Zamyšlení nad knihou Luboše Xavera Veselého „Jak se těží miliardy?“

Kauza Mostecké uhelné společnosti a jejích aktérů stále budí vášně, a to nejenom kvůli údajné mnohamiliardové škodě, která vznikla českému státu, ale i kvůli neustálým mediálním atakům vůči českým vyšetřovacím a justičním orgánům. Jak je možné, že zločinci, kteří byli odsouzeni ve Švýcarsku, nebyli v tuzemsku tak dlouho stíháni a dosud ani odsouzeni, zní prakticky unisono. Z těchto jednostranných jeremiád vystupuje odvážně a s alternativním pohledem na celou kauzu nedávno vydaná kniha novináře Luboše Xavera Veselého „Jak se těží miliardy?“ s podtitulem „Skutečný příběh Mostecké uhelné“.

Není divu, že právě při sledování tak glorifikovaného švýcarského procesu autor plně pochopil, že vše nemusí být právě tak, jak je mainstreamově předkládáno. „Švýcarským soudům trvá dlouhý půlrok, než odsouzeným manažerům zašlou odůvodnění rozsudku, který nad nimi vynesly. K tomu přichází i další překvapivá skutečnost: text je psaný francouzsky a má stovky stran. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby lhůta na odvolání nebyla 30 dní. Sedím v křesle před televizí a sleduji evidentně zaskočené obličeje manažerů, jak si v hlavním bloku televizních zpráv stěžují na to, že jejich překladatelé nestihnou text přeložit, natož aby si jej advokáti stihli nastudovat. Nakonec se to chlapcům přece jen povedlo, ale mě a řadu kolegů poprvé napadlo, že nic není černobílé.“

Je signifikantní, že většina českých novinářů se vůbec nenamáhala konfrontovat tvrzení tamní prokuratury a soudu s argumentací obhajoby, a v jakémsi zvráceném masochismu vůči postupu českých orgánů je brala jako slovo boží. Toho si nakonec všímá i autor knihy: „Česká média jsou ze soudu u vytržení. Jako by do švýcarských soudů vkládali veškerou naději na to, aby zúčtovali s českou historií 90. let, sečetli hříšníkům hříchy a dali na ně kulaté razítko.“

Přitom jak obžaloba, tak rozsudek trpí tak zásadními procesnímu a důkaznímu vadami, že lze jen stěží hovořit o férovosti. Nejde jenom o již zmíněný rozsudek, napsaný v cizím jazyce, a o zamítnutí prodloužení lhůty k jeho prostudování a podání odvolání. Z češtiny do francouzštiny překládala listiny polská pracovnice prokuratury, která rovněž rozhodovala o tom, které listinné důkazy budou přeloženy. Námitky obhajoby odbyl soud slovy, že jde přece o „příbuzné baltské jazyky“.

Veselý pak na řadě příkladů uvádí, k jakým konkrétním porušením práv obhajoby docházelo. Pro švýcarské, stejně tak jako pro české trestní právo je jednou ze základních podmínek popis skutku. To znamená nejenom převyprávění různých kroků, v nichž orgány činné v trestním řízení, respektive soud, spatřují nezákonné jednání, ale i vysvětlení, proč má být trestné. Tento popis v obžalobě, ale i v rozsudku, který připomíná spíše její kopii, zcela chybí.

Některá tvrzení jsou natolik zavádějící a překroucená, že vysloveně hraničí se lží. Například tvrzení, že společnost Newton, která pro manažery skupovala akcie MUS, byla podvodnou společností, vytvořenou pouze za tímto účelem. Ve skutečnosti to byla v té době respektovaná investiční skupina, která vlastnila či spravovala akcie mnoha českých podniků. Neméně pochybná je i stanovená výše údajné škody, která se v konstrukci rozsudku odvíjí od nominální, nikoli tržní ceny akcií. Řadu důkazů, které navrhla obhajoba, soud vůbec nepřipustil, což vedlo dokonce k roztržce v senátu, kdy jeden ze soudců proti takovému postupu otevřeně protestoval.

Veselému, ačkoli se nevěnuje investigativní ani právní novinařině, se tak povedlo na řadě dalších příkladů demaskovat skutečný, tristní průběh švýcarského procesu, který se v řadě ohledů blíží spíše praktikám známým z období komunistické diktatury než demokratickým poměrům. Pro nás je pak poučná především následující pasáž: „Že je situace ve švýcarské justici vážná, píše i jedno ze srpnových vydání švýcarského týdeníku Sontags Zeitung. Upozorňuje na to, že nový švýcarský trestní řád nebezpečným způsobem posílil roli státních zástupců, kteří zastávají nejen roli vyšetřovatelů, ale zároveň i soudců. Což je náchylné ke zneužití a je ohrožením právního státu.“

Tato slova jsou zásadní i pro naši současnou situaci, kdy se rozhoduje o tom, zda bude přijat nový zákon o státním zastupitelství. Ten by bezprecedentně posílil roli veřejné žaloby na úkor obžalovaných i v České republice.

Dušan Šrámek, Česká justice