Ruský ideolog Alexandr Dugin zveřejnil 1. srpna, tedy asi tři týdny před atentátem na svou dceru Darju, článek, kde vykládá, jak Západ už směřuje ke zkáze a Rusko nesmí jen „nahrazovat dovoz“, ale vydat se úplně novou cestou. Je celkem příznačné, že vůbec neříká, jak by to mělo vypadat. Prý se musí experimentovat.
Článek vyšel nejdříve 1. srpna na webu Thepostil.com a pak 22. srpna na webu Katehon.com. Čekali bychom, že se konečně dozvíme, co si Rusko, které se stává na mezinárodní scéně psancem a zbývají mu země jako Bělorusko, KLDR a přítulné Maďarsko, teď samo se sebou počne. Výsledek Duginovy úvahy ale není moc uspokojující.
Dugin začíná: „Úřady a společnost, samozřejmě kromě války, se nyní nejvíce zabývají tím, jak se přizpůsobit novým podmínkám. Novost těchto podmínek spočívá v tom, že jsme byli vyloučeni ze Západu a Západ jsme vyloučili sami ze sebe. Ne že by to bylo něco zcela nového a bezprecedentního – v našich dějinách jsme se právě v takovém vztahu k Západu ocitali velmi často. A není to nic zvláštního. Ani tentokrát se nic hrozného nestane. Ale přesto se náš život výrazně změní.“
To už se změnil. Údajně „druhá armáda světa“ se nějak na Ukrajině zasekla a její pověst je pryč. Také spadla výroba aut, Aeroflot nemá moc kam létat, brzo nejspíš nebude mít ani pohon, a domácí spotřebiče podražily. To se člověk dozví dokonce i z oficiálních ruských zdrojů.
Zatímco ti poslední lidé v ruské ekonomice se snaží najít nějaké cestičky, jak by šlo do Ruska něco aspoň propašovat přes třetí země, Dugin je zásadně proti. Všechno má podle něj skončit:
„Zpočátku se bude zdát, že všechna tato opatření jsou dočasná a že se Západ vzpamatuje. Pak si ale začneme uvědomovat, že rozchod se Západem je nezvratný. Návrat ke starým vztahům s nimi není vůbec možný. A prostého usmíření lze dosáhnout buď tehdy, změní-li se zásadně oni, nebo změníme-li se zásadně my. Je zřejmé, že všichni budou trvat na tom, že se nezmění, až do konce. A v důsledku toho bude muset skutečně dojít i k náhradě dovozu. Až to bude křišťálově jasné, dojde k souznění – naší představy o realitě s realitou samotnou.“
Dugin tedy volá: „Musíme vypracovat nový strategický plán, nový model, nové způsoby rozvoje.“ Rusko se pro to musí rozhodnout, a pak bude „budovat zcela vlastní svět, na vlastních principech a vlastními metodami“.
Teď bychom čekali, že se dozvíme, jak se to udělá a co bude výsledkem. A ono nic moc: „Pro tento případ neexistují žádné hotové scénáře a učebnice. Je možné se opřít o historické zkušenosti nebo o nezápadní země (z nichž některé dosáhly působivých výsledků). Ale mnohé bude třeba prostě vytvořit, nově vytvořit, vymyslet. A to vše bez jasných záruk; experimentem.“
Takže Dugin ví, co Rusko nechce, a není mu jasné, co chce. To je ještě slabší než hlásání náboženských sekt a idea brzkého nastolení ráje nebo budování komunismu.
Jediné jakž takž realistické konstatování Alexandra Dugina je toto: „Kombinací několika faktorů a v kombinaci s některými dalšími katastrofickými procesy se může zhroutit i Západ, respektive moc maniakální globalistické oligarchie. S tím však nelze počítat; a za současného stavu nejsme schopni zasadit Západu smrtící úder. Pouze v krajním případě; pak by ale nepřežil vůbec nikdo. Možná, že tento scénář stojí za úvahu, ale jen proto, abychom se mu vyhnuli. Pokud všemocnost Západu skončí sama od sebe, ať už s naší pomocí, nebo bez ní, pak se na světě všechno změní. Aby však byly prognózy realistické, měli bychom stále předpokládat, že Západ ještě nějakou dobu vydrží a zůstane takový, jaký je nyní. To je setrvačný scénář.“
Následuje ještě spousta dalších řečí, které není nutné citovat, snad jen tohle: „Buď začneme dobrovolně a hned uvažovat o tom, že v Rusku vybudujeme alternativní a nezávislý společensko-politický a ekonomický model, nebo k tomu dospějeme z nutnosti, až budou vyčerpány všechny zdroje strategie nahrazování dovozu.“
Když psal v optimistické době 90. let Francis Fukuyama o „konci historie“ a vítězství liberální demokracie, vypadalo to (aspoň někde) jako popis toho, co se po pádu komunismu stalo. Pak se dějiny několikrát zase zvrtly a Fukuyama není považován za proroka. Z tohoto amerického autora nicméně zůstala teze, že nic lepšího než liberální demokracii zatím nikdo v dějinách nevytvořil. Pokud si někdo myslí, že ano, měl by ukázat svůj vlastní model a hlavně předvést, jak to funguje v praxi. To se ještě nikde nestalo. Čína ukázala nějaké ekonomické úspěchy, ale komu by se tam chtělo žít?
Lidé jako Václav Klaus a Viktor Orbán liberální demokracii nenávidí a požadují demokracii bez přívlastků. Nic takového na světě nikdy neexistovalo, protože všechno má přívlastky a právě v nich je ten ďábel ukrytý v detailech. Zatím můžeme jen rekonstruovat, že „demokracie bez přívlastků“ je představa společnosti, kde většina, jakkoli těsná a někdy jen zdánlivá, může válcovat menšinu. Každý člověk je přitom příslušníkem několika menšin. Vyvažování různých pilířů moci, svobodné a férové volby, soupeření různých politických skupin, respekt k menšinám, svoboda slova, to je liberální demokracie. A to je víc než primitivní hlasování zmanipulované vládnoucí klikou pomocí koupených médií a různých PR agentur, které dosadí panáčky do předem připraveného volebního systému.
Alexandr Dugin tedy chce vyměnit model, který přes všechny problémy funguje, za nějaké blouznění, jehož obsah ani neumí přesně formulovat. A kvůli tomu musí umírat tolik lidí? Kvůli takovým nepříčetným blábolům?