HISTORIE / „Pozdravujte všechny mé drahé!“ zvolá Stanko Vodička co nejklidnějším hlasem. Je mu pouhých třiadvacet let, a přesto stojí dnes zde, na popravišti za rumburským hřbitovem. Oči si nechce nechat zavázat. Teprve když ho upozorní, že se tím „zbaví pohledu na své vrahy“, svolí se slovy: „Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal!“

„Kde domov můj,“ linula se v květnu roku 1915 ulicemi severočeského Rumburku slova budoucí české hymny. Do převážně německy osídleného města byl v těch dnech přeložen plzeňský 7. zeměbranecký pluk, na sklonku války přejmenován na 7. střelecký pluk. Polní pluk tohoto útvaru působil na frontě, zatímco v Rumburku a jeho okolí se usídlil „ersatzbatalion“, tedy náhradní prapor, který připravoval nováčky, nově povolané záložáky a rekonvalescenty po zranění pro frontové nasazení.

Smrduté slamníky a shnilé zelí

I sem, do poklidného a od fronty vzdáleného Rumburku, doléhaly stále citelněji otřesy strašlivé války, jejíž vytoužený konec stále nepřicházel. Na začátku roku 1918 a během jara opanovaly vyčerpanou zemi hladové bouře, nespokojenost civilního obyvatelstva i vojáků vrcholila. 

„U III. setniny byly všechny místnosti veliké školy přecpány, lidé spali i na chodbách na slamnících špinavých a smrdutých,“ vzpomínal plzeňský středoškolák František Leitl, tehdy důstojnický aspirant se statutem jednoročního dobrovolníka. „Neustále chodily jen bedny pověstné sušené zeleniny. To snad byla sušená kravská řepa nadrobno rozřezaná nebo cosi podobného. Vojáci plivali, jak to jenom na dálku viděli, a měli to nyní neustále k obědu i k večeři. Masa bylo málo, a i to bylo špatné, takže polévky byly slaboučké. Chléb dělili na 8 dílů jednu veku. Pro změnu bylo někdy rozdáváno shnilé zelí, který každý rovnou nosil do žumpy, jak je vyfasoval.“

Padají jak mouchy

Když se v květnu 1918 vrátilo do Rumburku více než osm set vojáků z ruského zajetí, nesli v sobě naději na vyplacení dlužného žoldu a poskytnutí dovolené. Místo toho je však přivítala špatná strava, šikana ze strany převážně německých poddůstojníků a nakonec i příkaz, že se na frontu zase musejí vrátit. 

„Chléb nám znovu škrtli, takže veka, která byla na dva dni, potom na čtyři a teď je již na devět dní. Je to k zoufání, co se zde s námi děje. Máme ráno kávu hořkou – totiž to káva není, nýbrž černá jakási voda, a na oběd trochu čisté polévky a kyselé zelí míchané s řípou a k tomu ani kousek bramboru a kdo nemá chléb, tak to musí sníst jen tak, jak to dostane. A vojna jak řemen: execírky takové, že lidi padají jak mouchy. Už to není možné vydržet,“ stěžoval si v dopise domů vojín František Noha. 

„Rumburští vzbouřenci si však z Ruska přivezli dvě věci – nedostatek respektu k důstojníkům a víru, že lze zastavit válku, což ovšem byl v kontaktu s hladem a tupým drilem v kasárnách dostatečně výbušný materiál…“ podotýká historik Jindřich Marek ve své knize Pod císařskou šibenicí. V myslích mladíků tak začaly rašit myšlenky na vzpouru. A v jejich čele stál právě František Noha, třiadvacetiletý hoch plný důvtipu i odvahy.

„U nás nejsou žádní vojáci – to jsou všechno učiněné báby. To v Rusku je něco jiného. My to tady nadzvedneme, jen co nás hajmkérů (z německého der Heimkehrer = navrátilec domů, pozn. red.) bude více. Jak začneme, hned budeme mít dráhy a telegrafy v ruce a už to půjde. Našinci jsou u všech regimentů, českých, německých, maďarských i polských, zkrátka všude. Praskne-li zázemí, je konec války, fronta se zhroutí jako důsledek revoluce uvnitř…“ burcoval Noha vojáky a ti jeho odvážným a lákavým slovům uvěřili. Všichni už měli té nesmyslné války plné zuby a nechtěli se zbytečně stávat potravou pro zbraně nepřítele na frontě.

Vy bolševické svině!

Něco bylo toho rána 21. května 1918 jinak. Krátce po šesté hodině se 65 z 71 příslušníků 7. čety dostavilo na nástup s puškami po bocích. Rozkazu svých velitelů, že mají nastoupit beze zbraní, neuposlechli. Taková nevídaná neposlušnost velitele setniny, hejtmana Franze Klöpfera, rozzuřila.

„Vy bolševické české svině!“ řval na ně. Odpovědí z nastoupených řad vojáků mu byl výkřik: „Hovno!“ Ani další velitelovy nadávky a výhrůžky nic nezměnily. „To nedělá jeden nebo dva, ale my všichni jsme jednoho smýšlení!“ vykřikl František Noha. Klöpfer stále křičel a plácal se do břicha, že i on má hlad. Poslušnost ani respekt si tím vydobýt nemohl. Z čety se ozvalo: „Hoď mu ji!“ Teprve nyní Klöpfer dostal strach. Začal ustupovat, když tu jej kdosi z vojáků udeřil pažbou do hlavy. Hejtman se skácel k zemi, mezi vojáky propukl jásot. Vzpoura propukla naplno, nebylo již cesty zpátky.

Vzbouřenci se rychle zásobili střelivem a granáty, osvobodili vězně a začali obsazovat město. Poddůstojníky, kteří se jim v tom snažili zabránit, ztloukli. Myšlenka vzpoury se mezi dalšími a dalšími vojáky šířila jako vlna, celé měsíce a roky strádání se teď vyřinuly na povrch v naději, že bude všemu válčení konec. Kruté vystřízlivění však přišlo ještě téhož dne. 

Zpočátku se jim ovšem dařilo – obsadili budovu místní pošty a nádraží, kde ničili telegrafní a telefonní přístroje, podmanili si i velitelství praporu. Zde se ke vzbouřencům připojil básník a milovník knih Stanislav Vodička, nazývaný Stanko, absolvent školy důstojníků v záloze, který měl být co nevidět povýšen do hodnosti podporučíka. Za nadšení vojáků podal ruku vojínu Burdovi na znamení, že se přidá na stranu povstalců. Vzpoura tak do svého čela získala další charismatickou osobnost, která jí navíc vtiskla nový rozměr – myšlenku prosazení české nezávislosti. 

Války už mají plné zuby

Rebelující vojáci se okolo deváté hodiny dopolední shromáždili na rumburském náměstí a zhruba sedm až osm set z nich pak brány města opustilo. Zatímco někteří šli do boje s ideou svobodného národa, většina chtěla především skoncovat s válkou či se dostat domů ke svým blízkým, a po cestě se tak někteří nenápadně vytratili. Další si uvědomili následky svého činu, zalekli se jich a vrátili se do kasáren, kde už na ně čekali četníci a pod bodáky je odváděli za mříže. 

„Držte se statečně a věrně, abychom už mohli ukončit tuto ohavnou válku a osvobodit naši českou vlast z potupného jha! Nuže kupředu! Nazdar!“ vyzýval Vodička vzbouřence na úpatí vrchu Dymník u Rumburku. Při přechodu Lužických hor pak složil píseň: „Snad dojdem spasení na pražském dláždění. Cesta bude dlouhá, než přijde svoboda…“

Uvědomovali si, že jejich jedinou nadějí je co nejrychlejší spojení s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku v České Lípě. „Podchycení tohoto útvaru by značně zkomplikovalo protiakce proti vzbouřencům a dávalo naději, že při další cestě na Mladou Boleslav, Prahu a Plzeň by se k nim mohly přidat další útvary a civilní obyvatelstvo,“ uvádí historik Marek. V konečném důsledku by pak nezbylo rakouskému mocnářství nic jiného než válku ukončit a podle Vodičky snad i uznat nezávislost českého národa.

Čas pracoval proti nim

Jenže jejich plán byl odsouzený k záhubě už od počátku. Jakkoliv se snažili spojení mezi Rumburkem a okolním světem přerušit, aby jejich činy zůstaly co nejdéle v utajení, nepodařilo se jim to. Hodiny ukazovaly teprve čtvrt na devět, když z budovy velitelství praporu putovala zpráva o vzpouře na zemské vojenské velitelství, informoval o ní telegraficky i přednosta rumburského nádraží Franz Weissheit: „V Rumburku je vojenské povstání. Doprava bude udržována podle možností. Kanceláře obsazeny vojskem.“

Velitel litoměřického sborového velitelství, generál Franz Daniel Edler von Drinamünde, na nic nečekal a začal ihned povolávat útvary k jejímu potlačení, konkrétně prapor 59. pěšího pluku v Lovosicích, setninu polních myslivců z Ústí nad Labem a kulometnou setninu 9. střeleckého pluku z Litoměřic.

Nazdar, osmnáctí, nestřílejte!

Vzbouření vojáci mezitím obsadili Haidu (dnes Nový Bor), za nímž už na ně pod Chotovickým vrchem čekaly oddíly v obranném postavení. Vodička s bílým šátkem v čele asi desetičlenné skupiny se snažil dostat co nejblíže k liniím 18. pluku a volal: „Nazdar, osmnáctí, nestřílejte!“ Doufal, že tak na stranu boje proti válce získá další české vojáky. Jenže sotva se k nim přiblížil na zhruba osmdesát kroků, začali po něm střílet. Ohlédl se a snad v tu chvíli pochopil marnost celého snažení – část vzbouřenců se dala na útěk, část, která zůstala, vyhladovělá a vyčerpaná třicetikilometrovým pochodem, neměla šanci na vítězství. 

Vyskočil rychle na silniční příkop a volal na své druhy: „Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu!“ Nechtěl, aby zbytečně umírali Češi na obou stranách, nechtěl ani své druhy opustit a utéct. Vzdal se a okolo 380 rumburských vojáků s ním, zbytek byl rozprášen, dva muži padli. Naděje na svobodu, jejich i země, byly rozstříleny a ze vzpoury se stal hon na její viníky.

„Druhý den ve středu 22. května 1918 ještě unikalo zatčení 207 mužů, ale 24. května šlo již jen o 94 bývalých vzbouřenců a 11. června 1918 chybělo rakouskému eráru za mřížemi pouze posledních 48 účastníků rumburské vzpoury,“ vypočítává Marek. Vodička skončil za mřížemi mezi prvními, Nohu zatkli o dva dny později. Za třetího velitele vzpoury byl označen jeho kamarád Vojtěch Kovář. Bolestně si uvědomovali, že soud pro výstrahu nebude znát slitování.

Chtěl jsem dobro

„Drahá maminko! Přijměte nejsrdečnější pozdrav a vřelé políbení – už poslední – proč, dozvíte se později. Bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musil též zúčastnit, a to má za následek, že stojím nyní před stanným soudem a budu odsouzen k smrti…“ loučil se v dopise Noha se svou rodinou.

V noci na 29. května 1918 diktoval své rozloučení i Vodička: „Hájil jsem vždy pravdu jako náš mučedník Hus a jsem odsouzen k smrti zastřelením, chtěl jsem dobro trpících bratří a své vlasti. Doba však není dosud zralá, ale pevně věřím, že není daleká. Trest smrti je mi milejším než vězeňská cela, kde bych bez duševního zaměstnání bídně hynul. Smrtí se mi uleví…“

Za pouhých pár hodin si v časných ranních hodinách na sportovním hřišti za rumburským hřbitovem třiadvacetiletý telegrafní úředník plzeňského nádraží Stanko Vodička, třiadvacetiletý zaměstnanec plzeňského divadla František Noha a dvaatřicetiletý pomocný zahradník z Čepince u Plzně Vojtěch Kovář naposledy podali ruce. Jejich životy vzápětí ukončily výstřely ze zbraní popravčí čety. Jeden z jejích členů se rozplakal a svou přilbu i pušku zahodil. Důstojníci jej okamžitě nechali spoutat a odvést.

„Poprava sama byla provedena ohleduplným způsobem: oči byly zavázány, hlasitých povelů nebylo, nýbrž byly dávány znamením šavlí. Skoro neslyšně přistoupilo dvanáct vojínů ke každému ze tří odsouzenců – třesk! a okamžitě, beze všech útrap odebrali se všichni tři na věčnost,“ psal farář George Döll otci Stanka Vodičky.

Další popravy přišly záhy

To byl však pouhý začátek. Ještě téhož dne si vyslechlo trest smrti dalších jednadvacet účastníků vzpoury, čtrnácti z nich byl nakonec rozsudek změněn na mnohaleté vězení.  V lese za hřbitovem u cesty do Radvance tak byl dále zastřelen dvaatřicetiletý zedník z Nového Postřekova Jakub Bernard, třiatřicetiletý zedník z Pasečnice Jiří Kovařík, třicetiletý zemědělský dělník ze Starého Dvora Jakub Nejdl, dvaadvacetiletý cihlář z Kralovic František Paur, osmadvacetiletý slévač z Touškova Jan Pelnář, dvaadvacetiletý zedník z Kounic Antonín Šťastný a třicetiletý horník z Obecnice Jindřich Švehla.

Obviněných bylo dalších 580 mužů. 116 z nich bylo vzápětí posláno na frontu, pro zbytek se až do vyhlášení samostatné republiky v říjnu 1918 stala domovem terezínská pevnost, v níž někteří podlehli následkům hladu a nemocí. „Nechtíce se vrahy státi, museli jsme se jim vzdáti! Byl to ovšem hrozný skutek, kam kdo moh’, pak ihned utek…“ zrodila se v jejích zdech píseň.

Rumburská vzpoura se zapsala do dějin jako ten vůbec největší protiválečný projev odporu na našem území. „Není sporu o tom, že jednou z nejvýznamnějších událostí v Čechách na cestě k 28. říjnu 1918 byla v posledním roce existence Rakouska-Uherska právě květnová vzpoura českých vojáků v severočeském Rumburku,“ míní Jindřich Marek. Smutnou událost dodnes připomínají slova na novoborském pomníku: „Staň poutníče, hlavu skloň a vzpomeň, že my tu zemřeli za svobodu svého národa.“