Moldavský spisovatel Iulian Ciocan píše dystopické romány. FOTO: Fotosbírka / Iulian Ciocan / se souhlasem
FOTO: Fotosbírka / Iulian Ciocan / se souhlasem
ROZHOVOR / Moldavský spisovatel Iulian Ciocan (*1968) patří k předním intelektuálům své země, která se aktuálně nachází na rozhraní mezi Východem a Západem, k němuž i díky nedávnému volebnímu vítězství proevropských sil odhodlaně směřuje. Ciocanovy knihy byly přeloženy do řady jazyků, včetně češtiny, jako například romány „A ráno přijdou Rusové“ nebo „Než zemřel Brežněv“. Rozhovor pro deník FORUM 24 vznikl v Kišiněvu, spisovatelově rodném městě.
Rád bych začal otázkou, na kterou jste dosud neodpovídal. Zkusím to takhle: Kdo je Iulian Ciocan?
No, tak to je opravdu složitá otázka (přemýšlí)… Iulian Ciocan je především občan Moldavské republiky. A Moldavsko je místem, kde se v současné době nežije snadno, život je tu těžký. Jak asi víte, je to země, která dříve patřila do Sovětského svazu. A my tady teď čelíme velkým výzvám, jako je například ruská invaze na Ukrajinu, což je náš soused.
Iulian Ciocan je ale také občan spisovatel. Psaní je můj život a můj životní styl. Píšu knihy a neumím si ani představit život bez beletrie. Mnoho z mých románů jsou dystopie. Jeden z nich se jmenuje „A ráno přijdou Rusové“ (2021, Nakladatelství Dybbuk). Ten jsem začal psát v roce 2012, to znamená ještě před ruskou okupací ukrajinského Krymu. U nás to bylo vydáno v roce 2015.
Myslel jsem, že ta kniha je reakcí na ruskou agresi vůči Ukrajině. Upřímně řečeno, už ten název zní skoro jako proroctví…
Trochu to tak vypadá, ale já jsem to nepsal čistě jako politický román. Pro mě – a já to takto koncipuji ve všech svých románech – je důležité adresovat témata, která se odehrávají uvnitř lidské duše, například jak lidé reagují, když jsou vystaveni závažným, ba přímo hraničním situacím. Takže asi bych mohl říct, že ve svých románech se vydávám dvojím směrem. Na jedné straně mluvím o politických a sociálních tématech naší doby, ale já tam vždy vkládám i to, co se odehrává uvnitř člověka. Je to taková směsice obojího.
Jaká je tedy hlavní myšlenka či vzkaz, které chcete čtenáři předat?
Spisovatel není učitel nebo profesor. Snažím se, aby se člověk zamyslel nad tím, kde a jak zrovna žije. Nic víc. Jako spisovatel nemám ambici někoho vzdělávat. Dávat někomu přednášky, to bych ani neuměl. Ale je pro mne důležité, aby se čtenář zamýšlel nad svou vlastní existencí.
Zmínil jste, že život v Moldavsku je složitý, ať už ekonomicky, či politicky, ale vaše knihy se prodávají i v zahraničí. Lidé vás čtou, takže bych řekl, že v tom oslovování čtenářů jste velmi úspěšný…
Nejspíše je to proto, že my tady v Moldavsku máme přehršli témat, o kterých lze psát. Jako moldavský občan vím, že realita, ve které žijeme, je opravdu složitá. Ale pro mě jako spisovatele je to vlastně požehnání. Stále tu nacházím nové a nové motivy a ty pak vkládám do svých románů.
Vaše romány bývají označovány jako dystopie a svou formou se řadí k takzvanému magickému realismu. Mohl byste to trochu přiblížit?
Jako spisovatel se snažím představit si, jak bude vypadat budoucnost mé země, to místo, ve kterém žiji. A k tomu využívám dystopii; je to prostředek, jak se dívat do budoucnosti. A také využívám fikci, která mi umožňuje, abych se dokázal na věci dívat z různých úhlů pohledu.
Bohužel budoucnost je pro mě v současné době, musím říct, velmi temná. Je to jako kdyby fikce volně přešla do reality. Máme tady tolik problémů a já se prostě obávám, že všechny ty snahy, jako je třeba vstup do EU, ničemu nepomůžou, protože to bude zastaveno Ruskou federací.
Z mého pohledu všechno bude záviset na tom, jak dopadne válka Ruska proti Ukrajině. Pokud by Rusko zvítězilo, pak je jasné, že Moldavsko bude další na řadě. Hodně se to zrcadlí v mých románech, například v „Srdcové dámě“ nebo v mé poslední knize „Klaun“. Prostě dystopie, fikce a temná budoucnost.
Kdy jste v sobě objevil „občana-spisovatele“ a rozhodl se kráčet tímto směrem?
To bylo, když jsem byl mladý a studoval jsem na střední škole. Mohlo mi být tak 15 nebo 16 let a já býval vášnivým čtenářem. Přečetl jsem opravdu spoustu knih a vlastně jsem začal snít, že se stanu spisovatelem. Zjistil jsem, že literatura pro mě znamená opravdu mnoho, protože má moc změnit životy, které žijeme. A postupně jsem si uvědomil, že bych se spisovatelem mohl stát.
Narodil jsem se právě v roce 1968, v době, kdy Sovětský svaz podnikl invazi do Československa. Ale o tom, že s tou intervencí nebylo cosi v pořádku, jsem se dozvěděl až v 90. letech.
V mém prvním románu „Když zemřel Brežněv“ se k tomu okrajově vyjadřuji. Je to vlastně popis hořké reality života v Sovětském svazu, kdy jsme žili de facto dvojím životem. Na jedné straně jsme následovali to, co diktovala oficiální propaganda, a na straně druhé existoval život doma za dveřmi, kde jsme měli od „oficiální“ linie pokoj. Hlavním hrdinou je sovětský pionýr, který upřímně žije fikcí komunistického režimu, ale jen do chvíle, kdy si uvědomí, že realita šla někam jinam.
Například u nás doma mi moji rodiče nic neříkali. Báli se, že kdyby mi odhalili pravdu, mohli by mě i sebe přivést do problémů. Samozřejmě jsem občas pocítil, že realita je jiná. Například si vzpomínám, že jako dítě jsem ze svého balkónu házel rajčata na vojáky-veterány druhé světové války, kteří pochodovali ulicí. To se odehrálo někdy za Brežněva.
Z mé strany to byl jen takový vtip. Až zpětně jsem si uvědomil, že tento můj žert odhaloval erozi komunistického režimu, který přicházel postupně. Tím chci říct, že za dob J. V. Stalina by se to stát nemohlo. Ale za Brežněva už to možné bylo, prostě cosi se už změnilo.
Vzpomenete si, kdy jste se poprvé dozvěděl o invazi zemí Varšavské smlouvy do Československa? Nebyl to ten okamžik, ve kterém propaganda narážela na realitu?
Narodil jsem se právě v roce 1968, v době, kdy Sovětský svaz podnikl invazi do Československa. Ale o tom, že s tou intervencí nebylo cosi v pořádku, jsem se dozvěděl až v 90. letech. Za existence Sovětského svazu bylo prakticky nemožné se dostat k jiným informacím než těm oficiálním.
Ale chtěl by říct, jakým způsobem jsem si poprvé zapamatoval Českou republiku, vlastně tehdy ještě Československo. Za dob Sovětského svazu jsem miloval lední hokej. A Sovětský svaz měl velmi silný tým, který stále vyhrával. Ale jednoho dne jsem zjistil, že Češi jsou na tom taky velmi dobře. A dobře si to pamatuju. Bylo to v roce 1985, kdy se v Praze konalo mistrovství světa v hokeji a Československo v něm dokázalo porazit Sovětský svaz.
Pro mě, mladého pionýra, to byla hotová tragédie. Jak mohl „velký“ Sovětský svaz prohrát s „malou“ zemí? Úplně nepředstavitelné. A také si vzpomínám na české žvýkačky Pedro, které k nám tehdy dorazily. Byly úžasné, miloval jsem je, protože pro mne měly určitou příchuť Západu…
Dovolte mi, abych se ještě vrátil k tomu, o čem píšete a čím si prochází současná moldavská společnost. Jaké máte jako Moldavan pocity, odkud dnes přichází zlo?
To je složité… Vlastně o tom neustále píšu ve svých románech, konkrétně teď i v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Z mého pohledu to není jen o tom, že zlo přichází na ruských tancích. To zlo, které bylo a je, existuje i tady v Moldavsku a má mnoho tváří. Například korupce a úplatky. To je podle mě ten nejzávažnější problém dnešního Moldavska. Zlo nikdy nezmizí, jen mění svou formu.
Mohlo by členství Moldavska v EU být tím pomyslným „světlem na konci tunelu“?
Používáte zajímavou metaforu – světlo na konci tunelu. To se mi líbí… Ale abych odpověděl na otázku: Ano, je to možné, ale já bych na to nesázel. Já si totiž vůbec nejsem jistý, jestli si Západ přeje, aby Moldavsko do EU vstoupilo. Možná to zní divně, ale mám pocit, že je to všechno mnohem složitější. Když se podívám na Moldavsko, tak vidím spoustu občanů, kteří doslova čekají na Putina. Podle mých odhadů jich může být až 40 %.
Myslíte, že Evropská unie skutečně chce mít takovou zemi za nového člena? Prostě o tom nejsem přesvědčený, ale uvidíme, co se stane v příštích letech. Abych použil vaše slova: přístupová jednání vidím jako světlo na konci tunelu. Jen si prostě myslím, že to nebude jednoduché.
Jak dlouho to všechno bude trvat, kdy skončí ten tunel a objeví se světlo? Bude to za rok, za dva nebo za deset let? Aby bylo jasno: jako spisovatel si přeji členství Moldavska v EU. Pro nás žádná jiná cesta neexistuje. Je to jediný způsob, jak uniknout z chudoby, korupce a úplatků, které přicházejí z Ruska. Proto referendu o vstupu do EU přikládám velký význam, protože je zcela zásadní.
Když se podíváte na své okolí a svou sociální bublinu, znáte někoho, kdo členství v EU odmítá?
Bohužel ano, mám příbuzné, kteří členství v EU odmítají. Jsem na ně hrozně naštvaný a naše vztahy se v důsledku toho hodně zhoršily. Oni jsou ovlivněni ruskou propagandou, jsou to oběti ruské a sovětské propagandy.
To znám velmi dobře. Ruská propaganda stejným způsobem funguje i v České republice…
Skutečně? V České republice? Tak to je opravdu zajímavé, protože člověk by řekl, že vaše země je daleko od Ruska, je členem EU i NATO. A vy také máte ve vaší zemi ruské agenty, kteří utvářejí společenský diskurz?
Máme spoustu těch, kterým říkáme „užiteční idioti“, jsou Ruskem buď placeni, nebo mají vymyté mozky a podlehli propagandě…
My v Moldavsku jich máme opravdu hodně. Nejen v autonomních částech Moldavska, jako je Podněstří nebo Gagauzie. Mám je ve vlastní rodině.
V tuto chvíli je pro nás podstatná EU, zatímco NATO může počkat. Asi bude hodně záležet na výsledku války na Ukrajině. Pokud bude členství nabídnuto Ukrajině, pak si to umím představit.
Moldavané si v referendu odhlasovali úsilí o vstup do EU a doufají, že přístupová jednání proběhnou rychle. Co od členství v EU očekáváte jako občan a spisovatel?
Něco už jsem naznačil. Doufám, že vstup do EU přivede do Moldavska investice a pomůže nám vzdálit se chudobě, zvýší se životní úroveň a členství v evropských institucích nám pomůže zbavit se korupce. A také doufám, že členstvím se zařadíme do Evropy a vytlačíme od nás škodlivý vliv Ruska.
Pak by možná mohlo přijít na řadu i členství v NATO, ale z toho Rusko určitě nebude šťastné, tak nevím. V tuto chvíli je pro nás podstatná EU, zatímco NATO může počkat. Asi bude hodně záležet na výsledku války na Ukrajině. Pokud bude členství nabídnuto Ukrajině, pak si to umím představit.
Dokázal byste poukázat na jakékoli prvky ve vývoji Moldavska, které vám v poslední době dělají radost?
(úsměv) No… nejsem zrovna kovaný optimista. To je přece jasné z mých dystopických románů, tam je plno temna a málo světla. Ovšem pouze popisuji moldavskou realitu a naše obrovské problémy. Ale mohu říct, že jsem šťastný člověk, protože mám svou rodinu, mám svou literaturu, mám kontakty se svými zahraničními čtenáři a to je mě naprosto klíčové.
A víte proč? Protože zahraniční čtenář mi velmi často rozumí lépe než čtenář moldavský. Je to trochu zvláštní a sám nedokážu přesně říct, proč tomu tak je. Možná kvůli těm tématům, o kterých píšu. V každém případě toto jsou věci, které mě činí šťastným.
