Český filozof Emanuel Rádl, žák T. G. Masaryka, svými nonkonformními názory často udivoval a rozčiloval prvorepublikové intelektuály. Kritizoval mimo jiné i tradiční výklad významu cyrilometodějské mise pro rodící se středověkou českou společnost. U příležitosti svátku „slovanských věrozvěstů“ uvádíme několik podstatných míst z první kapitoly jeho knížky „Válka Čechů s Němci“.
… Nová víra byla vtloukána do hlav nevěřících barbarsky. Kristův kříž byl ukládán národům ve válce přemoženým a věda těm, kdo neuvěřili, že láska k bližnímu a pokora je zásadou rytířských věrozvěstů! Krev tekla potoky; rozsáhlé kraje byly zpustošeny, věrozvěstové vybili ve jménu Kristově všechno: muže, ženy, děti, zajatce… Co tedy máme říci o těchto ukrutnostech? Jest mnoho lidí vůle někdy dobré, někdy pochybné, kteří si berou špatnost lidskou za záminku, aby nemuseli rozhodovat v zápase ideovém.
Za světové války bylo mnoho „pacifistů“, kteří se dovolávali ukrutností páchaných na všech stranách a odsuzovali šmahem všechny válčící, neohlížejíce se na to, zač kdo opravdu bojuje. Dáme se touto metodou zaslepit? Nechť se ohavnosti páchaly za světové války na všech stranách, ve válce nešlo o tyto ohavnosti, nýbrž o ideály. A tak tomu bývalo i v dějinách středověké Evropy. V době, kdy se Evropou šířilo křesťanství, bylo cílem: svět ducha jako nejjistější skutečnosti, ducha, jenž vládne mimo tento svět, na věčném nebi, a symbolicky se projevuje v obřadech a zřízeních církevních; ideálem byla světová obec, kosmopolis, organizovaná nábožensky, vedená z Říma, založená na světovém jazyku, na latině, jako dorozumívací řeči; věřilo se v útočný individualismus, jenž, spoléhaje na Boha a na vlastní svědomí, snaží se o loajálnost k autoritě duchovní i světské; rytíř a mnich byli vzorem života, heslo „služby“ bylo vůdcem, misionářské úsilí nejvyšším projevem životnosti…
V době života a působení svatých Cyrila a Metoděje pokročil jeden ze světodějných přelomů, jimiž jsou dějiny Evropy bohaté: velice se tehdy rozšířila trhlina mezi katolickým a pravoslavným křesťanstvím… Rozlomí církevní rozkol kmeny, obývající v Čechách a na Moravě, na dva národy, katolický a pravoslavný? Propadne snad celá země československá kultuře balkánské? Či ji snad ovládne papež? Před takovou otázkou stál tehdy rodící se český národ… Je zjevné, že přitom šlo taky o materiální zájmy, neboť každá idea je v nějaké formě spojena s hmotou; a jak už lidé jsou, vrhali do boje svá chytráctví, osobní zájmy, antipatie, tu a tam i zásady – a Prozřetelnosti přenechávali, aby z této změti hmoty a ducha hnětla světové dějiny.
Co jsou nám dnes materiální starosti tehdejších lidí, zloba německých biskupů, kolísání věřících, zima, kterou zkoušel Metoděj ve vězení? Šlo tehdy o boj pravoslaví s katolictvím na půdě československé a naše otázka jest: který z těchto dvou programů pro vznikající křesťanství byl správnější? Který sliboval zdravější náboženský vývoj? Pro který bychom se rozhodli my, kdybychom byli měli tehdy volit, jsouce poučeni tak, jak jsme o obojím vyznání poučeni dnes?…
Nacionální rozdrobení křesťanského Orientu pochází ze slabosti tohoto křesťanství, které nedovedlo udržet jednotnou organizaci ovládanou jedním duchem, a rozpadlo se tedy na přírodní součástky, které od té doby ovládá jen jednotný zvyk, nikoli jednotné přesvědčení… Orientální nacionální církve zůstaly kulturně bezvýznamné, nestavše se zdrojem nových idejí ani pro svou vlast, ani pro lidstvo… Nic nenasvědčuje tomu, že by „slovanská bohoslužba“ soluňských bratří patřila jinam než do této orientální slabosti myšlenkové vůči přírodním poměrům, jakými je i jazyk. Slovanští věrozvěstové „činili ústupky“ jazyku, kdežto náš západní nacionalismus vidí v jazyku kulturní sílu. Připomeňme si ještě jednou důvod, který věrozvěstové mají pro zavedení slovanské bohoslužby: je prý to lid „tvrdé šíje“, a proto prý je třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky. Bylo by možno takovým trapným způsobem odůvodňovat ideály reformační nebo moderní demokratismus? … Šlo o rozpor mezi počínajícím se pravoslavím a katolictvím. Pravoslaví, mystičtější a ideově malátnější, podrobovalo se více místním slabostem, za jakou pokládalo řeč domorodců; katolictví, energičtější, hájilo práva kulturního jazyka, jakým byla tehdy latina. Šlo za druhé o právní otázku, kdo za panujících právních poměrů má církevně vládnout nad Moravou a sousedními zeměmi. Papež rozhodl svým mocným slovem, že právo patří jemu…
Křesťanství promluvilo k Čechům evangeliem, „že se naplnil čas a přiblížilo se království boží“; nebesa se otevřela; poprvé Češi zažili dotek věčnosti. Máme snad předpokládat, že Češi, uslyševše německé misionáře takto kázat, neodpovídali: „Pane, půjdu za tebou, kamkoli se obrátíš,“ nýbrž že měli jen smysl pro to, jaké mají misionáři šaty a jaký akcent? „Nechať mrtví pochovávají mrtvé své, ty však, jda, zvěstuj království boží.“ I Palacký pochovával mrtvé své; pro něho hlavní byla náhodná a politická věc, že to byli Němci, kteří kázali evangelium, a vedlejší byl obsah kázání. Budeme i my pochovávat mrtvé své? Západní křesťanství bylo pro nás spásou…
