Francouzi měli na vybranou dvě prvenství. Buď budou mít nejmladšího prezidenta v historii, nebo první ženu. Zvolili si to první. Prezidentem se stal podle prvních odhadů devětatřicetiletý Emmanuel Macron, bývalý ministr a předtím muž z bankovních kruhů. Macron dostal okolo 65 procent hlasů, zatímco jeho soupeřka Marine Le Pen přibližně 35 procent.

Kým vlastně nový prezident je? Někteří komentátoři ho označují za sociálně liberálního, jiní za sociálního demokrata. Během svého působení ve francouzské socialistické straně, které byl několik let členem, podporoval centristické křídlo. Jeho politický postoj byl spojován s „třetí cestou“, což byl pojem označující politiku lidí jako Bill Clinton, Tony Blair a Gerhard Schröder, ve Francii pak bývalý premiér Manuel Valls.

Macron výrazně obhajoval volný trh a snížení schodku veřejných financí. Uváděl, že není ani napravo, ani nalevo a obhajoval „kolektivní solidaritu“. Deklarovaným cílem jeho strany En Marche! je překonat propast pravo-levého rozdělení.

Teď je tedy prezidentem. Tentokrát více než jindy nešlo jen o Francii samotnou, ale po změnách, které přineslo v USA zvolení Donalda Trumpa, a po referendu o Brexitu, které nadělilo těsnou většinu stoupencům vystoupení z Evropské unie, se všichni dívají na Německo a Francii. Pokud by Francie a Německo nabraly jiný než unijní kurs, znamenalo by to změny, jejichž dopad ještě neumíme odhadnout.

Uvažovali ale Francouzi z této perspektivy?

I když problémy, kterým Evropa čelí, tentokrát obsadily důležité místo ve volební kampani, průzkumy veřejného mínění po prvním kole ukázaly, že voliči učinili své rozhodnutí na základě vnitrostátních úvah, zejména ohledně otázek, jako jsou obnova politického života, podpora vzdělání, boj s nezaměstnanost, daně, sociální ochrana.

Někteří voliči pravděpodobně dali hlas kandidátům i navzdory výhradám k jejich postoji k Evropě. To potvrzuje, že Evropa není jejich hlavním zájmem. Tady voliči uvažovali logicky, protože vědí, že Unie má jen druhotnou pravomoc a že za potíže Francie si mohou Francouzi a jejich politické vedení sami.

Druhé kolo hlasování bude důležité pro hospodářské oživení ve Francii. Zároveň ale bude mít dopad na francouzskou evropskou politiku, a tedy na budoucnost evropské integrace.

Kromě praktického dopadu je Macronovo vítězství také symbolické. Po Trumpovi a Brexitu se očekávala volební vlna, která měla změnit politickou mapu Evropy. Zatím se to ale neděje. V Rakousku byl prezidentem zvolen Alexander Van der Bellen, a nikoli populistický Norbert Hofer, který proslul výroky proti islámu a požadavkem zrušení sankcí proti Rusku. V Nizozemí utrpěl v březnu volební porážku populista Geert Wilders. Kancléřka Angela Merkelová si v Německu dál udržuje silnou pozici a její strana v neděli vyhrála v zemských volbách ve Šlesvicko-Holštýnsku. První průzkum po Brexitu také přinesl výsledek, že by dnes odpůrci Brexitu byli zřejmě naopak v těsné menšině.

Pro mnoho lidí byla volba Macrona jistě i negativním hlasováním, aby zabránili zvolení Marine Le Pen. Kandidátka nazvala Evropskou unii „represivním modelem“ a podle ní by měla být nahrazena „Evropou svobodných národů“.

Ohledně potenciální hrozby ze strany Ruska po zkušenosti s anexí Krymu řekla, že „není žádný důvod se děsit“. „Rusko je evropská země, a tak by bylo lepší, pokud chceme silnou Evropu, vyjednávat s Ruskem.“ Rusko pod vedením Putina prý provozuje „rozumný protekcionismus“ a Putin se zajímá o zájmy své vlastní země a brání její identitu“.

Její strana Národní fronta požádala Rusko o půjčku 27 milionů euro, aby mohla financovat svou kampaň v roce 2017. Nebylo to poprvé. Její strana dostala už v roce 2014 11 milionu euro od bank spojených s Ruskem. Podle médií to bylo to výměnou za to, že strana podpoří Rusko ohledně anexe Krymu. Strana pak vskutku tvrdila, že výsledek referenda po obsazení Krymu je legitimní, a kritizovala zavedení sankcí vůči Rusku za jeho akce na Ukrajině.

Celkem můžeme předpokládat, že nezvolení této paní přinese ve střední a východní Evropě značnou úlevu.

Macronovo vítězství samozřejmě neznamená, že by zmizely politické síly, které stály na straně Marine Le Pen. Ty budou mít živnou půdu tak dlouho, dokud nedojde v evropských zemích a Evropské unii k nutným změnám.