Hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň FOTO: NATLAND Group / se souhlasem
FOTO: NATLAND Group / se souhlasem
Státní finance budou neudržitelné i se sníženou valorizací a valorizované důchody za tuto neudržitelnost budou moci stále větší měrou. O důchodové reformě se hovoří minimálně dvacet let, zatím se nic nestalo, popisuje hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mimo jiné vysvětluje, proč je vzorec pro valorizaci penzí funkční a zda je nutné kvůli 19 miliardám korun, které se vláda snaží sníženou valorizací ušetřit, nutné podstupovat obstrukce v poslanecké sněmovně.
Ministr financí Zbyněk Stanjura tvrdí, že v případě neschválení nižší mimořádné valorizace důchodů hrozí velké hospodářské škody. Je to pravda?
Ano, hrozí. Nicméně ty vzniknou těm, kteří ještě nemají zastání před soudem. V případě dnes neplnoletých, kteří ty obří dnešní dluhy budou muset jednou splatit, by se to ještě dalo vyřešit tím, že budou právně zastupováni svými poručníky či poručnicemi. Ale v případě škod vzniklých těm ještě nenarozeným, kteří toho budou muset splácet ještě více, se obávám, že žádný soud bohužel jejich nárok na odškodnění za vzniklé škody neuzná.
Obecně ekonomie uznává, že budoucí generace budou mít méně práce se splácením dnešních dluhů, někteří ekonomové tím dokonce obhajují dnešní vyšší schodky, a tím pádem dluh podle pravidla „splácet by měl ten, kdo to shledá levnějším“.
To však platí pro financování zejména investic. Pokud postavím most, naši vnuci jej lépe zaplatí, když nebudou muset ztrácet čas ježděním oklikou. V tomto případě, pokud na dluh financujeme spotřebu, a nikoli investice, pak je těžké tento argument o levnějším budoucím splácení obhájit. Naopak s růstem dluhu se logicky zvyšuje i procentní sazba, za kterou je vyšší dluh úročen, a úroky také zaplatí budoucí generace.
Na druhou stranu zase ministr Stanjura říká, že se valorizace do letošního rozpočtu vejde, i pokud vládní koalici neprojde návrh na její snížení. Jak tomu máme rozumět?
Netuším. Národní rozpočtová rada dávno upozorňovala, že letošní rozpočet byl vytvořen bez započítání nutné valorizace. Na druhou stranu je rozpočet flexibilní, že pokud to bude zásadní politikum nezvyšovat celkové výdaje, někde se ušetří, aby bylo na důchodce.
Případně může ministr doufat, že hospodářský vzestup v druhé polovině roku může zvýšit výběr daní nad očekávanou úroveň. To je to šílené na jakékoli snaze uzákonit jakýkoli rozpočet. Uzákonit můžete alespoň trochu přesně výdaje, byť také ne všechny, ale příjmy uzákonit nelze. Ty prostě nějak vyjdou podle daných daňových sazeb a reálného, dopředu neznámého stavu ekonomiky.
V případě schválení nižší mimořádné valorizace by se místo 34,4 miliardy na dluh navíc vyplatilo 15,4 miliardy korun. Je to opravdu tak velký zásah do rozpočtu, že je nutné sahat ke stavu legislativní nouze a podstupovat obstrukce ze strany opozice?
Nesmíme zapomínat, že těch 19 miliard vypadá na první pohled jako 19 miliard, ale je to ve skutečnosti mnohem více. Při ne úplně šílených předpokladech dokonce můžeme říci, že je to nekonečně. Uvědomme si, že těch 19 miliard bude zase navyšováno každým dalším valorizováním. A těch valorizování bude až do konce trvání vesmíru po zaokrouhlení zhruba nekonečně.
Jistě, budoucnost vždy diskontujeme, co bude za sto let, má pro nás dnes téměř nulovou hodnotu, ale ekonomové se ještě nerozhodli, jak skutečně správně tuto budoucnost diskontovat. Čím vyšší jsou jednotlivé akontace důchodů, tím mají větší šanci převážit onen diskont budoucnosti a celá věc – z pohledu mezigeneračního – může explodovat.
Můžeme se na to podívat i druhým pohledem, který je podle mě málo zmiňován. Ano, dnes by důchodci dostali méně, než určuje vzoreček, ale před posledními volbami dostali minimálně dvakrát více, než určuje vzoreček. A následně proběhly valorizace tohoto „neprávem zvýšeného“ základu. Do značné míry tak současné „nespravedlivé ponížení“ důchodu jen kompenzuje předchozí „nespravedlivé povýšení“ důchodů. Vím, je těžké hovořit o „nespravedlivých povýšeních“ důchodů, důchodci jsou bráni vždy jako utlačovaní, kteří trpí inflací více, ale statistický úřad dělá vše pro to, aby spočítal, jak jim valorizovat ne o obecnou, ale právě o tu jejich pociťovanou inflaci.
Zároveň je tu objektivní fakt, že život nejchudších důchodců je v době inflační skutečně těžký – i proto jim vláda chce přidat více než těm bohatším. Zatímco neustále řešíme „chudé důchodce“, neřešíme spoustu dalších chudých neviditelných nedůchodců, kterým ani nikdo nezaplatil tu inflaci. To je skutečný problém.
Zpomalí se díky snížení valorizace důchodů zadlužování státu?
Nepatrně ano, ale státní finance budou neudržitelné i se sníženou valorizací a valorizované důchody za tuto neudržitelnost budou moci stále větší měrou. O důchodové reformě se hovoří minimálně dvacet let, zatím se nic nestalo, a když se stalo, tak to pak stejně následující vláda zrušila.
Poslední verze komise už dosáhla tragikomických rozměrů, když už rovnou abdikovala na řešení té důležitější části – kde na důchody vzít –, a řešila jen tu jednodušší část, kolik a komu dát. Přitom kolik komu dát není otázka ekonomická, nýbrž čistě politická. Když budeme vědět, kolik má být celkově rozdáno, aby to bylo udržitelné, tak už je obecně na politické volbě, kdo má dostat relativně více, a kdo relativně méně.
Ekonomicky relevantní otázka je, kde na to vzít – tam jsou ekonomové potřeba. To se tu neřešilo za poslední komise, a podle všeho se to nebude řešit ani v nadcházející ad hoc komisi, která má představit nový plán již do letošního léta. Přitom my už nyní vybíráme na sociální dani největší procento všech daní. Polovinu, 49 procent všech daní, vybere stát na sociálním pojištění. Nejvíce na celém světě – průměr ve srovnatelných zemích OECD je poloviční, kolem 25 procent.
Je model valorizace důchodů v současné situaci, kdy je inflace na vysokých číslech, nefunkční?
Není. Je mýtus tvrdit, že systém valorizací dle vzorečku nepočítal s tak vysokou inflací. Je to naopak. Valorizační vzoreček byl právě v civilizovaných zemích zaveden tak, aby se politikové nedůstojně nehádali před voličstvem, kdo mu jako úplatek nabídne více, ale zároveň aby důchodci netrpěli inflací.
Tak vzoreček fungoval, a dokonce v době růstu reálných mezd důchodcům zaručoval podíl i na jejich růstu. Až se minulá vláda rozhodla do toho hodit vidle a onen vzoreček porušit a zpolitizovat po mnoha letech téma důchodů. O konkrétní podobě vzorečku lze diskutovat. Lze například uvažovat o odejmutí toho, aby se důchodcům zvyšovaly důchody i podle růstu reálných mezd, nejen o inflaci. Lze zespravedlnitelnit konkrétní výpočet, aby se inflací zvyšoval celý důchod, nejen jeho zásluhová část. Proti tomu byl v minulosti ale Ústavní soud, ten by musel asi vynést nový ortel. Pokud ale necháme do budoucna situaci, aby důchody se všemi garancemi určovala nikoli situace, ale politik, se zlou se potážeme. Všichni, nakonec včetně i důchodců samotných.
Nový systém důchodů je třeba určit už dnes – právě proto, že může začít platit až za mnoho let, aby se dnešní pracující podle toho mohli začít chovat. Dnešní a zítřejší důchodci mohou být klidní, ti zůstanou od nových pravidel uchráněni. Jedna generace ale holt bude muset zaplatit dva důchody – současným důchodcům a svůj vlastní. Je to jen nutný opak toho, kdy se po komunistickém puči děl opak – při zavádění průběžného systému naopak jedna generace důchodců měla naspořeny vlastní důchody, a zároveň dostávali ten státní, průběžný. Jediný problém byl, že ty naspořené důchody komunisti zabavili a zaplatili s ním první pětiletku. Až tyto peníze došly, byla peněžní reforma.
To je přesně ta jedna generace důchodců, která teď bude chybět při přechodu z průběžného důchodu na fondový, důvod, a proč jedna generace teď bude muset odpracovat dva důchody. Je to ten dlouhý stín komunismu, před kterým ekonomové varovali. Dosud marně.
