V sobotu vystoupil na rádiu Frekvence 1 ekonom Aleš Michl, který je také externím poradcem Andreje Babiše. Na dotaz moderátora Luboše Xavera Veselého, co radí Babišovi, Michl řekl, že toto: „Nezvyšuj daně, sniž dluh, vyrovnej rozpočet.“ Proti tomu se nedá nic namítat.

Pak ale přišla otázka, co říká zákonu o střetu zájmů, který je také znám jako „Lex Babiš“. Podle Michla je to čistá politika a jako občan s tím nesouhlasí. Ostatně věří, že pomocí svěřeneckého fondu se dá všechno vyřešit legálně a čistě. Tak to ještě uvidíme.

Pak došlo na to, jestli mu nepřijde nebezpečná kumulace majetku, médií a moci. Tady už byla odpověď pozoruhodná. Odpověděl: „Je to o tom, jak vy věříte tomu lídrovi, jak je schopen zemi dobře vést – ano, ne. Pak nezáleží na tom, jak moc je ten majetek nakumulovaný.“

To je zvláštní představa, proč bychom měli nějakého lídrovi něco věřit? K tomu přece není žádný důvod. Když někoho volíme, tak mu samozřejmě do nějaké míry věříme, ale stejně tak víme, že moc se musí kontrolovat, byť by byl do funkce zvolen náš oblíbenec. Může se přece změnit, podlehnout vnějším tlakům, lobbistům, cizí mocnosti, milence, začít trpět neviditelnou duševní chorobou nebo začít senilnět. Důvěra je věcí podmíněnou.

Lidé někdy žijí v domnění, že demokracie je systém, který má vybrat k vládnutí ty nejlepší. To ovšem není pravda, protože není celkem důvod, proč by lidé měli ve volbách vybírat ty nejlepší. Vyberou ty, kdo jsou nejlepší v přesvědčování, což ještě neznamená, že jsou nejlepší v ekonomice, znalosti mezinárodních vztahů nebo mají sociální cítění či smysl pro realitu. Můžeme jen doufat, že aspoň někdy jsou ti nejpřesvědčivější lidé aspoň nějak chytří a jejich chytrost se přelije i do oblasti řízení země. Spolehnutí na to ale není, jak ukazují režimy, kde se někdo dostal k moci pomocí svobodných voleb, načež zemi zavedl do pohromy.

Demokracie je systém, který má naopak počítat s tím, že k moci se mohou dostat ti nejhorší a stejně to přežít. Za vládnutí Vladimíra Mečiara jsem si postěžoval jednomu sociologovi, jak ta slovenská demokracie dopadla. On mi na to řekl, že Slovensko je naopak příkladem toho, jak je demokracie silná, když je schopná přežít i Mečiara. S odstupem času se ukázalo, že to byla dost pravda.

My musíme předpokládat, že vládnout mohou někdy i grázlové, a máme nastavit pravidla podle toho, aby nemohli panovat více, než je zdrávo. Konkrétně: my se nemůžeme spoléhat na to, že nějaký oligarcha, který má politickou funkci, miliardy a média, je slušný člověk. Ani tehdy, kdyby slušný byl a nic z toho nezneužil. Systém musí být nastaven i na lidi, co přijdou po něm, a ti už slušní být nemusí. I na to, že se ze slušného člověka ještě za jeho života může stát neslušný. Důležitý je systém, který má fungovat a zajistit potřebné hmotné statky a občanské svobody, ať vládne kdokoli. Moc, média a velké peníze v rukou jedné osoby tento systém ale poškozují, to je celkem triviální.

Je roztomilé, že se Aleš Michl v rozhovoru stále vyhýbal odpovědi na otázku, kdo z českých politiků je populista. Tak je to těžká otázka, uznáváme. Ale stejně, otravuje nás vnitřní hlásek, kdo by to jen mohl být? Kdo?