V sobotu 2. července uplynulo přesně 80 let od smrti radisty Jiřího Potůčka, posledního člena výsadku Silver A. Jeho spolubojovníci Alfréd Bartoš a Josef Valčík padli již dříve. Josef Valčík 18. června v kryptě kostela v pražské Resslově ulici a Alfréd Bartoš 22. června v Pardubicích.
Jiří Potůček se narodil 12. července 1919 v Brunecku v Jižním Tyrolsku, kde byl jeho otec Vilém osobním komorníkem hraběte Šternberka. Matka Antonie byla v domácnosti, ovšem před sňatkem byla komornou rovněž u hraběte Šternberka. Později se rodina přestěhovala do Vranova (dnes Břasy), kde zakoupila dům s malým hospodářstvím. Otec se stal důlním technikem v kamenouhelných dolech.
Jiří se po měšťanské škole vyučil u Bati a byl v této firmě zaměstnán jako gumárenský inspektor. Těsně předtím, než vypukla válka, jej firma odeslala do Jugoslávie, kde měl vyčkat na vyřízení formalit spojených s pracovním povolením pro zaměstnání v některé z Baťových filiálek v USA. Přes Řecko, Turecko a Sýrii však odjel do Francie, kde vstoupil do československé zahraniční armády. Absolvoval spojařský výcvik u telefonní roty. Po pádu Francie odjel lodí Ville de Liège do Anglie a byl zařazen ke spojovací rotě 1. čs. brigády. V létě pak byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly a od 19. září 1940 do 28. října 1940 absolvoval speciální parašutistický kurs na STS 51 v Ringway. Poté byl přidělen do skupiny Silver A jako radista. Do protektorátu byl vysazen krátce po půlnoci 29. prosince 1941 u Senice poblíž Poděbrad. První depeši do Londýna se mu podařilo vyslat 15. ledna 1942.
S vysílačkou Libuší byl ukryt na mnoha místech, odkud se pravidelně spojoval s Londýnem. Nejlepším místem bylo umístění vysílačky v mlýně v obci Ležáky, protože mlýn měl vlastní zdroj elektřiny a ležel poměrně stranou, Nicméně po zradě Karla Čurdy z výsadku Out Distance došlo k zatýkání v řadách odbojářů a nacisté se dozvěděli i o tom, že Silver A vysílal z Ležáků. Obec byla následně vypálena, dospělí obyvatelé zastřeleni a děti zavražděny v táboře v Chelmnu. Přežily pouze dvě sestry Šťulíkovy, které byly uznány za vhodné k poněmčení.
Po útěku z Ležáků a po krátkém intermezzu v bohdašínské škole byl Jiří Potůček i s vysílačkou Libuše díky Ladislavu Satranovi ukryt u rodiny Burdychových na Končinách nedaleko Červeného Kostelce. Jenže poté, co byl Ladislav Satran v poledne 30. června 1942 v bohdašínské škole zatčen, dostalo z něj gestapo při brutálním výslechu informaci o Končinách. V odpoledních hodinách tak už na Končiny mířilo speciální přepadové komando. Rodinu zaskočilo při práci. Antonín Burdych před zatčením prchal přes pole k lesu. Než však stačil doběhnout do relativního bezpečí, trefilo jej šest kulek. Gestapo nechalo těžce zraněného naložit na povoz a odvézt do Červeného Kostelce, během cesty však Antonín Burdych vykrvácel. Mezitím byl Antonín Burdych starší donucen odkrýt poklop na půdě do úkrytu Jiřího Potůčka. Než však stačil odhrabat seno, pod nímž byl vchod skryt, odhodil parašutista poklop a začal pálit. Antonína Burdycha trefil do ramene a ten při pádu strhl ze schodů všechny gestapáky. Se dvěma pistolemi, ale jen v košili a bos seskočil Jiří Potůček z vikýře do žitného pole a prchnul k lesu. Poté, co se mu podařilo dostat z dostřelu, zamířil směrem k Pardubicím. Odstartoval tím svůj poslední běh v životě.
Do budovy školy v Zábrodí vběhl Jiří Potůček 30. června 1942 zhruba v 17.30. Byl bos a jen lehce oblečený. Přítomného učitele Karla Nypla požádal o boty a kabát. Učitel mu však nepomohl, a navíc se na kole vydal do Červeného Kostelce, kde tuto návštěvu udal na místní četnické stanici. Gestapu se tak dostala informace o přibližném směru útěku Jiřího Potůčka. Ten ze školy prchal lesem směrem na Řešetovu Lhotu.
Asi hodinu poté, co byl odmítnut učitelem Karlem Nyplem v Zábrodí, dostal se skrze les na Pastviště, část Řešetovy Lhoty, kde měli hospodářství s přilehlým sadem manželé Stolínovi. Ti zrovna česali třešně, když k nim parašutista přišel s prosbou o obuv a nějaké oblečení. Protože však byl rozložitější postavy než Jaroslav Stolín, musel u darovaných tenisek uříznout špičky. Oblečení mu nepadlo žádné. Podle poválečných vzpomínek Ludmily Stolínové dostal mléko a chléb s medovým máslem. Poté, co nabral trochu sil, zamířil směrem Na Skálu. Následně se dostal do Studnice k manželům Jaromírovi a Františce Faltovým. Dostal najíst, napít, umyl se, krátce si odpočinul a poté odešel směrem ke Starkoči. Krátce po půl deváté ráno 1. července se objevil na statku Vladimíra Uhlíře v Dolsku, kde dostal najíst, chvíli si odpočinul a poté odešel po mostě směrem na Černčice a Bohuslavice.
Večer okolo 19. hodiny se Jiří Potůček ukryl před bouřkou v hostinci Jaroslava Machače ve Stéblové. Hostinský byl však také starostou obce a poté, co Jiří Potůček odešel, nahlásil pohyb neznámého muže četníkům v Doubravici.
2. července 1942, přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct dopoledne se vyčerpaný Jiří Potůček zastavil v domku Anny Hájkové v Trnové u Pardubic. Zde již několikráte v minulosti nalezl pomoc. Anna Hájková si tentokráte netroufla pozvat parašutistu do domu a domluvili se tedy, že na ni Jiří Potůček počká na obvyklém místě v lesíku zvaném Dubinka. Když mu po chvíli nesla chleba a konvici s mlékem, zaslechla od Dubinky výstřel a od sousedky se dozvěděla, že v místě jsou četníci. Vrátila se proto domů a do konce války zůstala neprozrazena.
Dlouhým a náročným útěkem vyčerpaný parašutista si při čekání lehl nedaleko cesty a vyčerpáním usnul. Krátce před půl dvanáctou byl objeven štábním strážmistrem Karlem Půlpánem z četnické stanice v Doubravici, kterého doprovázel strážník František Hoznauer. Karel Půlpán se nepozorovaně přiblížil k Jiřímu Potůčkovi a s odjištěnou pistolí v ruce jej vyzval, aby dal ruce vzhůru. Jiří Potůček se zvedal a instinktivně sáhl po pistoli ukryté v kabátu. V ten okamžik však četník Půlpán stiskl spoušť a zasáhl jej do temene hlavy a na místě usmrtil. Po osvobození dostal trest 7 let vězení.
Na místě smrti Jiřího Potůčka byl po válce vztyčen památník, jehož okolí bylo postupně upravováno až do současné podoby, a jedna z pardubických ulic nese jeho jméno.