Žádný oběd není zadarmo, zní klasické rčení. Zdarma není ani naše zpackané odhalení ruského útoku ve Vrběticích. Tak, jak jsme to svým pokusem o zametení pod stůl nechali Kremlu lacino projít, tak se tento neúspěch začíná projevovat ve svých důsledcích.

Začněme od základního, a to jsou důsledky včasného neinformování našich spojenců v NATO a partnerů v EU, což kritizoval jak britský premiér, tak německá kancléřka. Londýn zatáhl za záchrannou brzdu a zřejmě neumožnil české vládě věc ututlat nebo s Kremlem zobchodovat. Německo se kriticky vyslovilo na jednání EU.

Nespokojenost s naším selháním se ale stále zřetelněji projevuje i v kuloárních komunikacích a informacích, a to i v určení příčin. Výroky typu „dokud bude v úřadu Zeman, nemůžete počítat s nějakou senzitivní i politickou spoluprací“ jsou nebývalé, za Havla zcela nepředstavitelné.

EU i NATO zkoprněly

Zmíněný výrok dokumentuje míru a hloubku poškození naší pozice a důvěryhodnosti. Teze, kterou dlouho naši diplomaté používali – „Neposlouchejte, co říkáme, sledujte, co děláme!“ – Vrběticemi utrpěla zásadní zpochybnění, vyvolala nedůvěru, zda neuděláme to, co hloupě a exhibicionisticky z Hradu říkáme. A to je samozřejmě vážný problém.

Důsledkem překvapení či zaskočení spojenců naším manévrováním v zásadní otázce obrany a národní bezpečnosti je, že jsme nedostali potřebnou robustní podporu a zůstali v konfrontaci s Ruskem osamělí, snad jen s podporou několika zemí Ruskem srovnatelně ohrožovaných.

Celek EU i NATO zkoprněl nad naším nepředvídatelným a nekonzultovaným chováním. Proto jsme zatím od Ruska nedosáhli ničeho, vyjma vzájemných diplomatických záseků do velikosti ambasád, a spíše našeho kamuflážního vysazení na piedestal oficiálního nepřítele Kremlu. Ale aspoň tuto hru je třeba dotáhnout až k „přejednání“ nebo zrušení bilaterální majetkové smlouvy, která ukončí privilegovaný majetkový status ruské ambasády v Praze.

To, že nám Kreml napřed vyhodil do povětří Vrbětice, a teď se nám jeho média smějí za to, že nemáme personál na obsluhu Českého domu v Moskvě, by mělo být posledním imperativem k likvidaci majetkových nadstandardů. Zdůrazňuji slovo k likvidaci, tedy nikoli k jejich zašmelení.

Dále čtěte

Poslední výpad na jih: Jaká bude ruská politika ve Střední Asii po odchodu Američanů z Afghánistánu?

Koncem dubna se na miniturné do některých postsovětských středoasijských republik, konkrétně do Tádžikistánu a Uzbekistánu, vypravil ruský ministr obrany Sergej…

Zatím stále váháme s vyčíslením škody, jakkoli Moskva indikuje některými kuriózními výroky, že toto vyčíslení neodvratně očekává a obává se ho zejména vnitropoliticky.

Vjačeslav Volodin, šéf ruské dolní parlamentní komory, na naši adresu a adresu dalších postkomunistických států pronesl evidentně vnitropoliticky mířený vysvětlující a zkreslující výrok, z něhož je patrná nervozita, že svůj nárok vzneseme a Miloš Zeman už tomu prostě nedokáže zabránit.

Citováno podle Aktuálně.cz: „Když tyto státy patřily mezi země socialistického tábora, zvykly si žít na účet druhých. Zvyk přetrval. Nestalo by se tak, kdyby u nich byla svrchovanost a nezávislost nikoliv slovní, ale skutečná.“ A dále: „Ano, Rusko vám není dlužno, ale vy (jste dlužni) Rusku. Buďte vděčni: občané Ruské federace nepožadovali od vás to, co vám dávali a sami si odtrhovali od úst.“

Přesně vyčíslit odškodné

Nejde samozřejmě o to, abychom se s Kremlem handrkovali o cenách odvezeného uranu, zplundrovaného životního prostředí, zničených životů generací apod., ale měli bychom si všimnout, jak má Kreml potřebu obhajovat se před vlastním veřejným míněním tím, že naše nároky neplynou z teroristické akce ve Vrběticích, ale z naší dlouhodobé potřeby nechat se od někoho, například Ruska, živit.

A nechme stranou, že dnes jen země V4 mají bezmála větší exportní sílu než celé Rusko a že naše délka dožití se na rozdíl od Ruska prodloužila o celou dekádu. Z Ruska také v poslední dekádě odešlo žít do Evropy několik milionů lidí a odliv pokračuje.

Dále čtěte

Čeští prezidenti jako mediální role aneb Rudé trenky nad Hradem

Beznaděj, dítě, je hořký druh / beznaděj sestra je smrti / jedna mne sevřela ve svůj kruh / druhá mne…

Je čas dát odškodnění na stůl konkrétně vyčíslené a požadovat je po Rusku jako náhradu škody otevřeně, s podporou spojenců a mezinárodních organizací a veřejně tak, aby to každý ruský občan mohl a musel vnímat. Vyčíslení škody má nejen finanční, ale zřetelně i politický dopad, který si v zájmu své bezpečnosti nemůžeme dovolit ignorovat.

Pokud to současná vláda neudělá, je třeba, aby v této agendě voliči cílevědomě podpořili vládu nastupující, protože nechat si škodit nepřátelskými vojenskými útoky, a ještě ze sebe nechat dělat pitomce ruskými ústavními činiteli, to by si žádný suverénní stát neměl dovolit. Natož stát s naší historickou zkušeností. Nevím, zda je to panu premiérovi srozumitelné, ale je to úkol pro ministryni financí a ministryni spravedlnosti.

Je též nutné znovu si zavolat ruského velvyslance s otázkou, zda výše citovaný výrok pana Volodina opravdu znamená, že Rusko odpovědnost za útok a útokem zaviněné škody uznává, a jen se domnívá, že by se nemělo nic platit, protože v ruské perspektivě jsme si kvit.

Vážnější je, že celková pozice a vztahy s Ruskem se extrémně rychle horší, a to nejen pro nás, ale také v důsledku naší dvojakosti ve vztahu k ruským excesům.

Ruská ruka je čitelná a v katastrofálním běloruském vývoji stále viditelnější. Věznění odpůrců režimu, podezřelá úmrtí ve vězení, demonstrativní až palachovský pokus o sebevraždu u soudu, únosy civilních dopravních letadel s nepohodlnými odpůrci. Nebyli jsme to náhodou také my, kdo spolu s Orbánem brzdil tvrdší reakci EU na obranu Ukrajiny nebo vůči Lukašenkovi?

Dále čtěte

Smrt, která otřásla Třetí říší: Heydrichovo zabití se stalo mezníkem v boji Západu o vlastní přežití

Atentát na Reinharda Heydricha je v posledních dvou desetiletích intenzivně připomínanou vojensko-historickou událostí. Pamětní desky, pomníky, památníky a muzea dějin druhé…

Také politické i „dotační“ sepětí Andreje Babiše s Viktorem Orbánem nás začíná velmi nepříjemně dohánět a činit nedůvěryhodnými. Je opravdu smyslem věci „hungarizovat“ českou unijní politiku?

Je třeba ocenit z celé vlády alespoň ministra školství Roberta Plagu za to, že neváhal podepsat výzvu evropskému „ministrovi zahraničí“ Borellovi ve prospěch vězněných běloruských školáků; protože až tak daleko to zašlo, že se zavírají a ve vězení mučí a mlátí školní děti.

Z obecnějšího pohledu jsme v situaci, kdy potřebujeme přednostně obnovovat(!) důvěru našich spojenců v naši vůli bránit svou suverenitu, demokratické a právní poměry, a to nedvojsmyslně, bez vnitropolitických kompromisů. To je totiž základ naší bezpečnosti – důvěra v naše vlastní právní poměry a spojeneckou vůli.

Otevřeně kolaborující voliči

Můžeme jasně vidět, jak malou váhu máme my sami bez podpory spojenců. Nekoledujme si o další testy ze strany Ruska. Nemuseli bychom je vnitropoliticky ustát, jakkoli můžeme být, z hlediska bezpečnostních složek, nadále považováni za relativně „zdravé“.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Ale tím rozhodujícím (a tím, kdo bezpečnostní složky kontroluje) je politická reprezentace. Důvěryhodnost bezpečnostních složek může snadno pominout; ostatně tlaky na výměnu ředitele kontrarozvědky, nejvyššího státního zástupce i dalších vysokých úředníků například v zahraniční službě svědčí o čemsi spojence zneklidňujícím.

Toto jsou agendy, o kterých se bude v podzimních volbách rozhodovat, a je nezbytné, aby se obě opoziční koalice postavily k těmto vážným geopolitickým výzvám čelem a lépe než například k pandemii. Jde a půjde o hodně.

Prorůstání rakoviny smířlivosti k nepřátelským vojenským, dezinformačním a politickým operacím na našem území totiž může metastázovat a zasáhnout klíčové komponenty bezpečnosti a obrany. S tím bychom si neměli zahrávat. Proti tomu se musíme bránit.

Dost na tom, že složky otevřeně kolaborující s nepřítelem dnes mají podporu pětiny voličů. Nezažili jsme to již někdy?

Nemůžeme věcem nechat volný průběh, vláda je zřetelně nemá pod kontrolou a opozice ji k tomu nedokáže donutit. Nicméně změna zaručena není a nezaměňujme volební preference s výsledky voleb. Mohli bychom být zle zaskočeni.

PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.  

Text vyšel 3. 6. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.