Princezna ­zakletá v čase, Atlas ptáků, Hranice lásky, Volha, Iveta. A také Amerikánka nebo Bouře. Herečka Eliška Křenková vypadá jako křehká žena, ale když na to přijde, má pěknou páru. Naučila se říkat rázně „ne“, má štěstí na dobré režiséry i role a kurážně cestuje, nedávno se vrátila z Asie. To vše i díky svému terapeutovi, na kterého nedá dopustit. „Byla bych někde úplně jinde,“ tvrdí o psychosomatické terapii, kam dochází už pět let. 

V České televizi nedávno skončil seriál Volha, kde jste hrála skriptku Dášu. V brýlích a image nenápadné holky jste byla skoro k nepoznání.

Nejste jediná. Říkalo mi to víc lidí. Dáša se mi líbila. Mimo jiné proto, že je z celé šňůry holek v seriálu snad jediná, která odolala šoférovi Pekárkovi. Je prostě svá.

Řekl vám scénář Volhy něco nového o době normalizace?

Ani ne. Už jsem pár příběhů z daného období viděla, takže mám celkem dobrou představu, jak tahle doba vypadala. Myslím, že v branži, kterou v seriálu zastupuju, to muselo být tehdy strašně těžké. Nechtěla bych tím projít.

Stavěla lidi do těžkých dilemat. Buď se přizpůsobili, nebo skončili jako režisérka, kterou hrála Anna Geislerová.

No, jak se znám, snášela bych to stejně těžce a nejspíš bych dopadla jako Anna Geislerová. Čili na potupném postu. Zároveň bych ale moc chtěla dělat svou profesi, takže bych se z toho možná i zbláznila. Zvlášť když v té době byly ve hře často děti, rodina, partner. Vaše rozhodnutí ovlivnilo osudy dalších. Muselo to být nesmírně stresující, nechtěla bych být na jejich místech.

Dnes zažíváte jako herečka asi jiné druhy dilemat.

To ano. Dilema v mé branži je každodenní chleba.

Budu hádat – týká se hlavně peněz. Kdy nějakou, řekněme nepříliš poutavou, roli vzít kvůli těm zatraceným složenkám.

Je to tak. Záleží na tom, jak velká je zrovna krize. Snažím se takové nabídky brát co nejméně, ale když už to jinak nejde, kývnu a pak to fyzicky ani psychicky nezvládám. Jsem hluboce nešťastná a mám pocit, že neodvádím svou práci…