Od konce srpna se situace na našem bojišti s koronavirem výrazně zdramatizovala. Je to, co se tu rozvíjí, opravdu „druhá vlna“ epidemie, o které odborníci i laici od srpna meditují, nebo bylo to, co jsme zažili v únoru–květnu a co měli Andrej Babiš a další sklon vydávat za triumfální vítězství nad pandemií, prostě jen jakási předehra a to hlavní přichází teprve nyní? A není tomu zároveň tak, že s nemocí je zatím pramálo zkušeností a specialisté toho o ní dnes vědí zhruba stejně, co věděli jejich evropští předchůdci ve 14. století o moru? Nechci problém, který letos máme, bagatelizovat, právě naopak.

Fakt je, že počet pozitivních na covid-19 v Česku od konce srpna dramaticky vzrostl. Nejsme už v našem regionu ani náhodou jedničky. Vzrostl, i když o dost méně dramaticky, i počet hospitalizovaných, počet vážně nemocných a těch, co na nemoc zemřeli. Je to skutečně druhá vlna choroby, nebo druhá vlna strachu a hysterie, přičemž vlna choroby je pořád jen jedna?

Je přitom obtížné zbavit se dojmu, že ten strach je – mimo jiné – cíleně pěstován. A dále: v EU zazněly už počátkem dubna hlasy, že vlády některých zemí jsou ve velkém pokušení opatřit si pod pláštíkem boje s pandemií neomezené mocenské kompetence. Tenkrát se ovšem vše pohodlně svádělo jen na otloukánka Orbána. Není to náhodou u nás setrvale ještě horší? Na druhou stranu, dnes je česká veřejnost na rozdíl od března a dubna už poněkud otrlá a přivést ji do varu je čím dál tím obtížnější.

Události v Česku mají v posledních týdnech politický dopad: rezignoval ministr zdravotnictví, který na slovo poslouchal svého premiéra. Oslabena je pozice Andreje Babiše, který by se byl rád před volbami vyhnul nepopulárním opatřením. Vydělali Jan Hamáček a jeho suita z ČSSD, a také prezident Zeman. A na politickou předscénu se triumfálně vrátil jeho chráněnec prof. plk. Roman Prymula (dvojrole odborníka a vojevůdce je sice jen symbolická, ale i tak nevěstí nic dobrého).

Ke slovu přicházejí opět a výrazně „odborníci“. Protiklad „politiků“, kteří od Václava Havla, jeho následovatelů a ovšem taky Andreje Babiše u nás mají setrvale špatnou pověst (odjakživa platí známé úsloví „politika je svinstvo“). Jenže, nemůže se případ od případu skrývat svinstvo i za „odborností“? „Vědeckostí“ se s chutí oháněli např. i Karl Marx a jeho různí orientální následovatelé. Přitom jen tak mimoděk upozorňuji, že nelítostní fanatici bývají nebezpečnější (tj. ještě nebezpečnější) než cyničtí manipulátoři a že zpravidla jdou jedni s druhými ruku v ruce (viz režimy jako ten v hitlerovském Německu).

Údajnou druhou vlnu koronavirové pandemie provází ideologická pohádka o opuštěných elitách, které zradil jejich lid. V předjaří se vystrašený lid sjednotil za svými elitami, poslouchal je a pokorně šil roušky. Díky této jednotě se elitám Nových pořádků prý podařilo vytáhnout lid z nejhoršího. Jenže pak, od června do srpna, lid ochabl v bdělosti, své elity zklamal a opustil (podobně jako lid prošustroval důvěru vlády ve známé ironické básničce Berta Brechta „Řešení“) a oddal se radovánkám a chlastu. S železnou nutností pak zasáhla trestající pěst osudu a lidu teď nezbude než se vrátit ke svým elitám, rouškám a poslušnosti. Této kýčovité story jsou nyní plná zejména babišovská média a chuť manipulovat z ní trčí jako šídlo z pytle.

Jen na okraj podotýkám, že něco podobného kdysi vytýkali budovatelé „socialismu s lidskou tváří“ upadlé veřejnosti (poté, co ji jejich čelní představitelé v srpnu 1968 v Moskvě zradili): uzavřela prý za jejich zády smlouvu s „mocí“, rozuměj s Husákem, a prodala prý světlé ideály za trochu konzumu a klidu. Později totéž znělo i z Charty 77. Doba se mění, ale drzost, jak vidno, je pořád stejná.

Jsme ve velikém maléru a nejsme v něm sami. Bohužel je to zrovna u nás zvlášť zřetelně zároveň nezvládnutá epidemie a hroucení demokracie, které už pokročilo skoro na doraz. Místo demokracie, která je ze své podstaty vládou laiků (přičemž odborníci musí být jistě bráni se vší vážností v potaz), se propracováváme k vládě odborníků (kteří jsou shodou okolností zároveň taky, použijme hezkého termínu z minulosti, papaláši). Tím se vracíme do prastavu lidské společnosti, k době, kdy hlavní slovo měli šamani a čarodějové. A opakuji: nejde o to, odborníky (nejrůznější) ignorovat, ale dopřát jim tu roli, a jen tu roli, která jim v demokracii náleží. Ostatně, dělení na odborníky a laiky je demagogie, skoro každý z nás je v tom či onom odborník, ale oblastí, v nichž jsme laiky, je nesrovnatelně víc. A tak u volební urny jsme vlastně všichni laici, což z nás ani náhodou nesnímá zodpovědnost za naše rozhodnutí.

Přes léto byly v českých médiích na pořadu dne dvě události: návštěva předsedy senátu na Tchaj-wanu a demonstrace v Bělorusku po zfalšovaných prezidentských volbách. Obojí má u nás jakýsi opoziční přídech. Sympatie činovníků našich „Nových pořádků“ pro Čínu a ruské zájmy jsou nabíledni a je zjevné, že je nutné se jak Tchaj-wanu, tak Bělorusů zastat. Aktivity v tomto směru byly a jsou úplně v pořádku. Chtěl bych upozornit jen na jedno: v obou případech se zastáváme slabšího vůči silnějšímu, který se ho chystá sežrat, a to je moc dobře. Zároveň ale platí, že aby naše pomoc mohla být aspoň trošku účinná, měli bychom vidět, že jsme sami ve stavu nejvyššího ohrožení a rozkladu, a to politického. A že abychom mohli někomu aspoň trochu pomoci a být přitom věrohodní, musíme zároveň a především umět pomoci sami sobě. Jinak bude naše samaritánská pomoc nejen neúčinná, ale může u leckoho budit podezření, že tímto okázalým altruismem jen odvádíme pozornost od toho, co je naším hlavním úkolem: to jest od úkolu zabránit zhroucení posledních zbytků české demokracie. V této věci jsme toho v posledních sedmi letech předvedli minimum.

Česká republika je až po uši v něčem, co se dá nazvat „stav nejvyšší nouze“. Formálně stvrzeno to má být – vládou „Nových pořádků“ a poslaneckou sněmovnou, kde mají „Nové pořádky“ víceméně ústavní většinu – nejspíš už dnes, ve středu 30. září. Závěr této úvahy si tedy nechám na čtvrtek.