterou rovněž týrá.

Znásilňoval svou vnučku

Oběť měla dědu ráda jako tátu a zpočátku si myslela, že jednání dědy je normální. Děda se s ní smál, dělal blbosti, naopak doma se rodiče hádali, bylo to o nervy. Otec ji fackoval, držel pod krkem, mlátil páskem. Byla radši, když otec nebyl doma a matka podala návrh na jeho vykázání. Že ji děda zneužívá, pochopila, když našla na záchodě otcovy porno časopisy. Ze zneužívání měla bolesti a gynekologické problémy. Babička spala v obýváku, zatímco poškozená chodívala pravidelně za dědou do ložnice. Babička o tom musela podle oběti vědět, snad byla ráda, že s ním nemusí spát ona.

Dále čtěte

Poslankyně Urbanová: Domácí násilí není jen o tom, kdy teče krev. I konzervativnější kolegové chápou, že je třeba něco změnit

Domácí násilí není jen o tom, že partner do své partnerky kope v kuchyni a jí teče krev, ale má…

Trest: tři roky podmínka, odškodné 250 tisíc. Oběť trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Má deprese a je trvale na antidepresivech, poškozuje se, dvakrát se pokusila o sebevraždu. Z celé rodiny se na její stranu postavila pouze matka, ostatní ji zavrhli jako lhářku. Bojí se chodit ven, protože děda bydlí nedaleko.

Komentář: I když se děti svěří svým příbuzným, rodina jim stejně nevěří. Často navíc soud udělí podmínku a znásilnění hodnotí pouze jako „pohlavní zneužití“, protože dítě „se nebránilo“, což je naprosto absurdní. I dospělá oběť často v takové situaci „zamrzne“, dítě často ani nechápe, co se děje, a že to není normální.

Znásilňoval mentálně postiženou ženu

Několik měsíců oběť opakovaně znásilňoval v autě nebo na ubytovně. Věděl, že se nedokáže bránit. Když ho odstrkovala, zbil ji a strhal z ní oblečení. Vykonal na ní soulož, zasouval jí do přirození blíže neurčený předmět, zřejmě vibrátor, nutil ji, aby mu sála penis. Dával jí cigarety a peníze, aby mlčela. Hlavním důvodem jejího mlčení byl ale strach.

Trest: 2,5 roku podmínka

Komentář: Soudy často v případě znásilnění argumentují tím, že oběť „si neuvědomuje, co se jí stalo, a nemá následky, protože je mentálně zaostalá“. Místo aby přihlížely k bezbrannosti oběti, naopak její trauma zlehčují.

Znásilnění je třeba nově definovat

Co konktrétně by ratifikace IU úmluvy změnila? Odpovídají právnička Kristýna Benešová, spoluzakladatelka osvětové organizace Bez trestu, a poslankyně za Středočeský kraj Barbora Urbanová (STAN), spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem.

Dále čtěte

Kupte si naši novou tašku! Bez Babiše a Okamury bude nejlíp

Po obrovském úspěchu triček s nápisem „Bez Babiše a Okamury bude nejlíp“ jsme se rozhodli přijít s novinkou: s červenou…

Kristýna Benešová: Státy ratifikující Istanbulskou úmluvu se zavazují přijmout soubor opatření směřující k prevenci násilí na ženách a domácího násilí a k spravedlivému stíhání pachatelů. ČR by měla v souladu s Úmluvou napravit definici trestného činu znásilnění tak, aby byl definován absencí souhlasu, namísto současného použití násilí, pohrůžkou násilím nebo zneužitím bezbrannosti oběti. ČR by také musela zlepšit dostupnost a kvalitu služeb pro pomoc obětem. Chybí například centra, která by obětem poskytovala komplexní, psychosociální a právní pomoc, a azylové domy, které v současné době nemají dostatečnou kapacitu.

Barbora Urbanová: Úmluva se v podstatě zabývá čtyřmi okruhy: ochranou obětí, efektivním stíhání pachatelů, prevencí a monitoringem. Na začátku definuje, co je domácí násilí, v dalších odstavcích vyzývá k aplikaci některých základních principů. Za mě nejdůležitější je dostupná pomoc obětem v regionech, v tom máme v Česku velký deficit. 

Proč si myslíte, že potřebujeme redefinici znásilnění a domácího násilí?

Kristýna Benešová: Současná definice je založená na velmi stereotypním a dnes již překonaném chápání znásilnění jako aktu, u kterého dochází k násilí, kterému se oběť má bránit. Ve většině případů ovšem takto znásilnění nevypadá. Většina znásilnění se děje v partnerských vztazích, kde oběť pachatele velmi dobře zná a nebrání se, protože zamrzla, bojí se o svůj život nebo chrání děti, které spí ve vedlejším pokoji. Popsané příklady by nespadly do současné definice znásilnění. Do jisté míry tuto situaci korigoval Nejvyšší soud, ale řekněme si upřímně, kolik policistů pracuje s judikaturou Nejvyššího soudu? Redefinice znásilnění se musí propsat do zákona.

Barbora Urbanová: Potřebujeme se vážně zamyslet nad tím, jak jsou postaveny skutkové podstaty nejen u znásilnění, ale taky u pohlavního zneužití a sexuálního nátlaku. Děláme si analýzy na to, jak je v některých případech právo aplikováno. Na čem je poměrně velká shoda, jsou vyšší trestní sazby, ale to, jak by definice měly vypadat, je ještě předmětem dalšího jednání. Nicméně víme, že činy, které by měly být trestány, například znásilnění v šestinedělí, trestány nejsou, protože se oběť „dostatečně nebránila“. To je dle mého špatně. 

Proč některé poslance, europoslance i členy minulé vlády Istanbulská úmluva tak děsí? Z jakého důvodu ji odmítli ratifikovat?

Kristýna Benešová: Proti Istanbulské úmluvě byla vedena organizovaná dezinformační kampaň. Pokaždé, když měla být ratifikace projednávána, e-mailové schránky poslanců a poslankyň zaplavily řetězové e-maily varující před genderovou ideologií a totalitou, násilným odebíráním dětí, destrukcí tradičních rodin a podobnými nesmysly. Méně demagogické verze dezinformační kampaně zase sexualizované násilí zlehčovaly a tvrdily, že Istanbulská úmluva vlastně nic nového nepřináší. Nic z toho ovšem není pravda.

Barbora Urbanová: Protože mají pocit, že zasahuje na jejich výsostné území, za dveře jejich domovů. Velkou roli hrají i dezinformace, například hoaxy typu, že kvůli Istanbulské úmluvě přijdeme o Velikonoce. Mnozí si ale dokument zjevně ani nepřečetli, protože jinak by nemohli tvrdit, že to, co přináší Istanbulská úmluva, už v našem systému máme. Nemáme, a kdokoliv toto tvrdí i po přečtení, nechť se zkontaktuje s některou z obětí. Dozví se, jak moc jí systém ublížil, když se snažila domoci svých práv.