Nový román Alexeje Sevruka Evropanka. FOTO: Martin Skýpala / FORUM 24
FOTO: Martin Skýpala / FORUM 24
RECENZE / Nový román českého spisovatele Alexeje Sevruka přináší netradiční pohled nejen na dějiny jeho rodné země – Ukrajiny. V překvapivě energickém vyprávění se jen těžce hledají hluchá místa. Čtenář sleduje pestrý ohňostroj rodinných příhod i příběhů z doslechu, zasazený do historických souvislostí a zkušeností pronásledovaného národa. Závažný kontext mnohdy tragických či brutálních výjevů pak vyvažuje pokora, nadhled a přirozený humor vypravěčky, kterou od popisovaných událostí dělí často celé dekády.
Autor románu Evropanka, publicista, překladatel a prozaik Alexej Sevruk se narodil v roce 1983 na Ukrajině, ale již v jeho 12 letech se rodina přestěhovala do České republiky. Ze života ve své původní vlasti si tak odnesl jen malý kousek zkušenosti. Ten ale postupně a vědomě rozšiřoval během svých studií a samozřejmě také díky čilým kontaktům se svou rodnou zemí. O tom mj. nejnověji svědčí jeho nový román vydaný v nakladatelství Argo.
Necelých 250 stran rodinných příběhů, historek, vzpomínek, někdy až anekdotických postřehů a jindy drtivých a přesných pozorování vypravěčky Marie líčí venkovský život v podmínkách 20. století na Ukrajině. Region Polesí, jehož divoká a řídce osídlená krajina na pomezí Běloruska a Ukrajiny se stala dějištěm těchto příběhů, je domovem rodu, o jehož osudech Marie vypráví svým vnoučatům, podobně jako to dělají prarodiče snad na celém světě. Žena líčí svůj život, životy svých blízkých, rodičů, manžela, i životy sousedů v okolí, a především všechny dějinné okolnosti, které tyto životy ovlivňovaly, a to zpravidla osudovým způsobem.
Mariino neokázalé vyprávění je široce rozkročené takřka přes celé století a někdy i dále. Popisuje vztahy a koexistenci Poláků, Ukrajinců a Židů. Líčí dějinné katastrofy, které se regionem přehnaly, ať už šlo o válku se Sověty, nástup bolševiků či vlny hladomoru. Nevynechá destrukci sedláků v rámci rozkulačování, které její rodinu zasáhlo zvlášť těžce. Popisuje chování Němců za druhé světové války. Líčí stalinistický národnostní útlak i poválečný komunismus a novou realitu po rozpadu Sovětského svazu. Knihu uzavírá její odchod do naší země, která jí poté, co většinu života strávila na Ukrajině, už nutně musí zůstat cizí.
Sevruk říká v rozhovoru pro podcast webu Aktuálně, že v knize chtěl uchovat vzpomínky, které nutně časem mizí a zanikají. Také proto ji věnoval svým dětem, které si ji jednou možná přečtou. Podařilo se mu to, co mnohým jiným ne, vystihnout, jak historické události skrze soukromé zážitky a zkušenosti vedou v rodinách i v celých národech k vytvoření instinktů přežití, zachovávaných i v dobách, kdy pro to již není vlastně žádný důvod. Tento rys, ukotvený hluboko v identitě člověka, lze ovládat, jen pokud ho člověk odkryje a pochopí. Je ostatně důvěrně známý všem národům, přes které se převalily dějiny se svou bezohledností k individuálním lidským potřebám a snům, Česko, s jehož nejslavnější Babičkou má románová vypravěčka také ledacos společného, nevyjímaje.
Sevruk na to ovšem upozorňuje velmi nenápadně, aniž by narušil tkáně vypravování, v nichž se na první pohled spontánně střídají epochy, témata a motivy, aby se podobně jako v každé volné řeči, při každém povídání, čas od času vrátily a připomněly z jiného úhlu, v jiném kontextu, či s jiným vyzněním.
Mozaika zdánlivě halabala poskládaných historek vyprávěných na přeskáčku postupně dává vyvstat mohutnému příběhovému toku dějin vyprávěných skrze individuální osudy, příběhy konjunkturalistů, udavačů, jejich obětí, rebelů, zločinců i furiantů, ale ze všeho nejvíc obyčejných lidí, kteří se naučili v nových podmínkách přežívat a ve vzácných chvílích snad i trochu žít. Víc jim totiž časy, kdy jedna pohroma střídala druhou, neumožňovaly.
Autorovi slouží ke cti, že jeho knížka není těžkopádná ani nesrozumitelná. Naopak, je vyprávěna s lehkostí a s důvěrným tónem, ve kterém si každý čtenář bude připadat tak trochu jako oblíbený vnuk či vnučka, když jim jejich babička vypráví, „jak to tenkrát bylo“. Marie tak činí bez příkras, bez potřeby malovat si cokoli na růžovo, ale zároveň s hlubokou vírou, pokorou a s pochopením pro lidi i pro jejich chyby a omyly.
Díky jejímu svéráznému smyslu pro humor, pro spravedlnost a osobnímu zaujetí pro vypravování jednotlivých příhod se Sevrukova knížka čte tak trochu sama, a to navzdory tomu, o jak pohnutých událostech někdy pojednává. Jeho „Historky z Polesí“ patří bezesporu mezi pozoruhodná díla české literatury, je totiž doslova i přeneseně doma tam, kde ostatní čeští autoři bývají často jen svátečními turisty.
