Jitka a Květa Válovy, od jejichž narození uplynulo v prosinci sto let, jsou zvláštním úkazem na uměleckém nebi. Už během jejich života se o nich vyprávěly legendy. Možnost navštívit v Kladně Válovky, jak byly familiárně nazývány, strávit čas v jejich přítomnosti, znamenalo pro návštěvníky privilegium a zážitek, jaký se nezapomíná, ale uchovává se a hýčká se jako vzácný dar.

Nebyly totiž jen tak obyčejnými sestrami, které uměly malovat – byly dvojčaty, jejichž existence byla bytostně propojena. Jistě, u blíženců to není neobvyklé, ale u Válovek, jež se narodily 13. prosince roku 1922, šlo o nejužší možné pouto. Vyrůstaly spolu, učily se spolu, malovaly spolu. Žily jedna pro druhou, muži v jejich existenci nesehráli výraznou roli, ačkoli se na obrazech Jitky i Květy zhusta objevují, mnohem více než ženy. „My jsme s Květou asi byly sexuálně opožděný,“ vysvětlovala mi Jitka, když během interview k jejím osmdesátým narozeninám došla v roce 2002 řeč na to, proč se dvojčata nikdy neprovdala. Hovořila o tom s odzbrojující upřímností. „Neměly jsme o chlapy zájem. Neříkám, že jsem se nikdy nezamilovala, ale vždycky jen platonicky. Naštěstí mě nechtěli. To byla moje klika. S Květou jsme byly už dávno rozhodnuté, že se nevdáme, a taky jsme to dodržely. Jsou lidi, kteří touží po dětech, ale já ne, že bych děti neměla ráda, prostě jsem takovou potřebu necítila – říkala jsem si, ať se rozmnožují ti druzí. Byla to naše svobodná volba. Náš osud, který jsme si zvolily.“

Totální nasazení

Skoro celý život společně prožily v rodném Kladně, většinou pak na adrese Bendlova 6, což dnes připomíná pamětní deska. Jitka a Květa měly ještě dvě starší sestry: Marii, narozenou v roce 1914, a Miloslavu, narozenou v roce 1920. Tatínek Václav Vála pracoval v kladenské spořitelně, maminka Marie byla ženou v domácnosti na plný úvazek, neboť se musela starat o čtyři dcery. Zvláště náročné to bylo po roce 1927 v souvislosti s předčasným úmrtím Václava Vály. Marie Válová byla prý hodná a laskavá žena, která dcery hýčkala, ale zároveň byla – eufemisticky řečeno – poněkud nepraktická. Podle Jitčiných vzpomínek jí po smrti manžela nejvíce pomáhala prostřední dcera Miloslava, která i přes nízký věk byla schopná…