O Fidelu Castrovi a ženách se vypráví celé legendy. Ačkoliv bychom to měli brát trochu s rezervou, jako ostatně každou legendu, přece jen měl Castro k ženám poměrně blízko. V knize Dvojí život Fidela Castra, kterou napsal Juan Reinaldo Sanchez, po sedmnáct let Castrův bodyguard, se dočteme, jaký byl rozpor mezi slovy a skutky revolučního vůdce a co všechno se ve stranickém kubánském tisku moc neobjevovalo.
Z knihy citujeme podle New York Post. Jak to tedy všechno bylo? Castro si nejdříve v roce 1948 vzal Mirtu Díaz-Balartovou (1928), slečnu ze středostavovské rodiny s úzkými vazbami na vládu. Její otec byl právník u United Fruit Company a starosta města Bane, shodou okolností místa, kde se narodil Fulgencio Batista. S Mirtou se Fidel seznámil na havanské univerzitě, kde studovala filozofii.
Otec Mirty dal svatební dvojici tisíce dolarů na svatební cestu v Miami a New Yorku. Krom toho jim údajně tisícem dolarů přispěl i jeden generál a pak prezident Kuby. Byl to tentýž Batista, kterého pak Castro z Kuby vyhnal. Podle jiných zdrojů byl ale generál skoupý a dal jim jen stolní lampu.
S Mirtou měl Castro syna Fidelita. Když se rozvedli, Mirta se ještě jednou vdala a dnes žije údajně ve Španělsku a její občasné návštěvy na Kubě organizuje její někdejší švagr Raúl Castro.
Jeho další ženou byla Dalia Soto del Valle. Mirtu podváděl s havanskou kráskou jménem Natalia Revuelta a tu další pak se „soudružkou“ Celiou Sanchezovou, která byla jeho soukromou tajemnicí a důvěrnicí po třicet let.
Pak následovaly ještě další milenky. Juana Vera zvaná Juanita, jeho tlumočnice do angličtiny a důstojnice tajné služby, stewardka kubánských aerolinií Gladys, která s ním létala na zahraniční cesty, Pilar zvaná Pili, pro změnu tlumočnice do francouzštiny. Jak bývalý bodyguard píše, „měl bezpochyby ještě další vztahy, o kterých nevím.“
Kubánci o tom všem samozřejmě nevěděli. O tom, že je nějaká Dalia, s kterou byl Fidel od roku 1961 do roku 2006 neměli ani potuchy. Ani pokud jde o Castrovy potomky, nevědělo se všechno. Castro měl ještě nemanželského syna jménem Jorge Ángel. Šlo důsledek jednoho třídenního vztahu s ženou jménem María Laborde.
Syn Fidela a Mirty Díaz-Balartové byl studentem práv. Po rozvodu s Mirtou v roce 1955 syna dostal do péče Castro. Fidelito byl jediné z Castrových dětí, které se dostalo do médií. Známé je vystoupení obou Fidelů ve vysílání stanice CBS, kde jsou oba v pyžamu. V tomto vysílání Castro během deseti minut vysvětluje Američanům, že není žádný nebezpečný komunista, ale prostě rodinný člověk, jako jsou sami Američané.
Fidelito pak pod pseudonymem José Raúl studoval v Sovětském svazu nukleární fyziku a vzal si za ženu Rusku. Když byla v roce 1980 založena kubánská Komise pro atomovou energii, stal se jejím šéfem. Bývalo ho vidět, jak se prochází obklopen osobními strážci po havanských ulicích. Nakonec se ale zapletl do nějaké defraudace a byl v roce 1992 vyhozen.
Se zelenookou Natalií Ruevulto zvanou Naty (1925-2015), údajně nejkrásnější ženou v Havaně, měl Castro mnohem vášnivější vztah než s Mirtou. Naty si vzala lékaře Orlando Fernandéze a byla stoupenkyní revoluce. Nejdřív byla Fidelovou přítelkyní a potom milenkou. V roce 1956 se jim narodila dcera Alina, jediná Castrova dcera. Alina byla odjakživa žena rebelka a dokázala se otci postavit. Jak sama vzpomíná ve svých pamětech, když jí bylo čtrnáct, oznámila mu, že chce odejít z Kuby. Fidel tomu tehdy nevěnoval pozornost, ale tato myšlenka jí zůstala až do dospělosti.
Castrův bodyguard píše: „Vzpomínám si na ni v 80. letech, kdy se stala modelkou. Jednoho dne, když jsem byl ve Fidelově předpokoji, Pepín Naranjo, jeho pobočník, mi ukázal výtisk magazínu Cuba. Na celé druhé straně bylo možné obdivovat Alinu, jak pózuje v bikinách na plachetnici v reklamě na kubánský rum.
‚Co to proboha je?‘ vybuchl Fidel. ‚Ihned zavolejte Alinu!‘
Vpadla do jeho kanceláře o dvě hodiny později a nebyla ani v nejmenším ustrašená. Následovalla výměna argumentů, kdy se křik odrážel od stěn prezidentské kanceláře.
‚Každý ví, že jsi moje dcera. Vystavovat se takhle v bikinách je nemyslitelné!‘
‚Ach, ty se zajímáš o to, co teď dělám?‘ křičela ještě hlasitěji.“
O několik let později, v roce 1993, se Fidel dozvěděl od tajné služby, že Alina chce opustit Kubu. Nechal si zavolat šéfa stáže José Delgada a sdělil mu: „Varují vás, Alina nesmí za žádnou cenu opustit Kubu. Byl jste varován!“
Jenže šikovná dcera si opatřila za pomoci zahraničních kompliců falešný španělský pas a v paruce utekla. Fidel prý šílel vztekem a dupal.
„Jste banda neschopných bláznů,“ křičel. „Chci zprávu, chci vědět, jak se to mohlo stát!“
„Bodyguard vzpomíná: „O patnáct let později jsem opět viděl Alinu v Miami, kde skromně žila. Když jsem jí připomněl tuto historku, usmála se oním smutným úsměvem, který je vidět v očích každého exulanta na světě.“
Nejdůležitější a přitom nejméně známou z Castrových žen byla prý Dalia Soto del Valle, s kterou se potkal v roce 1961 na jednom shromáždění. Opatřil jí pak po několika schůzkách dům na okraji Havany. Podle Castrova bodyguarda tento dům připomínal rajskou zahradu, byl obklopen pomerančovníky, citroníky a banánovníky. Bylo to v době, kdy běžní Kubánci žili na příděl, mohli si koupit pět vajíček na osobu a půl kila kuřecího masa a ryb měsíčně a bochník chleba denně.
Dalia sama byla v roce 1984 přistižena jedním strážcem, jak projevuje náklonnost členovi ochranky jménem Jorge. Castro se vše dozvěděl a vypadalo to, že žena upadne v nemilost. Nakonec se ale vše urovnalo, jako by se nic nestalo. Dotyčný Jorge ale zmizel a bodyguard poznamenává, že se neptal, co se s ním stalo a ani to raději nechtěl vědět.
Tohle je ta lidštější tvář Fidela Castra. Někdy se říká, že poživační diktátoři bývají mírnější než ti asketičtí. V tomto případě to ale příliš neplatilo. Po nástupu Castra k moci nastaly popravy a věznění. Věznice, které stály v době diktátora Fulgencia Batisty, praskaly ve švech. Bylo třeba stavět nové. V popravčích komandech se angažoval Castrův spolubojovník Che Guevara, pozdější miláček „pokrokového světa“.
Kolik obětí si vyžádal Castrův režim? Ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman tvrdí, že za Castrovy vlády bylo v letech 1959 až 1999 popraveno a zabito přibližně deset tisíc lidí, 150 000 uvězněno a z nich zemřelo pět tisíc. Jeden a půl milionu lidí odešlo do exilu. Několik tisíc kubánských bojovníků bylo zabito v Angole, Etiopii, Mosambiku, Guineji-Bissau, Republice Kongo a Jižním Jemenu, kde všude kubánský režim od poloviny 70. do počátku 90. let poskytoval „internacionální pomoc“.
Někteří autoři uvádějí ale ještě vyšší počty. Jak ve svém článku k Fidelovým devadesátinám píše Jaroslav Šajtar: „Emeritní profesor Havajské univerzity Rudolph J. Rummel odhadoval ve svém díle Statistika democidy (pojmem democida nazývá smrt způsobenou vládou) počet obětí Castrova režimu v letech 1959 až 1987 nejméně na 35 000, nejvíce na 141 000 a za průměr považoval 73 000. V tom jsou ovšem zahrnuti nejen popravení a zemřelí ve vězení, ale i příslušníci Revolučních ozbrojených sil a Národních milicí zahynulí při odrážení invaze proticastrovské opozice v zátoce Sviní, vojáci a poradci, kteří přišli o život při poskytování „internacionální“ pomoci četným rozvojovým zemím, jakož i uprchlíci utonuvší při plavbě do USA. Nelze ovšem pouštět ze zřetele, že v letech 1959 až 1962 existovalo na Kubě proticastrovské partyzánské hnutí, v němž podle emigrantů zahynulo 2962 osob.“
Ano, revoluce mívá dvě tváře, hezkou a zrůdnou. Je pravidlem, že ta zrůdná je disproporčně o dost větší. Platí to i pro Kubu, kterou může „Ostrovem svobody“ nazvat jen cynik.
