Když Miloš Zeman porazil Jiřího Drahoše v prezidentské volbě, ve štábu bývalého šéfa Akademie věd převládal optimismus. Porážka nebyla drtivá a ukázala, že touha po změně se postupně zvyšuje. Navíc se nejčastějším zmiňovaným slovem stala energie. Taková, která měla vydržet i do dalších měsíců a pomoci Drahošovi v jeho dalším politickém angažmá. Málokdo věřil, že něco takového vůbec existuje, ale senátní volby jasně dokázaly, že tu skutečně ona energie je.

Již první kolo senátních voleb promluvilo jasně. Jiří Drahoš dokázal to, co se povedlo jen na Zlínsku populárnímu Jiřímu Čunkovi a získal přes padesát procent hlasů. Velké překvapení pro mnohé. Proti profesorovi byla totiž vedena antikampaň jeho bývalé kolegyně Evy Sykové, pro kterou bylo zřejmě důležitější ublížit Drahošovi než ukázat voličům, že si sama zaslouží být v senátu.

Stejně jako při prezidentské volbě, před níž se o Drahošovi v řetězových mailech šířily různé nesmysly, si však občané většinou nenechali nalhat nic, co mělo snížit kredit muže, jehož někteří označují za prototyp slušného člověka (ne však v brněnském slova smyslu).

Někdo se sice snaží vítězství Drahoše, ale i dalších prezidentských kandidátů Hilšera a Fischera snižovat, ale jednu věc nemohou tito prozemanovsky orientovaní kritici popřít. Na tom, že se do horní komory parlamentu tito tři muži dokázali probojovat má největší podíl jeden člověk. Miloš Zeman.

Právě díky němu se totiž zrodila chuť změnit politickou kulturu na Hradě, která ovšem nevyprchala a nyní osvěží alespoň senát.