Vlastně by to mělo být naprosto jasné. Opozice je protivníkem vlády, a pokud nastanou závažné okolnosti či vhodné podmínky, pokusí se ji odstavit od moci. Politická realita ale není žádnou bezbarvou, amorfní situací, což je potřeba brát v úvahu i u nadcházejícího pokusu vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše. Samozřejmě to v sobě skýtá jak výhody, tak některá úskalí. Při bližším zkoumání to ale nemusí být vždy tak, jak se to na první pohled tváří.

Pokud by se to opozici podařilo, sama vládu dohromady těžko vytvoří, takže by pochopitelně mohla dostat nálepku „destabilizátora“, tedy síly, která vládu ještě jakžtakž shodí, ale novou už dohromady nedá. Opozice by nejspíš neměla vliv na další vývoj událostí a ke slovu by se mohl dostat prezident Zeman – buď si premiéra Babiše ještě víc zavázat vládnutím v demisi, anebo si v extrémním případě opět najmenovat kabinet vlastní.

Na druhou stranu, žádný znatelný vliv na chování vládnoucí garnitury opozice nemá ani teď, takže horší by to nebylo. A zodpovědnost za jmenování premiéra a potažmo podobu vlády měl, má a do konce svého funkčního období bude mít Miloš Zeman. Pokud by se po případném vyslovení nedůvěry dostal k vládě, mohl by si navíc vystřílet prach, který má připravený na povolební situaci. Každopádně by byl přinucen odkrýt karty.

Šance oslabit Babiše

Další námitkou je, že pokus může ve finále – a právě ve volbách – pomoct Andreji Babišovi. Že bude moct opět hrát svou oblíbenou roli ublíženého a stěžovat si, jak se proti němu všichni spikli. To se samozřejmě vyloučit nedá. Stejně tak ho to ale může oslabit. Ať už tím, že nyní je vydán na milost komunistům a po případném shození vlády by to pro změnu bylo na prezidentu Zemanovi. Navíc by do voleb mohl zafungovat efekt „lame duck“. Andrej Babiš by přestal být vnímán jako klíčový hybatel politického dění.

Pak jsou tu zmínění komunisté. Jistě, mohli by si za podporu něco dalšího vylicitovat a zvýšit svou cenu před sněmovním kláním. Stejně tak se ale mohou pokusit vylepšit si svou tristní situaci hlasy pro shození vlády, jak prosakovalo z jejich vedení. V době psaní těchto řádků to KSČM chtěla nechat na své členské základně – to je nejen alibismus, ale i cesta k rozhádání strany. Nakonec by to mohlo umést cestu k jejich odchodu na smetiště dějin.

Pak je tu další výhrada, že vyslovení nedůvěry vládě pár měsíců před volbami nemá reálný smysl. Z „technického“ pohledu možná ne, ale nezapomínejme, že to není jen taktický krok, ale i symbolický. Neboli, smysl to může mít vždy. Iniciátoři samozřejmě jdou do rizika, ale jejich nečinnost by zas mohla být vnímána jako úplná bezzubost, rezignace a tiché držení u moci zřejmě nejhorší české polistopadové garnitury. Zvlášť v době, kdy se kolem vlády kupí jedna vážná aféra za druhou.

Musíme vědět, kdo kde stojí

Zvlášť významný je pokus o vyslovení nedůvěry vládě pro koalici SPOLU, která byla jeho hlavním iniciátorem. Jednak tím vzbudila dojem, že právě ona je hlavním protipólem vlády, což je dvojnásobně důležité ve světle nepříliš příznivého vývoje průzkumů veřejného mínění, kde zatím dominuje další opoziční projekt Piráti-STAN.

Spojenectví ODS, TOP 09 a KDU-ČSL se teď podařilo koaliční konkurenci trochu zatlačit do kouta. Piráti a STAN začali od podpory vyjádření nedůvěry couvat, místo toho přišli s mnohem méně realistickým nápadem (samo)rozpuštění sněmovny a konání předčasných voleb. Nyní se ale k návrhu na shození vlády opět připojili – logicky jim došlo, že opačný postoj by se mohl obrátit proti nim a být vnímán jako de facto podpora Babišovy vlády.

Sečteno a podrženo, pokus o vyslovení nedůvěry není stoprocentně dobrým nápadem a určitě není bez rizika. Ale to není nic, v politice ani v životě. Ale věci se alespoň dají do pohybu a poznáme, kdo kde stojí.