„Jako společnost jsme nesmyslně hákliví na slovo elita. Mám na mysli intelektuální elitu, kterou podle mě potřebujeme a měli bychom si ji vychovávat z lidí, kteří pro to mají předpoklady. Jenže místo abychom je vyzvedli, tváříme se, že je to něco špatného,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 psycholožka Jiřina Brejchová, která čtvrt století pracuje s nadanými dětmi.

Každoročně se v době přijímacích zkoušek na střední školy ve veřejném prostoru řeší, zda by se neměla zrušit víceletá gymnázia. Slyšet jsou především ti, pro které jsou výběrové školy z mnoha důvodů trnem v oku. S Jiřinou Brejchovou jsme si povídaly o tom, proč jsou pro mnohé děti víceletá gymnázia životně důležitá, jaké škody napáchaly jednotné přijímací zkoušky nebo o tom, proč i dnes jsou rodiče z nadání svých potomků spíše nešťastní.

V čem jsou víceletá gymnázia přínosná?

Pokud by sloužila původnímu účelu, tedy dětem, které jsou velmi inteligentní, nadané a motivované ke vzdělání, tak rozhodně svůj význam mají. Ale abychom byli spravedliví – některá gymnázia tuto ideu nenaplňují, takže dneska se na ně hlásí čím dál více dětí, které nechtějí zůstat na devítiletkách. I jejich rodiče přiznávají, že kdyby byly kvalitní základní školy, tak dítě na gymnázium nedají, protože se obávají většího studijního zatížení.

Když má učitel ve třídě až třicet dětí, od podprůměrných až po nadprůměrné, se specifickými poruchami učení a výchovnými problémy, musel by to být hodně zapálený a svědomitý kantor, aby všem dokázal zajistit individuální přístup.

Pravda je, že pokud by na gymnázia odcházely jenom děti, které tam patří, tak pro ně by to větší zatížení neznamenalo. Naopak, mohly by se tam lépe realizovat. Jenže hlavní motivací mnohých rodičů je nezůstat na základní škole a ta druhá se týká společenského statusu – v jejich prostředí zkrátka více znamenají ti, kteří mají dítě na gymnáziu.

Proč se idea, se kterou víceletá gymnázia vznikala, začala vytrácet?

Za to, že složení jejich studentů už dneska tolik neodpovídá původní myšlence, můžou hlavně jednotné státní přijímací zkoušky zavedené v roce 2017. Dřív měly školy možnost vybírat si z uchazečů na základě vlastních kritérií. Testy zjišťovaly schopnosti a motivaci dětí ke studiu, známky ani kapacita vědomostí nebyly důležité. U státních přijímaček to je naopak. Žáci se na ně musejí dlouhodobě připravovat a nadaní, kteří to odmítnou podstoupit, můžou sítem propadnout, přestože jsou to právě oni, kdo na osmileté gymnázium patří.

To je také jeden z argumentů kritiků, že gymnázia nejsou pro talentované, ale pro připravené.

Ve větší míře až po zavedení státních přijímacích zkoušek. Předtím i státní gymnázia při testech alespoň zachovávala rozsah učiva základní školy, ale když se podíváte na současné testy, už jenom na styl zadání úloh se děti musejí připravit, což většinou udělají ti pilní a snaživí. Ale i když se gymnázia ke své škodě posunula trochu jinam, pořád platí, že pokud jsou dobrá, úroveň vzdělávání je tam vyšší než na většině devítiletek.

Dále čtěte

Feřtek: Rodinám nikdo nepomáhá, dokud nenastane průšvih. Školství je v rozkolísaném stavu

ROZHOVOR / "Na to, kolik do českého vzdělávání investujeme, přináší slušné výsledky," říká odborník na školství Tomáš Feřtek, spoluzakladatel informačního…

Během studia se neprojeví, že někdo nemá talent a na výběrovou školu nepatří?

Na gymnáziích, která vyžadují biflování, můžou tyto děti naopak prosperovat. Jakmile ale po nich budete chtít něco tvůrčího, jiný způsob myšlení, tak je to pro ně problém. Většinou nastává po čtyřech letech.

Zatímco talentovaní, kteří se nenašprtali k přijímačkám, paradoxně zůstávají na základkách.

Velký problém vidím zvláště u těch se specifickými poruchami učení, kteří se dřív, když si školy vybíraly podle vlastních testů, na gymnázia dostávali. Pokud škola byla dobrá, tak s nimi uměla pracovat a posunula je dál. Dneska ale přijímačky fungují tak, že ať má dítě jakýkoli problém, existuje jediná úleva, a to je navýšení času. Zkoušky jsou přitom postaveny na přesném čtení s porozuměním, soustředěnosti a trpělivosti a s tím dětem s ADHD nebo dyslektikům 25 procent času navíc opravdu nepomůže.

Některé školy svoje přijímačky pořád dělají, jenže ty mají jenom 40procentní váhu. Dají se trochu přirovnat k testům inteligence, na které se děti žádným způsobem nemůžou připravit, takže nebývají ve stresu a většinou je to i baví. Jenže i když zjistíme, že je někdo velmi chytrý a tvůrčí, nemůžeme ho vzít, protože na požadovaný počet bodů neudělá státní zkoušku.

Co se děje s nadanými dětmi, které zůstanou na základce?

Záleží na jejich založení, ale obecně je nejhorší, když přestanou mít chuť dál se vzdělávat a škola je pro ně jako za trest. Protože se vymykají, dostávají se do sporů s učiteli, takže často mají i výchovné problémy. Jiné zase můžou upadnout do depresí. Některé to zkusí za dva roky na šestileté gymnázium – po předchozí zkušenosti už jim dojde, že se budou muset na přijímačky připravit.

Co je na škole tolik odpuzuje?

Když má učitel ve třídě až třicet dětí, od podprůměrných až po nadprůměrné, se specifickými poruchami učení a výchovnými problémy, musel by to být hodně zapálený a svědomitý kantor, aby všem dokázal zajistit individuální přístup. Většina učí takzvaně na průměr a věnuje se hlavně dětem, které jsou pozadu. A bohužel i dnes mezi učiteli přetrvává názor, že chytří žáci si poradí sami. Jenže ti se strašně nudí a nakonec se přizpůsobí tomu průměru, což je pro společnost veliká škoda.

Kritici víceletých gymnázií tvrdí, že takové děti mohou být tahouny třídy.

Když tohle slyším, tak mám skoro kopřivku. Vůbec nechápu, proč někoho stavět do role tahouna. Systém se má přizpůsobovat potřebám dítěte, nikoli dítě potřebám systému nebo paní učitelky. Opravdu nadaní začnou mít tento problém už v první třídě, kdy už umí číst a počítat. Najednou se učí písmenka a posunují kuličky na počítadle, což je pro ně katastrofa a je skoro zázrak, když tím projdou bez újmy.

Dále čtěte

Ruská psycholožka pomáhá emigrantům: Někdo nemůže uvěřit, že jeho země je agresor, a zablokuje se mu mozek

ROZHOVOR / „Už pár let předtím jsem věděla, že se svými západními hodnotami jsem v menšině a nic nezmůžu. Poslední…

Hodně paní učitelek z nich už v té době dělá tahouny a říká: „Ty to umíš, tak si sedni k Marušce a vysvětli jí, co je jedna kulička a dvě kuličky.“ Jenže dítě, které má omezené kapacity, nevytáhneme nahoru tím, že mu předvedeme spolužáka, který to umí bravurně. Takhle to prostě nefunguje. Deptáme tím nadané dítě i to, které je na tom intelektuálně hůř.

Co ještě nadané na základce štve?

Nestačí jim, co se učí na prvních stupních, je to pro ně čirá nuda. Nejsou často spokojení ani mezi svými vrstevníky. Mentálně jsou o několik let starší, takže si s nimi nerozumí. Jejich intelektuální vývoj navíc často předbíhá ten sociální a emoční, takže v tomto směru bývají často neobratní. V kolektivu se zpravidla necítí dobře a říkají, že chtějí na gympl i proto, aby si našli kamaráda. Některým se to přihodí poprvé v životě.

Co říkáte na další argument proti, že jde o předčasnou selekci?

Je lepší selekce, nebo integrace za každou cenu? Myslím, že jsme jako společnost nesmyslně hákliví na slovo elita. Mám na mysli intelektuální elitu, kterou podle mě potřebujeme a měli bychom si ji vychovávat z lidí, kteří pro to mají předpoklady. Takové bychom si měli hýčkat a podchytit je co nejdřív, než je na cestě, kterou jsem popsala, někde ztratíme.

Musí se zvýšit kvalifikovanost a motivovanost učitelů. Stačí se podívat, koho dneska přijímají pedagogické fakulty a kdo do školství skutečně nastoupí.

V jedenácti letech bychom měli být schopni rozeznat, kdo by se výhledově mohl stát příslušníkem elity. Týká se to i dětí, které se na osmileté gymnázium nehlásí nebo se na něj nedostanou. Místo toho, abychom takového člověka vyzvedli, tak se tváříme, že je to něco špatného. V tomto smyslu jsme hrozně rovnostářští a slovo elita je pro spoustu lidí fuj: Proč má být někdo výš než já?!

Asi naivně jsem si myslela, že nová generace přinese jiný pohled na svět, ale ono to přetrvává. Současně jsme si vytvořili pseudoelity a oslavujeme lidi, kteří si to podle mě nezaslouží, protože příslušník elity by měl splňovat i určité etické a morální normy.

Nadaným se věnujete pětadvacet let. Vidíte v práci s nimi alespoň nějaký posun?

Jedním z posunů jsou právě osmileté gymply. Ale vzdělávání obecně je stále velké a bolavé téma rodičů nadaných dětí: Kam máme dát dítě do první třídy? Co máme dělat, když nechce chodit do školy, stěžuje si na bolest hlavy a břicha? Poraďte nám jinou školu. Můžu jim nanejvýš doporučit jinou paní učitelku, ale že by existovaly školy, které by s těmito dětmi uměly pracovat, tak tam jsme se neposunuli skoro nikam.

Znám jedinou výjimku, ZŠ Curieových v Praze se segregačně-integračním programem. Tento zvláštní název museli vymyslet, aby jim projekt nebyl zamítnut s tím, že jde o elitářství. Ze žáků dvou prvních tříd si na základě testů vyberou patnáct dětí a spojí je do skupiny, kterou učí naukové předměty podle jejích potřeb. Na výchovy se děti vracejí k ostatním. Funguje to možná dvacet let a ještě jsem nezažila, že by se tam dítě, které je opravdu nadané, necítilo dobře.

Dále čtěte

Na pražské střední s maturitou se nedostane pětina deváťáků, odhaduje výsledky 1. kola projekt To dáš!

Podle zveřejněných informací to vypadá, že se na střední školy s maturitou v 1. kole nedostane pětina pražských deváťáků, informovali…

Podle toho, co říkáte, to ale pořád vypadá tak, že místo aby se rodič radoval, že má nadané dítě, tak je z toho špatný.

Není to tak dávno, kdy za mnou přišla jedna maminka: „Poraďte, jak to mám udělat, aby byl můj syn normální?“ Prokristapána proč?! Pojďme si ho hýčkat a naučit se s ním zacházet a nechtějme ho nacpat do průměru.

Jak to udělat, aby talentované děti byly spokojené i na základní škole?

Musí se zvýšit kvalifikovanost a motivovanost učitelů. Stačí se podívat, koho dneska přijímají pedagogické fakulty a kdo do školství skutečně nastoupí. Řada uchazečů to vnímá jako volbu z nouze. Jako psycholožka na gymnáziu jsem se minimálně šest let nesetkala se studentem, který by chtěl jít na pedagogickou fakultu.

Když pak mluvím s adepty, kteří z ní vyšli, s hrůzou zjišťuju, že jejich osobnostní profil je horší než před lety, kdy se říkalo, že odejde stará generace učitelů, přijdou mladí a tím to bude vyřešeno. Ale nestalo se to. Na pedagogických fakultách je navíc strašně málo praxe. Pořád je to o tom, že budoucí učitelé musejí mít hluboké znalosti, a přitom se skoro neučí učit.

Co novopečeným učitelům chybí?

Motivace, empatie a láska k dětem. Schopnost mít své žáky rád s plným vědomím toho, že je naivní si myslet, že na mě budou hledět jako na boha. Vědět, že se člověk setká se spoustou problémů a že když to chce dělat dobře, není to práce od osmi do dvou a volné prázdniny. A také bych řekla, že učitel musí být jednoduše chytrý. Se vším, co k tomu slovu patří.