Rusko směřuje k vytvoření globálního impéria jaderné energetiky a je od něj velká hra, na kterou si musíme dát pozor. Je dobré vědět, do čeho bychom byli v případě prosazení ruské účasti na dostavbě našich jaderných bloků zataženi. A není to nic, co by se samostatné zemi mohlo líbit. Nejde tady samozřejmě jen o elektřinu.

Pozornost většinou budí ruské vojenské akce, jako je zapojení do války v Sýrii, okupace ukrajinského Krymu a vedení nevyhlášené války proti Ukrajině, kterou ruská propaganda označuje za občanskou válku. Také jsou tady ruští žoldáci z všelijakých soukromých oddílů, jejichž existenci ale vedení v Kremlu zjevně toleruje. Ruské tajné služby občas někoho otráví. To všechno je vidět, mluví se o tom, dá se to vyfotografovat a nafilmovat.

Vedle toho vede Rusko hybridní propagandistickou válku, která je hůře uchopitelná a maskuje se. A pak je tady ekonomická moc, která se může maskovat jako pouhá vzájemně výhodná spolupráce, která se přece nebude zatěžovat nějakými ideologickými hledisky. Jenže ekonomika je také moc. Týká se to i sektoru energetiky.

Po traumatu fukušimské katastrofy se některé země rozhodly upustit od dalšího budování jaderné energetiky. Protože však ne všude hodlají najet na nějaký velkorysý program alternativních energií, otevírá se tady prostor pro společnosti, které jsou schopné stavět jaderné elektrárny tam, kde je o to ještě zájem a neumí si je komplet postavit samy. To jsou třeba státy třetího světa a země střední a východní Evropy. Tady se Rusové, kteří stojí u rozvoje jaderné energetiky od samého počátku a mají v řadě zemí své vazby z minulosti, snaží naskočit do (stále ještě) jedoucího vlaku.

Server Globalriskinsights.com již v říjnu 2015 psal, že „v posledních pěti letech Rosatom v tichosti zahnal trh s jadernou energií do kouta a systematicky vyhledává dohody a smlouvy se zhruba 30 státy, které mají zájem o instalaci jaderných elektráren. Ruská diplomacie jaderné energetiky tak pronikla na mezinárodní scénu významným způsobem. Země, které podepsaly jaderné dohody s Rosatomem, jsou ve všech regionech světa a zahrnují strategicky významné hráče, jako jsou Argentina, Egypt, Saúdská Arábie a Turecko. Od roku 2014 se plánuje výstavba 29 ruských reaktorů v zahraničí a Rosatom předpovídá, že jejich počet během ‚několika let‘ vzroste na zhruba 80.“

Spojené státy a Francie mají také jaderné know-how potřebné pro vývoz jaderných technologií do zahraničí, ale žádný subjekt mimo Rusko se tak agresivně nesnažil těžit z mezinárodní poptávky po jaderné energii. To má ve střednědobém výhledu i důležité geopolitické dopady.

„Vysílání jaderné energie do zahraničí samozřejmě přináší Moskvě také ekonomické zisky; americké ministerstvo obchodu předpokládá, že do roku 2025 se z jaderných technologií vytvoří příjmy ve výši 740 miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že se Rosatom nemůže pochlubit žádným jiným srovnatelným mezinárodním konkurentem, budou obrovské části těchto příjmů odčerpávány do kapes Kremlu, přičemž jaderná energie bude pevně stát po boku ropy a plynu jako doprovodný prvek k jinak chátrající ekonomice,“ píše se dále na webu Globalriskinsights.com.

Dále čtěte

Doležal, Šafr, Němcová nebo Obrana před Babišem. Podporujte žurnalistiku čtením!

Spolek Free Czech Media ve spolupráci s deníkem FORUM 24 vydal v roce 2020 čtyři knihy.

Jenže nejde jen o ekonomiku. „Aby bylo jasno, vliv, který Rusko získá prostřednictvím každé dvoustranné jaderné dohody, by neměl být podceňován. Za prvé, harmonogram výstavby jaderných elektráren je obvykle dlouhodobý, což zajišťuje, že Rusko bude mít zastoupení v jakékoli zemi, se kterou podepíše jadernou smlouvu, minimálně na několik let. Kromě toho si Moskva zajistila zvláštní komplexní smlouvy s vysoce strategickými zeměmi, jako je Turecko, za předpokladu ‚budování vlastního provozu‘ – systému, v němž Rusko buduje, vlastní a trvale provozuje jadernou elektrárnu.“

Takže z tohoto pohledu „se ruské jaderné elektrárny v cizích zemích více podobají velvyslanectvím – nebo dokonce vojenským základnám – než jednoduchým bilaterálním infrastrukturním projektům. Dlouhodobá či trvalá přítomnost, která doprovází vývoz ruské jaderné energie, zajistí prezidentu Vladimiru Putinovi významný vliv v zemích klíčových pro regionální geopolitiku.

Vliv Západu bude následně podkopán v klíčových státech jako Egypt, Turecko a Alžírsko. Tato nyní oprávněná ruská přítomnost v zahraničí poskytne také Moskvě zpravodajské příležitosti, které by jinak byly podstatně obtížnější a riskantnější. Ruské jaderné znalosti budou v určité formě vyžadovány i pro účely údržby a provozu, a to i v zemích, které nepodepíší úplný balíček pro budování vlastního provozu.“

Takže je to celkem jasné. Bude tu existovat ruská páka, která znamená, že takové státy se stanou závislými na Rusku kvůli svým energetickým potřebám.

Že projekty rozvoje jaderné energetiky, do nichž je zapojena ruská státní korporace Rosatom, znamenají i geopolitické a bezpečnostní problémy, se řešilo 19. listopadu 2020 na semináři, který pořádal estonský think tank The International Centre for Defence and Security (ICDS) ve spolupráci s litevským velvyslanectvím v Tallinu.

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

„Doktorka Hanna Smithová, vedoucí oddělení strategických analýz a reakcí v European Centre of Excellence for Countering Hybrid Threats, zdůraznila, jak se projekty v oblasti jaderné energie mohou stát vektory hybridních hrozeb pro národní bezpečnost. Vzhledem k hluboce zakořeněným společenským a politickým obavám o jadernou bezpečnost jsou takové projekty potenciálně užitečné při polarizaci a destabilizaci společnosti prostřednictvím dezinformačních kampaní. Mohou také poskytovat krytí pro zpravodajské operace nebo dokonce budování armády a přinášet rizika korumpování správní a obchodní kultury nebo vytváření finančních pák na hostitelské země. Ten může být spíše vedlejším produktem než prvotním záměrem projektů řízených korporacemi, jako je Rosatom, a vytváří tak zranitelná místa pro budoucí využití, místo aby využíval ty stávající. Nicméně bychom měli monitorovat a hodnotit činnost korporací z autoritářských států – ať už v jaderné energetice nebo v jiných odvětvích, jako jsou informační technologie – s maximální ostražitostí, neboť tyto entity musí dodržovat zákony o národní bezpečnosti, které zavedly režimy sledující širší geopolitické cíle.“

Co to všechno znamená pro nás, je docela zřejmé. Vpustit si do země Rosatom je posílení ruského vlivu. Rusko je autoritářská země, kde se o demokracii už nedá dávno mluvit. Nemusíme si tamní poměry až příliš zjednodušeně představovat jako diktaturu jednoho muže, bývalého důstojníka KGB Vladimira Putina. Vládne tam zvláštní trojice sil, armáda, tajné služby a státní byrokracie. To všechno je propleteno s vrstvou ultrabohatých oligarchů a organizovaným zločinem. Z jejich symbiózy  a soupeření vzniká monstrum, které je sice někdy obtížné pochopit, ale není těžké soudit, že pustit si chapadla něčeho takového do vlastní země je riziko za hranicemi zdravého rozumu.

Česká vláda se stále neodhodlala vyřadit ruský Rosatom z tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech. Na to tlačí exponenti kremelských zájmů u nás, především prezident Miloš Zeman, který už dlouho vystupuje spíše jako ruský a čínský lobbista než hlava samostatného státu. S tím souvisí i jeho snaha tlačit na výměny osob ve vládě i ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv, protože je považuje za brzdu šíření neschválené ruské vakcíny Sputnik V. Mnohokrát zaútočil na Bezpečnostní informační službu, protože ta poukazuje na podvratnou činnost ruských elementů u nás.

Česko je zrovna jedním z viditelných dokladů toho, jak se ruský vliv pokouší proniknout do řízení země a přizpůsobit si zdejší poměry moskevským představám o „omezené suverenitě“.