Spolu s tím, jak se blíží sjezd sociální demokracie, který se má uskutečnit online 9. a 10. dubna, nabývá na významu otázka, nakolik má tato strana jasno v tom, co je vůbec zač. Vědí sociální demokraté, na jaké voliče míří, nebo v tom tápou, neustále to mění a přešlapují na místě? Pro budoucnost partaje i její výsledek v letošních sněmovních volbách je to zásadní věc. Zda tohle lavírování ustane, záleží na tom, jakým způsobem proběhne dubnový sjezd ČSSD, jak dopadne volba stranického vedení a koho si straníci zvolí za svého předsedu, který je povede do volebního klání.

Politolog Jiří Pehe ve svém komentáři pro iRozhlas.cz napsal: „Pro obrovský propad, který podle posledních průzkumů dál pokračuje do té míry, že ČSSD by se nemusela v říjnových volbách dostat ani do sněmovny, existují ale i jiné důvody než přitažlivost Babišovy politiky pro levicové, zejména starší voliče. Tím hlavním je skutečnost, že sociální demokracie už léta neví, kým je,“ zdůraznil Pehe.

A dodal: „Jednu část strany tvoří sociálně konzervativní, nacionalisticky orientovaní členové a funkcionáři, tu druhou, menší, ti, kdo by chtěli stranu alespoň částečně reformovat tak, aby připomínala strany demokratické levice v západní Evropě.“

Jiří Pehe má samozřejmě pravdu v tom, že v sociální demokracii nalezneme oba tyto ideové proudy, skutečnost je ale mnohem barvitější a zúžit veškeré dění a střetávání v sociálně demokratické partaji na zápolení těchto dvou směrů by bylo více než zjednodušující.

Důležité je jednak regionální rozdělení strany, kdy ČSSD v jednotlivých krajích má své zájmy a výrazné postavy, které nutně nespadají ani do jednoho z Pehem naznačených táborů. S tím souvisí to, že kromě konzervativnější a liberálnější či progresivnější části sociální demokracie je zde i nemalá část stranických funkcionářů, která není v tomto směru výrazněji vyhraněná, ale tíhne spíše k pragmatickému přístupu a k tomu, aby strana dělala vždycky zrovna to, co je pro ni výhodné a co v jejich očích přispěje k lepšímu volebnímu výsledku a k udržení si různých funkcí a postů.

Odpor vůči změnám, experimentům a novotám

Druhá věc je to, že samotná stranická základna sociální demokracie není nakloněná nějakým velkým změnám, experimentům a novotám a že tíhne spíše ke starým osvědčeným receptům a postupům. Ovšem jde spíše o generační záležitost, o jistou pohodlnost, zvyk a jakousi strejcovitost a podezřívavost ke všemu novému než o nějaký výrazný ideový sociálně konzervativní a nacionalisticky zaměřený postoj.

Stejně tak zjednodušující by bylo brát aktuální souboj mezi současným šéfem sociálních demokratů, ministrem vnitra a vicepremiérem Janem Hamáčkem a ministrem zahraničních věcí a stranickým místopředsedou Tomášem Petříčkem o post předsedy ČSSD jako střet sociálně konzervativního a nacionalisticky orientovaného politika s politikem prozápadním a liberálním a jako konflikt o to, jakou stranou sociální demokracie nakonec bude.

Ne že by to neplatilo vůbec, zčásti to tak možná do určité míry bude, ale mnohem podstatnější je, že za Hamáčkem i Petříčkem stojí jim blízcí pragmatici, kteří ideové vymezení používají pro své potřeby a zájmy jako beranidlo proti svým soupeřům, ať už ve své vlastní straně, nebo v zápase s ostatními politickými subjekty.

Idealisté v sociální demokracii

Jistě i v sociální demokracii existují někteří ryzí idealisté, jako například současný místopředseda ČSSD a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda, který stojí za Tomášem Petříčkem a který velmi silně prosazuje předvolební spolupráci se Stranou zelených.

Dále čtěte

Někdejší dvojka v ČSSD představila své plány pro sociální demokracii i Česko: Pokud se naplní, přijdou velké změny

Bývalý statutární místopředseda sociální demokracie a někdejší hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek pokračuje ve svém politickém návratu. Ten začal tím,…

Podobní idealisté jsou však v sociálně demokratické straně nejenom v defenzívě, ale hlavně v drtivé menšině a jejich převažující část už partaj opustila. A pak u každého takového zdánlivého či deklarovaného idealisty je třeba neustále zkoumat, zda idealistou skutečně je a konfrontovat jeho slova a činy, aby bylo zřejmé, že si na idealistu jen nehraje.

Jak se takový ideliasta pozná? Michal Šmarda ve svém únorovém textu v Deníku Referendum napsal: „Spolupráce sociálně a ekologicky orientovaných demokratických sil je mým velkým snem. Je to něco, co přesahuje horizont jednoho volebního období. Něco, co je důležitější než procenta ve volebních průzkumech. Pokud má mít taková spolupráce smysl, musí být odvážnou a srozumitelnou nabídkou opravdu spravedlivé politiky. Ta nabídka musí být činěna s pokorou, ale i se vší rozhodností.“

Pokud by sociální demokracie do něčeho takového šla i navzdory tomu, že by se jednalo o běh na dlouhou trať, který by jí v první moment nezískal žádné funkce a mandáty, sociálně demokratická strana by se však pro tento směr rozhodla čistě z ideových a idealistických důvodů, pak by to nejenom znamenalo jisté vítězství nad zmíněnými pragmatiky, ale navíc by se tím jasně prokázalo, čím sociální demokracie je a kde stojí.