Volodymyr Žemčugov je etnický Rus, pochází z ukrajinské Luhanské oblasti. Na jaře 2014 viděl na vlastní oči, co se v jeho rodném městě Krasnyj Luč začalo dít. Aktivity proruských separatistů, příchod ruské armády. Rozhodl se proto společně s přáteli založit partyzánský odboj. „Nakupovali jsme všechno, zbraně, oblečení, prostředky na komunikaci, zpočátku jsme ochraňovali své domy a rodiny, ale když pak dorazila přímo ruská armáda, začali jsme proti nim útočit, protože jsme si uvědomili, že jestli se jim okupace podaří, bude to na dlouho,“ řekl Žemčugov v rozhovoru s ČTK.

Při plnění jednoho z bojových úkolů Volodymyr Žemčugov přišel při výbuchu miny o obě ruce a částečně o zrak, byl zadržen, mučen, svůj boj ale přesto nevzdal. Nakonec byl v roce 2016 součástí výměny zajatců a rukojmích mezi Ukrajinou a Ruskem.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Volodymyr Žemčugov se narodil v roce 1970 v nyní Ruskem okupovaném městě Krasnyj Luč na východě Ukrajiny, jeho otec přijel na Donbas pracovat v 60. letech. Volodymyr sloužil v sovětské armádě, po rozpadu Sovětského svazu se rozhodl zůstat na Ukrajině a sovětský pas vyměnil za ukrajinský. V roce 2004 se ve své rodné oblasti zúčastnil oranžové revoluce, jak ale říká, následně byl zklamán, že vláda začala spolupracovat s Viktorem Janukovyčem, a dalšího dění už se neúčastnil. Rozhodl se odjet pracovat do zahraničí, do Gruzie.

„V dubnu 2014 jsem přijel na Velikonoce k mámě do Luhanské oblasti a uviděl jsem proruské protesty, ruské vlajky a hned mi došlo, že to bude pokračovat stejně jako na Krymu, v Abcházii, či v Osetii,“ popisuje ukrajinský partyzán, který před pár dny navštívil Prahu. „Ze začátku jsem se snažil propojit se svými přáteli z Luhanské oblasti, které jsem znal ještě z oranžové revoluce, abychom pořádali občanské protesty,“ dodává.

Jenže pak 4. května v noci překročili hranice mezi ruskou Rostovskou oblastí a ukrajinskou Luhanskou oblastí ruští vojáci, konkrétně takzvaní rostovští kozáci. Tehdy zahynuli dva Volodymyrovi přátelé, jednoho našli u cesty, druhého v lese s rukama svázanýma lepicí páskou a s prostřelenou hlavou. „Tehdy nám došlo, že občanský odpor už nedává smysl, a spojili jsme se, abychom ochránil své rodiny,“ říká Žemčugov. Ruští kozáci se přitom dali dohromady s místními kozáky, Rusko jim začalo dodávat zbraně a jak Volodymyr vypráví, objevil se banditismus.

„Zastavovali a zabavovali auta uprostřed města, loupili v bankách, v bankomatech, v noci se stávalo, že přišli k bohatým lidem, zejména k těm, kteří podporovali Ukrajinu, a mučili je, nebo rovnou vraždili,“ popisuje 52letý muž. „Polovina tehdejší milice, tedy policie, přimkla za peníze k Rusku, druhá polovina odešla ze služby, armáda v Luhanské oblasti nebyla, místní vláda utekla, polovina agentů ukrajinské tajné služby SBU také přešla na druhou stranu a zůstali jsme jen my, civilisté, a bezpráví, jako někde v Somálsku či Afghánistánu,“ dodává.

Dále čtěte

Nový prezident. Je to Babišův konec? A co bude dál? Kupte si knihu Český restart

Česká republika je jiná, než byla před několika měsíci. Máme nového premiéra, ale také prezidenta. Čeští novináři v knize Český…

Někdo měl tehdy lovecké zbraně, jiným se podařilo zbraně koupit. Jak ukrajinský partyzán vypráví, v létě roku 2014 bylo například možné koupit od místních kozáků kalašnikov jen za 200 dolarů. Rusové zpočátku zbraně v oblasti i rozdávali, chtěli tak zvýšit počet místních kozáků. Když poté začala ukrajinská protiteroristická operace a ukrajinská vojska se blížila k Luhanské a Doněcké oblasti, vstoupila na přelomu srpna a září do oblasti regulérní ruská armáda, s dělostřelectvem a tanky, dodává Žemčugov. On sám mezitím vyjížděl do Gruzie, kde do té doby podnikal, a vozil zpátky peníze.

„V roce 2014 jsme bojovali jako civilní obyvatelé, bez podpory armády. Až na konci roku 2014 jsme se připojili k ozbrojeným silám Ukrajiny,“ říká Ukrajinec o partyzánském hnutí. V září roku 2015 dostal Volodymyr bojový úkol zaminovat elektrické vedení u vojenského letiště v Luhansku. „Udělal jsem ale jednu chybu. Když jsem se chtěl vrátit, spatřil jsem vojenskou kolonu a lekl jsem se, že by si mě mohli všimnout. Takže jsem se rozhodl jít jinou cestou. Celé to území bylo ale zaminované. Na jednu z min jsem šlápl, vybuchla a já jsem si stihl jen zakrýt rukama obličej,“ popisuje Žemčugov. Těžce zraněného ho našli ruští vojáci a odvezli ho do zajetí.

V nemocnici v Luhansku ho ihned operovali, museli mu amputovat obě ruce, operovali mu břicho i oči. „Druhý den sloupy elektrického vedení u letiště vybuchly, oni pochopili, kdo je za to zodpovědný, a začal výslech. Byl jsem těžce zraněný, ale když jsem se po každé operaci trochu zotavil, stáli nade mnou ruští důstojníci, drželi mi pistoli u hlavy a vyslýchali mě,“ dodává. Rusové se dostali i do jeho telefonu a odhalili tak, že komunikuje s ukrajinskými ozbrojenými silami.

Osm měsíců strávil ostře střežený v nemocničním pokoji. Jak vypráví, v květnu roku 2016 ho chtěli vyměnit společně s někdejší důstojnicí ukrajinského vojenského letectva Nadijou Savčenkovou za dva ruské důstojníky. „Pak vyměnili jen Savčenkovou. Po mně chtěli, abych si klekl na kolena a před ruskými novináři se omluvil za to, že jsem bojoval v ukrajinské armádě. Také jsem měl říct, že mě podplatili. Odmítl jsem a tehdy mě odvezli do vězení,“ říká ukrajinský partyzán. „Tam to bylo velmi těžké, tuberkulóza, žloutenka, štěnice. Seděl jsem tam s normálními zločinci, byl jsem bez rukou, neviděl jsem, ale to je nezajímalo, každý měsíc přijížděli ruští důstojníci, vyslýchali mě a chtěli, abych s nimi spolupracoval. Pokaždé jsem odmítl,“ dodává.

Dále čtěte

Lipavský: Rusko bude ohrožovat Evropu desítky let. Jeho vedení patří před tribunál, ne do Rady bezpečnosti

ROZHOVOR / Ruské vedení má sedět před tribunálem, nikoli v Radě bezpečnosti OSN. Bohužel dnes Rusko sedí v Radě bezpečnosti…

Nakonec ho Ukrajina vyměnila v rámci výměny zajatců v září roku 2016. O rok později mu tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko udělil jedno z nejvyšších státních vyznamenání Hrdina Ukrajiny. Po propuštění odjel Žemčugov do Německa, kde se léčil několik let a podstoupil tam osm operací. Na amputované ruce dostal protézy. Nyní pracuje na ministerstvu kultury, cestuje po Ukrajině i do zahraničí a vypráví studentům i diplomatům o ruské okupaci.

Co mu tehdy dávalo sílu všechno zvládnout? Zaprvé chtěl ochránit svou matku, sestru i kamarády, kteří se nemohli ochránit sami. „Také jsem nemohl prominout Rusům, že nás tehdy v noci takhle přepadli, překročili hranice a nevyhlásili přitom válku,“ říká. „Věděl jsem, co je Rusko, co je Sovětský svaz. Zároveň jsem měl možnost cestovat po Evropské unii, poznat evropské hodnoty, svobodu slova, svobodu pohybu a věděl jsem, že nechci žít jako v Rusku, že chci žít v Evropě,“ uzavírá.