Volodymyr Zelenskyj a vrchní velitel ukrajinských pozemních sil Oleksandr Syrskyj FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Navzdory obtížné situaci na Donbase, kde naléhavě chybí vojáci i vybavení a Rusové pomalu, ale nepřetržitě postupují, zahájilo tento týden velení ukrajinské armády ambiciózní nájezd vedený silou několika brigád v ruské Kurské oblasti. Experti vesměs nad nejnovějším vývojem událostí krčí rameny a snaží se objevit, čemu by takový pokus vůbec mohl posloužit.
Postup ukrajinských jednotek do hloubi ruského území tempem zhruba 15 kilometrů za den se samozřejmě ve zprávách vyjímá velice dobře. Také je momentálně skvělý po ukrajinskou morálku.
Otázek nicméně ve vzduchu visí mnohem více než odpovědí. Co se stane, až vlivem rostoucí vzdálenosti od zásobovacích základen a narůstajícího odporu shromažďovaných ruských sil postup nevyhnutelně uvázne? Proběhne pak snad pokus obsazené území dodatečnými silami udržet? Nebo budou zapojené jednotky smířeny s obklíčením, případně se (většinu rozruchu mají na svědomí průzkumníci) pokusí po odříznutí ustoupit zpět na způsob „bojující kapsy“?
A konečně naprosto klíčová věc: Jaký je hlavní strategický účel celé náročné a riskantní operace?
Začněme jasným odmítnutím iracionálních strachů z toho, že prý Ukrajina „zaútočila na území jaderné velmoci“, a všichni proto zemřeme, které už masivně šíří dezinformační scéna, a pokračujme střízlivě dále.
Zdá se mimořádně nepravděpodobné, že by Kyjev v tomto prostoru mohl nasadit ještě nějaké další významné jednotky, aby úspěšnou operaci podpořil a udržel. Jestliže na počátku války měla Ukrajina alespoň v počtu vojáků nad Ruskem početní převahu, už ani to dávno neplatí. Všude panuje nedostatek bojového personálu, někdy podle svědectví z fronty docela zoufalý.
Jestliže ale nemohou být pro operaci vyčleňovány další velké síly, její charakter musí být nevyhnutelně omezený a dočasný. Jakmile se Rusové vzpamatují, spíše než by stahovali nazpět jednotky z ukrajinského území, přisunou raději lokální formace z posádek v okolí, ukrajinský průlom ucpou a postupně jej začnou likvidovat.
Pokud platí, že – řekněme za měsíc – nezůstane na ruském území po nájezdu žádná významnější stopa, kde jinde by autoři operace doufali dosáhnout zamýšleného efektu? Počítají snad, že prohloubí paranoiu Kremlu a vyprovokují další čistky ve velení armády? To by nakonec fungovat mohlo, nicméně efekt lze sotva předem přesně odhadnout a skutečný přínos pro Kyjev zůstává krajně nejistý. A dosažené změny navíc vůbec nemusejí být příznivé.
Selhání ruských siloviků
To, že nájezd nebyl včas odhalen a nepodařilo se mu předejít, představuje především neúspěch velitelů pohraničních jednotek a armádních posádek v samotné Kurské oblasti. Dokonce i pokud by tomu tak ve skutečnosti nebylo, privilegované zpravodajské služby budou kategoricky tvrdit, že ony samy se žádných chyb nedopustily.
Akce tedy může stát místo velitele kurských pohraničníků (organizačně podřízených službě FSB) a velitele pravidelné armády v Kurské oblasti. Záleží však Kyjevu nějak zásadně na tom, kdo zrovna velí lokálním bezpečnostním strukturám kolem Kurska? Asi sotva. Opravdu důležití jsou velitelé okupačních sil na obsazeném území, nikoliv ti, kdo mají na starosti ruské zázemí.
Ukrajinské bezpečnostní služby považují nového ruského ministra obrany Andreje Bělousova za potenciálně nebezpečného z vícero důvodů. Jednak hrozí omezit endemickou korupci v bývalém Šojguově úřadu a výrazně zvýšit efektivitu jeho fungování. Kromě toho však také GUR ústy Kyryla Budanova tvrdí, že Bělousov je ve skutečnosti příznivcem dohody se Západem, což může vyvolat riziko budoucí diplomatické zrady západních spojenců.
Avšak je pravděpodobné, že by nájezd v Kurské oblasti uvrhl samotného Bělousova v Kremlu do nemilosti? Úplně takový scénář vyloučit nelze, nicméně kvalifikovaný odhad říká, že by nejspíše bylo třeba katastrofy o několik magnitud větší než ta, kterou se právě ruské úřady snaží zalátat.
Pokud kvůli kurskému nájezdu Ukrajinců skutečně na někoho dopadne putinská nemilost, s největší pravděpodobností půjde o někoho z uniformovaných Bělousovových podřízených na střední úrovni. Ale opět, je to skutečně důležité z hlediska válečných záměrů Kyjeva? Asi sotva.
Pakliže skutečným politickým cílem nájezdu není zoufalá sázka, že se kvůli němu nový ministr obrany rádobycarovi znelíbí, těžko říci, co by jím vlastně mohlo být.
Hazardování s omezenými zdroji
Nabízí se ještě zcela hypotetická možnost, že cíl operace v Kurské oblasti bychom vlastně měli hledat na Západě. Že jde o to, kohosi přesvědčit o schopnostech ukrajinských ozbrojených sil a potřebě navýšit jim podporu.
Těžko si ovšem představit horší, kontraproduktivnější omyl. Jak v administrativě Joea Bidena, tak v německém spolkovém kancléřství jednoznačně převládají obavy z „eskalace“ konfliktu. A kurský nájezd nepředstavuje nic jiného než právě eskalaci. Takový útok hlavní západní spojence Ukrajiny vyděsí, místo aby je přesvědčil, že si Kyjev zaslouží přidat.
Pokud rozhodnutí o nájezdu u Kurska vůbec padlo po řádném zvážení, hlavní terč opravdu hledejme v Rusku. A je třeba záležitost považovat za riskantní sázku s nejistým výsledkem. Takový husarský – pardon, samozřejmě v tomto případě kozácký – kousek.
Z pohledu „nekozácké“ mentality ovšem může věc vyhlížet nemoudře. V opotřebovací válce mívá obránce, který čelí výrazné početní nevýhodě, mnohem menší prostor páchat závažné chyby, než jakým disponuje útočník. Jestliže své zálohy spotřebuje příliš brzy nebo na nevhodných místech bojiště, může se snadno stát, že obranný úkol s jinak poměrně slušnou šancí na úspěch právě proto skončí neslavně.
Doufejme, že to, co právě pozorujeme, budeme moci nakonec označit jako sázku, která uspěla.
Pokud je nový ukrajinský hlavní velitel Oleksandr Syrskyj skutečně typickým představitelem zavedené tradice sovětského prušáctví, jak se proslýchá, měl by si určitě být dobře vědom přinejmenším jedné věci.
Úkolem obránce působícího v početní nevýhodě podle klasické Clausewitzovy doktríny nemá být samoúčelné chvástání, jako nákladný přechod Dněpru, po němž nic nenásleduje, nebo nájezd u Kurska. Obránce by měl starostlivě hospodařit se zbylými silami a ve vhodném okamžiku nasadit zálohy do rozhodných lokálních protiútoků s tím, že tak útočníkovi v co největší míře upře plody jeho ofenzívy.
Opravdu si nejsem jist, zda se generál Syrskyj touto doktrínou řídí – nebo spíše utilitárně vychází vstříc požadavkům z politické sféry.
