Jak se z toho všeho nezbláznit? Víte dobře, co mám na mysli. Jde o takzvané poměry. Ty, kterým se říká neudržitelné. Jak ale poznamenal Karel Čapek, neudržitelné poměry se dokáží udržet pozoruhodně dlouho. Přesto pohled na to, co připomíná loď bláznů a Kocourkov budí jistý neklid.

Je tedy třeba se obrnit a načrtnout si pár pravidel.

Je dobré si uvědomit že ti dva (Zeman a Babiš) nejsou důležití. Jak vypadal Miloš Zeman sto let před svým narozením a jak bude vypadat za sto let? Kdykoli na nás dolehne tísnivá představa těch dvou lidí, můžeme se na ulici na vteřinu zastavit a říci si: jakým způsobem Zeman ovlivňuje tvůj život právě v tuto chvíli? A zjistíme, že nijak. Paráda.

Stačí si představit jak se asi hlava státu každý den probouzí a s jakými myšlenkami jde spát. Stále se mu nepodařilo dokonat veškerou pomstu. Ani to není možné. Stanislav Gross je mrtvý a nikdo na něj nemůže. Špidla je spokojený důchodce, bývalý eurokomisař, který nejeví žádné stopy nějakého pokání. Pražská kavárna a hloupí novináři a vzpurní akademici Zemanem pohrdají. Zeman svými neustálými útoky ve skutečnosti prozrazuje, že oni jsou jeho referenční skupina. Když se vůči někomu cítíme bezmocní, tak mu aspoň nadáváme. My ostatní to děláme ohledně Zemana přesně stejně, takže ten mechanismus docela dobře známe. Kdybychom náhodou Zemana (Bůh a Vesmír nás chraň) někdy potkali, mohli bychom mu říci: „Pořád nějak nespokojený, co?“

Zemanovi a Babišovi nesmí patřit první a poslední myšlenky dne. Před spaním místo zpráv z domova čtěme raději o posledních pokrocích v kosmonautice a zdravé výživě, aby se žádná z těch momentálně panujících bytostí nedostala do našich snů ani jako skrytý hybatel do našeho nevědomí.

Je užitečné a současně i správné v sobě vzbudit lítost. Podívejme se na Zemana, Babiše, Tomia Okamuru, Klause mladšího. Dovedete si představit to jejich dětství? Pořád v nich žijí ti malí chlapečci, které někdo šikanoval ve škole, a nakolik víme i jen z otevřených zdrojů, v těch jejich rodinách bychom skutečně nechtěli vyrůstat. Je samozřejmě politováníhodné, že si to odžívají nikoli na lehátku psychoanalytika, ale používají k tomu celou republiku. Ta republika jsme ale my, nikdo nás nenutí, aby si to odžívali konkrétně na nás. Stačí jim to osobně každý sám za sebe nedovolit a mají utrum.

Vykládá se o jednom rusistovi, jak za režimu potkal na Staromáku sovětské turisty, kteří se ho ptali, kde je muzéj Lénina. A on na to: „Lenin? Kto takoj?“ Možná to bylo v detailech jinak, než se traduje, ale princip je jasný.

Velmi pomáhá, když se člověk může opřít o osobní spiritualitu. Pokud je někdo křesťan, stále ještě může pomyslet na věčnou odplatu a nebe či peklo. Pokud je milosrdný křesťan, nemusí Zemanovi přát věčné pekelné plameny. Katolíci to mají jednodušší, protože věří v očistec, kde každý všechny své činy zaplatí do posledního eura. Pokud má spíše východní sklony, ví, že každému přinese odplatu karmický zákon. Nemusíme hned myslet na to, v podobě jakého ošklivého zvířete se Zeman narodí v příštím životě, ale stačí vědomí, že jeho konání mu spadne spolehlivě zpátky na hlavu. Z krátkodobého hlediska se to tak možná nejeví, ale pečlivý pozorovatel, když se dívá na sebe i na druhé, dobře ví, že dlouhodobě to platí vždycky. Buddha byl praktik. Ježíš taky, ale kombinoval židovskou střízlivost s jistou poetičností, tak nám nechal nějaké poučné a zábavné historky.

Pak jsou tu nebozí ateisté s jedním životem, co se nemohou potěšit ani představou pekla. I ti ale mohou načerpat nějaké zadostiučinění aspoň z historie. Historie není zrovna něco, co by člověku dodávalo naději, ale na druhou stranu, pokud chce někdo zachytit aspoň nějaké záblesky vesmírné spravedlnosti, nalistujte si v životě velkých diktátorů posledních deset stránek a budete vědět všechno.

Významným lékem je pro českého člověka smýkaného dějinami (ještě navíc většinou cizími) humor. Nesmíme ho přecenit, nesmíme ho nedocenit. Humor pomáhá člověku vzdorovat i takové záležitosti, jako je smrt, proti čemuž není Babiš pořád ještě nic.

Humor nesporně uvolňuje vnitřní tenze. Je lepší se smát než dostat rakovinu nebo žaludeční vředy. Na druhou stranu si musíme být vědomi, že určitý typ humoru je také příznakem bezmoci. Nesmíme si myslet, že humor je nástroj, kterým se dá něco změnit. Humor mění myšlení lidí, a tak částečně i společnost, ale nemění fyzický svět kolem nás. Oslabuje vládnoucí moc v její legitimitě, zvláště když je ta legitimita falešná, ale ještě nikdy nikdo nikoho nesvrhnul děláním vtipů. Humor je tišící prostředek, ale neléčí nemoc samotnou. Je samozřejmě lepší jako nemocný ležet bez bolesti než se svíjet v křečích.

Humor je také jakýmsi lakmusovým papírkem, kterým rozlišujeme určité typy lidí, což snadno poznáme na tom, že si sotva někdo vybaví nějaký dobrý vtip z Haló novin. Ostatně i Zemanovy takzvané bonmoty se už dávno proměnily v bezduché nadávání a s původním významem toho slova nemají nemá to agresivní plácání nic společného. Když vidíme matný pokus o humor na Babišových internetových stránkách, je nám jasné, že to nepsal on sám.

[ctete postid=“269945″ title=“Chraňme si před nimi své mikrosvěty. Bude to potřeba“ image=“https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2019/09/aaa-23-385×230.jpg“ excerpt=“Stavil jsem se dnes ve své oblíbené hospůdce na jídlo a dvě plzínky. Dal se tam se “ permalink=“https://www.forum24.cz/chranme-si-pred-nimi-sve-mikrosvety-bude-to-potreba/“]269945[/ctete]

Humor nám neumožní vítězství ve společnosti, ale psychologicky nám pomáhá, abychom neprohráli osobně. Je to podmínka nutná, ale ne dostačující, jak se říká v matematice.

Oprostěme se od kýče, mytologie a sentimentality.  Tuny spálených svíček nic nezmění. Dodávají sice každému úsilí jakýsi náboženský charakter a pocit, že vyšší moc stojí na naší straně, ovšem vyšší moc se na naší straně příliš nepřetrhne a musíme se na sebe spolehnout sami.

Kýč je nebezpečný, protože vede k dojetí nad vlastní dobrotou a my zase tak úžasní nejsme. Chceme jenom, aby věci normálně fungovaly. Občas se ale dojmout můžeme, když nás to rychle přejde.

Nenechme se fascinovat pohledem kobry. Až příliš mnoho se toho napovídalo o Zemanově strategické genialitě a Babišových miliardách. Zeman nepochybně je nadaný stratég, který dokáže odhadnout myšlení druhé strany a zřejmě i myslí na několik tahů dopředu. Je zbytečné pokoušet se taky myslet na několik tahů dopředu a je lepší šachovnici opustit, protože pak nebudou žádné tahy a Zeman a podobní zůstanou jako velryba plácající se na suchu. Ať si svou těžkotonážní převahu pak užije. Když se některá hra nedá vyhrát, nehrajeme ji. Babiš má nějaké peníze a může si všechno koupit. Může si ale koupit konkrétně vás? Ne? Tak si nemůže koupit všechno. To má blbý, co?

Neříkejme, že když se ten nebo onen dostane do nějaké funkce, tak emigrujeme. Říkalo se to předtím, než se stal Zeman premiérem, pak než se stal poprvé prezidentem a podruhé prezidentem. Kdybychom to brali vážně, tak tady dávno polovina národa 20 let není. Proč máme jít my, ať jdou oni. My jsme tady doma.

Dobré věci neděláme proto abychom byli šťastní, abychom dosáhli nějakého výsledku a abychom byli odměněni. Děláme je prostě proto, že jsou správné. To ostatní není na nás. Pouze s tímto vědomím nám pořád nepotečou nervy. Máme klidně postupovat dál, ať se děje cokoli, což je koneckonců to, co ty pazdráty rozčiluje a pro ty zlomyslnější z nás je to přece jenom jakousi pozemskou odměnou.

Je dobré vědět, že všechno, co děláme, neděláme proto, abychom změnili svět, ale abychom byli sami u sebe doma a stáli na pevné zemi. To ostatní je pouze přidaná hodnota.

Neutápějme se v dlouhé a složité argumentaci. Kolikrát za život se vám povedlo, že jste po hodinovém vyčerpávajícím boji na Facebooku druhého přesvědčili, že pravdu máte vy? Ztráta času. Sdělte názor a zachraňte se útěkem. Že to nemá smysl, pochopíte záhy. Jinak se držte zásady: „Je to marný, je to marný, je to marný.“ A rychle pryč k oblíbené knize nebo k ledničce. Bude vám tam lépe.

Ostatně je známo, v čem spočíval geniální tah George Orwella, když psal Farmu zvířat. Nepustil se do žádné sofistikované debaty s tehdejšími marxisty a stalinisty, ale prostě napsal bajku o zvířatech. Byl to takový útok z boku, zvolil si jiné zbraně a povedlo se mu tehdejší totalitní režim demaskovat lépe, než kdyby sepsal pětisetstránkový traktát, kde by vyvracel Marxovy ekonomické teorie a filozofii dějin. Kdo by se s tím četl.

Ještě na okraj poznámka k Orwellovi, prasátko Pištík, které je mluvčím ostatních prasátek, je dokonalejší psychologický portrét Jiřího Ovčáčka, než by dokázal zkonstruovat profesionální psycholog (a to vlastně Orwell Ovčáčka ani neznal, ale popsal jen určitý typ, který se v historii vynořuje stále znova).

Účast na demonstracích je dobrovolná, protože jsme svobodní lidé. Pokud na ně někdo chodí, měl by vědět, že je rozdíl mezi lidmi na tribuně a před ní. Na demonstrace, pokud si přineseme nějaký transparent, dáme tam můj vlastní nápis, který si vymyslíme bez ohledu na druhé. Nejsme masa, ale souhrn jednotlivců.

Pokud někdo na demonstrace nechodí, nemusí trpět výčitkami svědomí. Ty by měl pocítit v případě, že z nějakých intelektuálských nebo estétských důvodů nejde k volbám. Respektujme i to, že někdo k volbám nejde, ale zachovejme si právo těm lidem říci, že nám připadají trochu blbí.

Vyvarujme se perfekcionismu. Když půjdeme dost dlouho do historie, nejspíš vždycky zjistíme, že pradědeček nějakému jinému pradědečkovi kradl na poli nebo otrávil krávu. Ta kráva dneska ale už nikoho nezajímá. Takže pokud chceme dosáhnout nějakého cíle, zabývejme se přítomností, zbytkem se zabývejme, až nastane budoucnost. Vůdce ruské opozice Navalnyj při posledních místních volbách v Rusku vyzval lidi, ať už volí kohokoli, jen ne vládnoucí putinovskou stranu. Když si uvědomíme, jaké všechny hrůzy je možno v Rusku volit, je to odvážné řešení, ale koneckonců jediné, které může prolomit stagnaci. V danou chvíli je jedno, jestli proti Babišovi stojí lidé s revolučním výrazem v oku nebo zbožní katolíci, prvním bodem programu je, ať už Babiš konečně zmizí. To ostatní si vyříkáme potom.

Působí náčelníci a šamani našeho kmene někdy tak trochu jako divní pišišvoři? Jak jinak, když se dali na tuhle profesi. Taky by nás to sešrotovalo. Ale jsou to naši pišišvoři. Tolerujme jim to do okamžiku, kdy začnou být nebezpeční, pak je vyměňme za lepší pišišvory. Taky nejsme žádný zázrak a lepší něco, než nic. Koho volit? Heinrich Böll nechává ve své knize Biliár o půl desáté jednu postavu pronést výrok: „Druhé posuzuji podle toho, jestli bych jim chtěl padnout do rukou.“ Asi tak.

Vynechme otázku, zda se to dá vyhrát. Kdo a co by měl vyhrát? Někdo nás vyzval na souboj? To ať si troufne leda šlechtic a to oni v žádném případě nejsou. Máme v sobě probudit zdravý individualismus. Naše životy nejsou odvozeniny od jejich akcí, máme své vlastní. Nakoupil si oligarcha noviny? Nebudu je číst, nebudu tam psát.

Už prohrál.

Produkuje příšerné blafy a říká tomu jídlo, a dokonce to drze prodává? Nedotknu se toho ani v gumových rukavicích a dětem na tábor záhadný předmět nazývaný eufemisticky špekáčky prostě nedám. Leda by to fungovalo na odhánění komárů.

Prohrál.

Blekotá na obrazovce už dvacet minut neznámou řečí? Asi vysílání pro příslušníky jeho kmene, to se mého kmene netýká.

Je třeba si dobře rozumět. Tohle jsou náměty pro momentální duševní a duchovní první pomoc, jak si nenechat otrávit život. Když vám oligarcha spálí pole nějakým jedem, musíte volit jiné způsoby sebeobrany.

Tady jde o to, že my nesmíme být to pole, které někdo otráví a spálí.