Emma Bonino (65) má za sebou dlouhou politickou kariéru. Jako studentka vstoupila do Radikální svobodomyslné strany, které se, i když byla početně velmi malá, podařilo prosadit v konzervativní Itálii zákon o rozvodu (1970) a o umělém přerušení těhotenství (1978). Byla několikrát členkou parlamentu, v letech 1995-1999 Evropskou komisařkou, později byla několikrát ministryní, naposledy do jara loňského roku ministryní zahraničí ve vládě Enrica Letty.
Na dotaz, co si myslí o problému imigrantů, odpovídá:
„Podle mně v Itálii došlo k úplné amnesii. Nikdo si nepamatuje na doby, kdy jsme emigrovali my Italové: miliony osob hledajících lepší budoucnost, na stejně křehkých plavidlech.“
Emma Bonino je přesvědčená, že žádná bariéra není schopna zastavit lidi, kteří jsou ochotni odejít, jen aby si zachránili holou existenci anebo se pokusili o lepší život na jiném kontinentu. Migrace je strukturální jev a přestože existují nouzové špičky na různých kontinentech, migrace doprovází dějiny lidstva.
„My Italové jsme byli mezi první a druhou světovou válkou velkými protagonisty migrace. Občas cituji jednu příhodu: Jisté muzeum svého času provedlo experiment a postavilo vedle sebe dvě fotografie. Jedna ukazovala loď s italskými emigranty a druhá první loď plnou Albánců, která připlula do Itálie v roce 1991. Pak požádalo více skupin studentů, aby ukázali kdo byli Italové a kdo Albánci. A studenti se téměř vždy spletli“.
Demografové vysvětlují, že imigrace je stále důležitější pro západní země. A přesto stavíme zdi, provádíme námořní blokády, posíláme lidi zpět. Je to náš egoismus anebo neschopnost pochopit, do jaké míry tito lidé by mohli být pro nás užiteční?
„Podle mě vládnoucí elity nejsou schopny spravovat tento jev a vysílat správné signály. Je jasné, že když někdo vidí pouze tajemníka Ligy Severu Mattea Salviniho, pokřikujícího v televizi, nakonec uvěří, že jestliže jeho syn nenajde práci, je to proto, že někdo z Keni mu ji ukradl. Mířit na některé instinkty lidí je vždy účinné, zvláště v dobách krize. A přitom máme veškeré informace k tomu, abychom pochopili, že imigrace může být velký přínos. V Itálii dnes žije přibližně 5 milionů řádně registrovaných imigrantů přispívajících 8,8 procenta k HDP, přispívají na naše budoucí důchody, přestože oni si jich málokdy zde užijí, protože v drtivé většině případů se chtějí vrátit domů. A co jsme tedy – egoisté, nebo neschopní pochopit? Řekla bych, že jsme obětmi populismu vládnoucí elity, ale pokud se týká veřejného mínění bych hovořila o neznalosti. Vytvořili válku mezi chudými, která funguje výborně. Ale pravda je jiná: My nechceme mít co do činění s chudými, ať už Italy, či cizinci.“
Vy jste stále zdůrazňovala potřebu lepších partnerských vztahů se zeměmi Středomoří. Myslíte, že kdyby k nim bylo došlo, dnešní situace by byla jiná?
„Jen na okraj – problém imigrantů je i jinde, v Asii, v Severní i Jižní Americe. Je to světový jev. Pokud se týká nás: Na jedné straně je zde Evropa, kontinent s rychlým demografickým úpadkem, který je ale stále nejbohatší pokud se týká welfare, školství, s vyrovnanější situací než v USA. A na jihu Středomoří máme kontinent, kde demografický růst dosahuje 3-4 procenta ročně. A kam chcete, aby ti lidé směřovali? Protože když je někdo chudý a bez perspektiv ve své zemi, nemusí být ještě neinformovaný. A jde tam, kde si myslí, že bude mít naději, možnost, tj. do Evropy. Kde má třeba už příbuzné či přátele. My Evropané jsme byli zvyklí pracovat jen s arabskými elitami, znali jsme jejich život, veškerá tajemství, manželky i milenky a s nimi jsme vyjednávali.
Vzpomínám si, že když jsem se přestěhovala v roce 2001 do Káhiry, tak jsem pochopila, že v té zemi existuje načasovaná bomba. Protože v stagnující ekonomice každý rok přicházel na pracovní trh milion mladých lidí, pro které nebyla žádná perspektiva. A klid se udržoval jen proto, že vláda subvencovala ceny chleba, benzinu, všeho. Když jsem o tom psala a hovořila do rozhlasu, řekli mi, že ne, že ty země jsou stabilní. Jenže pak přišla krize a na subvence nebyly peníze. Další příklad? Alžírsko – čtyřicet milionů osob, spousta mladých, narozených po občanské válce. Rozpočet státu byl zkrácen o 50 procent po silném poklesu cen nafty. Je pravda, že ještě mají rezervy na dva tři roky, ale i v Alžírsku, které nic nevyváží, stále udržovali klid subvencováním spotřeby – ale dříve či později je budou muset omezit – a co se pak stane?
Za takové situace se Evropa rozpoltila na téma, jak si rozdělit 40 tisíc uprchlíků, a to nedělá velký dojem.
Junckerův plán je důležitý z principiálního hlediska, protože uvádí v potaz Dublinskou dohodu. Není tedy důležitý praktický aspekt, ale fakt, že nová Komise na rozdíl od Barrosovy nastolila čtyři témata, která byla tabu, i když prozatím změna Dublinu neprojde, protože k tomu chybí nezbytná většina. Problém je také v tom, že pro země jižního břehu Středomoří imigranti nejsou priorita. Tunisko má 11 milionů obyvatel a hostí jeden milion uprchlíků z Libye. Pro něj nakonec odchod těch lidí znamená ventil. A pak: v Libyi byl odstraněn krutý diktátor Kaddáfí a dnes tam panuje chaos. Hovoří se o zákrocích, ale nakonec nikdo tam nechce poslat vojáky a to je pochopitelné.
A jak tedy z této situace ven?
Podle mě tato krize potrvá dost dlouho. My bychom se měli snažit stabilizovat země, kde je ještě situace pod kontrolou a které chtějí mít s Evropou dobré vztahy – Egypt,Tunisko, Maroko, Alžírsko. A být si vědomi toho, že značnou část problémů jsme způsobili my tím nesmyslným útokem v Iráku v roce 2003. Arabský svět vře a problém je v tom, že probíhá boj nejen mezi sunnity a šííty, ale i mezi různými větvemi sunnitů. Upozornila bych i na situaci v Saúdské Arábii, kde po úmrtí předchozího krále je situace mnohem méně klidná, než se nám vypráví. A pokud se týká Evropské unie, myslím, že by se skutečně měl jmenovat komisař pro vztahy s jižním břehem Středomoří a Blízkým východem, jak jsem to svého času navrhovala. A věnovat této oblasti nejen větší pozornost, ale i více finančních prostředků. A vědět především, že žádné zázračné řešení neexistuje.
