V červnu roku 1989 hnutí Charta 77 sepsalo a zveřejnilo dokument s názvem Několik vět, který posléze podepsalo asi 40.000 lidí.
V zimě 2018 začal svá prohlášení publikovat spolek Milion chvilek pro demokracii. Do dnešního dne dosáhl počtu 400.000 signatářů petice „za slušnou vládu“.
Požadavky nespokojených
Tenkrát: V Několika větách se mimo jiné psalo: „…občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám.“ K tomu autoři výzvy přidali konkrétní požadavky. Státní moc okamžitě spustila lživou protikampaň.
Dnes: V zimě 2018 spolek Milion chvilek pro demokracii začal zveřejňovat výzvy ke změně vlády a upozorňovat na ostudný fakt, že naši zemi vede trestně stíhaný premiér s estébáckou minulostí.
Ve svých proslovech a prohlášeních představitelé spolku i řečníci na demonstracích rovněž uvádějí, že občanská společnost se probouzí a stále hlasitěji vyjadřuje vůli po změně. Rovněž upozorňují na fakt, že ve společnosti roste napětí, které může přerůst v otevřenou krizi – kterou si ovšem nepřejí. Rovněž vyzývají vládu naší země, aby reagovala a přistoupila ke změnám. A rovněž uvádějí konkrétní požadavky. Vládní a provládní politici i média okamžitě spustili lživou protikampaň.
Podobnost čistě náhodná?
Nezdá se. Požadavky jsou dnes samozřejmě jiné, politické vězně nemáme a demonstrovat se může. Podstata občanského rozhořčení je ale stejná: státní moc vleče zemi k pořádkům, které si mnoho lidí nepřeje, a je proto třeba to změnit.
Tenkrát: Bezprostředně po odvysílání textu Několika vět na rádiu Svobodná Evropa vyšel v Rudém právu článek nazvaný „Kdo seje vítr?“ namířený proti autorům i signatářům petice.
Psalo se v něm: „Pokud nebudou splněny uvedené požadavky, ČSSR ztratí, jak tvrdí autoři výzvy, svou jedinou a poslední šanci vybřednout z údajné slepé uličky a vybřednout z krize, v níž se teď nacházíme. A vyhrožují, že dojde k celospolečenské krizi…“
Dnes: Ačkoli je dnes situace jiná, než byla v roce 1989, jiná, než o jaké se psalo v Několika větách, některé podobnosti jsou přímo do očí bijící.
I dnešní demonstranti přijali za své požadavky formulované spolkem Milion chvilek pro demokracii. Možná poslední šanci otočit se dřív, než narazíme do zdi, a zamířit, kam skutečně máme. A ani teď ta slepá ulička není údajná, jak komunisté tvrdili tenkrát a tvrdí stále, nýbrž až běda skutečná. A i dnes od nich slyšíme, že odpůrci vládních kruhů „vyhrožují“, přestože to nebyla pravda ani tehdy a není ani teď. A společenskou, vládní a jak se zdá i ústavní krizi už tady máme.
Hrstka lidí, zlé cizí síly a strašení násilnostmi
Tenkrát: V článku z Rudého se práva se píše, že jde o „několik jednotlivců“, kteří údajně ani nevědí, za jaké cíle se staví a mají falešné představy. „Každý soudný člověk“ údajně ví, že jde jen o to, aby „síly působící ve službách našeho nepřítele strhly část společnosti“ a způsobily rozvrat. Ve známém dřívějším článku proti signatářům Charty 77 se o nich v titulku hovořilo jako o „ztroskotancích a samozvancích“.
Dnes: Václav Klaus starší (a nejen on) nazývá statisíce demonstranti „hrstičkou“. V dezinformačních a provládních médiích a na sociálních sítích dokola slyšíme a čteme, že lidé nevědí, proč demonstrují, jelikož jsou prý kýmsi zmanipulováni či přímo placeni. Podle Rudého práva byli oněmi zlosyny pouze Spojené státy, dnes k nim přibyl ještě miliardář Soros, opoziční poslanec Kalousek, Brusel a ilumináti. Kromě toho opět čteme a posloucháme – mimo jiné i od prezidenta republiky –, že dnešních demonstrací se účastní zásadně neúspěšní a neschopní lidé, zfetovaní jedinci a bezvýznamní zoufalci. Ministryně spravedlnosti (!) Marie Benešová se v televizi táže, kdo těm lidem platí.
Například Stanislav A. Hošek se na dezinformačním webu Parlamentní listy vyjadřuje k Mikuláši Minářovi, předsedovi spolku Milion chvilek, a jeho kolegům takto: „Pokud on a jeho nejbližší spolupracovníci jsou političtí naivkové, pak jsou jakýmisi předskokany kohosi jiného. Pokud ale byli již získáni určitými politickými silami, pak už jsou kvalitativně něčím úplně jiným. … Jsem si naprosto jist, že jmenovaný spolek je buďto předskokanem, ale s mnohem větší pravděpodobností bílým koněm té vlivové skupiny, která již v roce 1989 sehrála užitečné idioty zahraničním politickým, ale především finančním skupinám, jejichž jediným cílem byla ekonomická okupace Evropy od Labe na Východ.
Masivnímu podsouvání myšlenky, že demonstranti a Milion chvilek plánují násilnosti v ulicích, puč, nebo rovnou občanskou válku, už se nevěnují jen internetoví trollové, tvůrci řetězových mailů a dezinformační weby. Na Twitteru i na své oficiální stránce tak činí i předseda vlády Andrej Babiš nebo prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. Premiér se jakoby diví a prý nechápe, proč si zpěvák Tomáš Klus na Letné oblékl žlutou vestu, a dává to do souvislosti s hnutím Žlutých vest a jejich vandalstvím ve Francii. Táže se, zda to znamená, že příště budou demonstranti rozbíjet výlohy a házet kamením. S úspěchem (tedy aspoň u svých příznivců) dělá, že neví, že žluté vesty Milionu chvilek nejsou znakem násilí, ale prostě označením dobrovolníka.
Jiří Ovčáček pro změnu veřejně prohlásil: „Milion chvilek nenávisti tajnosnubně uvádí, že neprozradí, co bude po 4. červnu. Tak vám to povím. Vysoce pravděpodobný je maďarský scénář, tedy pokusy o blokády vybraných ústavních institucí a tím vyvolání střetu s bezpečnostními složkami.“ A řeči o možném budoucím násilí šíří zdatně i dál.
Václav Klaus mladší nazývá obdivuhodně pokojné protesty „krvelačným třeštěním ulice“.
Údajně zmanipulovaní herci
Tenkrát: V článku z Rudého práva z roku 1989 uvádějí jména herců či zpěváků, kteří se k petici Několik vět připojili. Zmiňují například Jiřího Bartošku, Danielu Kolářovou, Michaela Kocába, Bolka Polívku, Jiřího Suchého, Josefa Kemra… To všechno byli podle nich nenávistní zaprodanci a sluhové nepřátelské cizí moci.
Dnes: Veřejná vystoupení hudebníků a herců nebo jejich podpora demonstracím, je dnes interpretována právě tak.Tentýž Stanislav A. Hošek z Parlamentních listů například straší důvěřivé či nepříliš rozumově obdařené spoluobčany rovnou občanskou válkou a přesně v duchu někdejších komunistických novin útočí na herce, kteří požadavky demonstrantů podporují. Poněkud nesouvisle uvádí, co prý nastane: „Vybuzení nenávistí šířenou už nejen od herců, nás bude čekat občanská válka?“
Babišův dvorní propagandista, šéfredaktor holdingového vydavatelství Mafra, Jaroslav Plesl, se v jednom ze svých servilních článků navezl do herců Marthy Issové a Jiřího Mádla. Udělal z nich symbol „zahořklých“ herců, kteří právě a jedině pro svou zahořklost a frustraci spolu se statisíci dalších lidí demonstrují. Jaký jiný důvod by taky mohli mít? Komu asi tak může vadit policií obviněný a Evropskou komisí za podvodníka prohlášený bývalý agent StB v čele státu? Nebo návrat komunistů k moci? A co je vůbec hercům do toho? Ti mají hrát,držet ústa a nemíchat se do politiky.
Z podobnosti tehdejší a dnešní lživé propagandy jde mráz po zádech. Co je na tom ale optimistického? Tenkrát, v Listopadu 1989, se to povedlo. Ne sice dokonale, jinak bychom tu dnes neměli vládu bývalého komunisty agenta Bureše opřenou o komunistickou stranu a státní správu až do nejvyšších pater prolezlou komunisty a bývalými estébáky. Ale pokud nepovolíme, můžeme složit reparát.
