Městský soud v Brně zamítl žalobu kardinála Dominika Duky podanou kvůli kontroverzním divadelním hrám na brněnské Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno. Dominik Duka žádal omluvu za zásah do svých osobnostních práv, neboť podle něj hra přesáhla hranici přijatelnosti. 

Rozhodnutí soudu velkým překvapením není. Je ale třeba uvést, že toto vnímání svobody slova nesdílí všechny evropské soudy. Dokonce i některé rozsudky Evropského soudu pro lidská práva jdou proti tendenci k co největší svobodě projevu. V roce 1994 tento soud rozhodl, že zákaz šířit komediální film, který zobrazoval Boha jako senilního, impotentního idiota, Ježíše Krista jako kreténa, Pannu Marii jako prostopášnici a vysmíval se eucharistii, je správný.

Soud odůvodnil svoje rozhodnutí na právo každého mít své přesvědčení a víru. Rozsudek dosud nebyl překonán a tvoří evropské „case law“. Podle evropského práva je tedy přípustné, aby bylo zakázáno šíření tiskovin, které urážejí náboženství, Boha, proroky či náboženské rituály. Je zřejmé, že v tomto případě je právo v příkrém rozporu s představou většiny společnosti o právu.

Zakazovat projevy urážlivé k náboženství je očividně nesprávné, protože čl. 9 Úmluvy nezakotvuje povinnost respektu k náboženství, ale jen možnost určité náboženství vyznávat. Vynucovat respekt k náboženství prostřednictvím zákazů je v rozporu s naší představou o svobodě slova. 

Obecnější otázkou, která se v této souvislosti nabízí, je ta, zda by měl existovat zákaz umělecké produkce, kterou bychom mohli označit za urážlivou vůči dalším členům naší společnosti, křesťanům, muslimům, Romům, černochům, Arabům či hendikepovaným osobám.

Na tuto uměleckou, ale i pseudouměleckou svobodu projevu není možno nahlížet stejně, jako na svobodu projevu jakožto jedno z politických práv, které má myriádu hranic a omezení. Umělecká svoboda projevu více než politická svoboda projevu zahrnuje právo šokovat, znechutit, útočit či urážet. Svobodná společnost je založena na principu, že každý má právo volby, jaké umění nebo zábavu chce či nechce užívat, být jí vystaven, nebo jí tvořit. Neexistují navíc žádné důkazy, že by názory obsažené v uměleckých dílech ovlivňovaly názory občanů a byly schopny v nich například vzbudit protináboženské názory.

Stát nemůže limitovat umělecký projev za to, že je útočný, byť i na většinu společnosti, protože pouze posluchač, čtenář či jiný uživatel umění nebo zábavy rozhodne o tom, zda je dílo útočné, nechutné nebo pouze špatné. I malé děti poznají rozdíl mezi realitou a fikcí vyjádřenou v umění. Vliv umění a zábavy na občany je minimální ve srovnání s výchovou, vzděláním či osobní zkušeností. 

Není možné omezovat svobodu slova pouze na projevy, které se nám líbí, a vylučovat z nich projevy, které považujeme za pokleslé. Pokud se někomu názory obsažené v uměleckém díle nelíbí, je třeba s nimi polemizovat, ale nikoli je umlčovat. Umění musí být podrobeno spíše sociální nežli právní kontrole. Umění a zábava je odrazem společnosti. Pokud chce někdo umění měnit, musí změnit společnost a nikoli zavírat ústa producentům umění a zábavy.