Pandemie COVID jen obnažila to, co bylo zřejmé dávno: v České republice stát přestal plnit základní funkce a míří buď k rozvalu, nebo do náruče zločineckých struktur, přičemž jedno nevylučuje druhé. Historicky je to s námi strašně vážné a popírat to dnes může jen jedinec v nejspodnějším inteligenčním pásmu nebo darebák.

Když na koupališti někdo utone, čelí nepříjemným otázkám plavčík. Když se s národem stane to, co u nás, neuniknou před stejnými otázkami lidé, kteří jsou z titulu svého zaměření, dispozic a profese povoláni takovým koncům předcházet: elity. Pokleslou zálibou různých papalášů je brát si to slovo ustavičně do svých nenávistí rozšklebených úst, jako by slovo elitní znamenalo cestování v první třídě. Jenže být elitou je zkrátka jen definice poslání, dlouhodobého konání a osobního příkladu sloužících tomu, aby to v konkrétní zemi nevypadalo jako v chlívě. Elitou musí být z principu každý výše postavený policista a právník, na elity se bezděky pasovali zakladatelé protestního hnutí Milion chvilek pro demokracii (a je to v naprostém pořádku), „elitářství“ je údělem každého člověka svírajícího v ruce pero, aby něco důležitého zformuloval.

Dnešní stav, kdy celý stát podléhá gaunerům svrchovaně kompetentním v levárnách, zato vražedně neschopným, pokud jde o řízení státu, nevznikl přes noc. Spěla k němu specifická atmosféra všeobecného zbahnění, potvrzující stokrát osvědčenou zákonitost, že stav věcí bývá vždy předurčen stavem ducha ‒ tedy morálkou a étosem konkrétního společenství. Tato zbahnělost sice může kolotat dole „v lidu“, ale teprve zachvátí-li elity, dojde posvěcení a zvítězí. Být elitou zkrátka zavazuje, a tady mohou plavčíci současným českým elitám jen závidět. Ty se dosud nepropracovaly k poznání, a tím méně pokání, za to, že k dnešku nás přivedlo čtvero jejich odstupňovaných selhání. Nejprve tu lidé, disponující vzděláním a často akademickými posty, zpochybňovali pojem Dobra a Zla s tím, že jde o věc osobních preferencí. Pak tu stovky novinářů, aktivistů i politiků očernily polistopadovou demokracii a jaly se budovat novou, prý daleko lepší. Následně se dlouho tvářili, že kolem nesmrdí síra, ale voní růže. A nakonec z toho všeho obvinili „lid“.

Odlišení sviňáren od rovné páteře se devalvovalo subtilně. Když nedávno Michal Klíma konfrontoval nehorázné vývody děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmanna o vládě KSČ, byla z toho velká podívaná. To, co tu ale všichni vydávají za premiéru, je přitom už dávno obehraný kus. Neokomunisté obsadili stěžejní pozice v akademickém provozu před drahnými lety, prosadili tu destruktivní módu pokládat antikomunismus za projev primitivismu a agresivně vytyčili institucionální rámec, v němž je přípustné zločinný režim zkoumat. Doplatil na to Ústav pro studium totalitních režimů, jehož původní étos, odvozený z polistopadového konsensu, byl po levicovém puči v roce 2013 manifestačně diskreditován a kastrován. Příznačné je, že tak zásadní událost tehdy nevyvolala žádnou celospolečenskou diskusi. Jeden z mnohých otřesů, jaké přinesl onen rok, zkrátka předznamenal to, co se tu o rok později, ve víru ruské informační války vedené proti Západu, stalo strašákem všech deklarovaných obránců západní demokracie: brutální zludračení veřejné debaty, v níž žádná vyřčená hovadina není dost absurdní, protože kritéria pravdivosti jsou už pokládána za přežitek. Ačkoli se tedy v lepší společnosti začaly útoky na duševní zdraví redukovat na oblíbené fake news, válku s rozumem u nás zahájil někdy kolem roku 2008 levicový akademický Olymp – nikoli oni frustrovaní muži „středoškolského vzdělání“ volící SPD a rozesílající po sítích svoje paranoidní výplody.

Jak revizionistům, tak oněm zoufalcům z provincie je ovšem společná nechuť k hodnotovému konsensu, jímž se definoval český postkomunismus, a obě skupiny opomíjejí nebo přímo velebí roli Ruska v naší nedávné minulosti. Ostatně staré struktury a agenti ruského vlivu musejí činnost akademických marxistů sledovat s maximální potěchou. Česká debata o komunismu posunula meze přípustného a nemělo by překvapit, že také média, psychologická páteř každé společnosti, pochopila ve vztahu k Rusku ducha doby. Tvůrci veřejnoprávního zpravodajství s nevzrušeností idiotů vystavují diváky nestoudnému lhaní stoupenců východních despocií nebo různých šejdířů, kteří mají v televizi volné pole působnosti, aniž by se jejich hostitelé namáhali tuto sortu odlišit od skutečných expertů a lidí bezúhonných. Lhostejnost k pojmům Dobra a Zla se rozšířila na lhostejnost k faktům. Amorální „vyvažování“ pravdy lží není specifikem české mediální scény, té je však navrch vlastní strnulá nevšímavost ke kriticky důležitým faktům – např. o povaze ruského režimu, s jeho diverzí proti naší zemi i se zločiny, jaké páchá v sousedství. Dominantní část zainteresované akademické obce tomu nevzrušeně přihlíží, zatímco naše univerzity houfně spolupracují s čínskými komunisty. Na zemi, která si z pravdy učinila národní symbol a sama zakusila Mnichov, je to truchlivý výkon.

Odmítnutí polistopadového konsensu mělo i svou pudovější, méně vypracovanou podobu. Ta vytvořila ovzduší, v němž se jako ryba ve vodě cítili ambiciózní policajti a spřízněné prokurátorské klaky, kteří zosnovali pád vlády premiéra Nečase. Tak jsme u druhého selhání. Polistopadová demokracie byla totiž většinou liberálních elit odvržena jako „kmotrovsky“ korupční a úpadková. V čím dál hodnotově a geopoliticky rozkolísanějším světě se nyní zdejší publicisté a intelektuálové oddali snu o demokracii šmírácky „transparentní“, demokracii bez politiky. Je zajímavé, jak se zde zopakoval vzorec předchozích historických zkušeností českého člověka, který v době pomnichovské i po květnu 1945 se stejnou vehemencí zapudil první Československou republiku. Dnes jsou tak jako kdysi nectnosti předchozího (chce se tu ironicky říci „buržoazního“) režimu ztotožněny se slabostí a v nových pořádcích byl vítán příchod apolitické efektivity. Tak máme Babiše.

Teď, když jsou důsledky „převratného“ roku 2013 dávno nabíledni, je ohýbání pojmů a tabuizace zjevného, pokud jde o příčiny našeho sešupu, jen trapnou hrou o čas. Tato hra má podobu jakési pověrečné sebeočisty. Zjevné pravdy jako by se nesměly vyslovit, což vše ještě absurdně podtrhuje netečnost veřejnoprávních médií k manipulativní povaze tisku v holdingu premiéra, jehož komentátorům je v nich umožněno předstírat nezávislost. Třeba ta pravda, že pád Nečasovy vlády byl policejně-prokurátorským útokem na parlamentní demokracii, že Babišův „střet zájmů“ je ve skutečnosti privatizací státu v pokročilém stadiu a také že panující režim stačil nabýt kriminálních, život ohrožujících rysů. Zejména v posledním bodě se mlčení rovná spoluúčasti. Jestliže smrt Jaroslava Kubery v důsledku vyhrožování hradní pročínské mafie vzbudila ještě pozdvižení, pak tajemné zmizení Babišova syna nebo úmrtí ředitele finančního úřadu pro Prahu 10 na covid v důsledku příkazu „shora“, aby budova zůstala v kritické době otevřena, kompetentní orgány prostě přikryly.

Součinnost státních zástupců s Babišovým darebáctvím je už jen nevyhnutelným důsledkem, přivádí nás ale k selhání čtvrtému. České elity se totiž nezklamaly samy v sobě, nýbrž v lidu. Svěřit moc přivandrovalé kobylce, která spása trávu právě tam, kde se zrovna nachází, jedno, je-li to Slovensko nebo Čechy, lživě přísahá na zdraví svých dětí a jedno z nich neváhá unést, dozajista svědčí o jakési ztrátě mateřského pudu vůči vlastní zemi, a v tomto smyslu si voličstvo ANO (ČSSD, SPD a KSČM) nezaslouží než opovržení. A přesto jeho provinění zůstává relativní. Samotná vůle vyjádřená u volebních uren nedokáže ještě zahubit demokracii, pokud tomu nesekunduje prohnilost elit jakožto strážců přípustného. Kdyby tu spousta lidí k tomu povolaných dělala to, co se od nich čeká, a nestávala se hrdiny nečinnosti, odvracejícími pohled od do očí bijících neřádů, nemohl by marasmus zachvátit samotné základy právního státu ‒ všem „koblihám“ navzdory. Politická kultura by zde potemněla, ale panující moc by musela počítat s tím, že ve svém počínání narazí na nějaké právní i kulturní mantinely.

Tyto barikády byly ale ostudně opuštěny a zřejmě špatné svědomí strůjců zpackané protikorupční revoluce zplodilo jakousi solidaritu provinilých. Tak jako Charta 77 vystavila mnohým exkomunistům generální pardon, ačkoli kdysi pomáhali nasadit zemi stalinskou ohlávku, nemusejí ani ti nejodpudivější zametači premiérových leváren chodit kanály. Všechny demonstrace Milionu chvilek mířily svou kritikou buď do vládních výšin, nebo káraly ty dole ‒ Babišův natvrdlý elektorát. Zcela ale šetřily ty „vedle“, tj. měkký podbřišek nových pořádků, jímž jsou alibističtí představitelé veřejných institucí, jejichž netečnost režim udržuje nad vodou. Jako by tu byl jeden Babiš, jeden Miloš Zeman, ale nikoli armáda drobných zbabělců, bez jakých se žádný zlý režim neobejde. Tak skandální rozhodnutí Jaroslava Šarocha ve věci Čapího hnízda vyvolalo ukřivděný údiv, doprovázený sterilními frázemi o neochotném „respektování“ Šarochova kroku, ne tak ale jasně formulovaný odsudek, který by pojmenoval, co je tento státní zástupce ve skutečnosti zač (ač je to jasné). A když nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zmařil projednání kauzy ovládání médií Babišem u soudu, dočkal se od Milionu chvilek šetrné odezvy (rozhodnutí je prý „mrzí“) a média stočila pozornost jinam.

Nejviditelnějším příkladem solidarity provinilých je způsob, jakým čeští liberálové šetří ČSSD. Ačkoli je tato partaj dnes se svou úslužností oligarchovi, genocidnímu čínskému režimu i ruským zájmům vlajkonošem politického křiváctví ve stylu Zdeňka Fierlingera blahé paměti, stále se k ní přistupuje jako ke slušnému děvčeti, které se nějak chytlo špatné party. Přitom se parní válec ANO, KSČM a SPD může ve všech zásadních hlasováních na sociální demokraty spolehnout. Zdá se, že v neschopnosti pojmenovat to jasně se odráží historicky zhoubný instinkt českých demokratů, kteří mají tradičně sklon natahovat údy mezi zásadovost a defétismus, který je pak vydáván za politiku „menšího zla“. ČSSD reprezentuje přesně ten model chování českých kolaborantů napříč 20. stoletím, kdy se navenek jakoby z nezbytí „brání nejhoršímu“ tím, že se na tom nejhorším usilovně pracuje. Proto je také ministr zahraničí Tomáš Petříček, provozující uhýbavou, v zásadě chamberlainovskou politiku, miláčkem prozápadní části veřejnosti: ukazuje to, jak fatálně jsme slevili ze svých nároků na důstojnou zahraniční politiku, kdysi reprezentovanou havlovskou agendou lidských práv.

Základy naší krize nepochybně leží zčásti v naší „první republice“, v letech 1990‒2013, kdy se nepodařilo vytvořit solidní občanské vědomí a jemu přiměřenou politiku. Rozdíl je v tom, že tehdy se české elity zdaleka tak aktivně nepodílely na všeobecném morálním úpadku jako v poslední dekádě. A nepochybně se o tato provinění dělí různí lidé nestejnou měrou a každý po svém. Jenže žádné z vyjmenovaných selhání nejde napravit bez nápravy těch druhých; každé zvlášť devalvuje demokracii, stejně jako výskyt plísně znehodnocuje celou hrušku. A kde hnijí hrušky, slétají se vosy. Touto sadařskou pravdou musí začít každá bolestivá cesta k nápravě.

David Svoboda, Ph.D. je historik, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století

Vyšlo v Babylonu XXIX/3 (2020) – esej přetiskujeme s laskavým svolením autora a redakce.