Tam, kde jednáme okamžitě, převáží emoce. Nastoupí bezprostřední, intuitivní chování. Nepřemýšlíme. Emoce vychrlí okamžitý morální soud, zařídí okamžitý čin. Až posléze strach dovede rozum k tomu, aby tohle jednání zablokoval, říká v knižním rozhovoru vedeném Libuší Koubskou lékař František Koukolík.

Koukolík patří k nejoblíbenějším popularizátorům vědy u nás, celoživotně se (kromě jiného) věnuje neuropatologii, vztahům mezi poškozením mozku a změnami chování.

Řekl jste, že lidé jsou iracionální, hluboce citoví, magicky myslící. Ve svém eseji Ten náš mozek politický jste napsal, že rozum je jen jednou větví lidství. Tou druhou jsou emoce, city. Dokonce, že náš rozum je našimi emocemi kontrolován, nikoliv naopak. Že tedy spíš než Homo sapiens sapiens jsme Homo emotionalis stupidus. Co je na emocích stupidního?
To, že mohou být vysoce kontraproduktivní. Mohou vést k sebedestrukci, k destrukci skupiny, k destrukci prostředí. Zhruba devět desetin toho, ne li více, co se v nás děje, jsou nevědomé operace mozku. A ty – kromě jiného – jsou emoční. Prostě ženou nás pohnutky, do kterých nevidíme. Přitom nemám na mysli nic freudovského, ani trošku. Mám na mysli to, že sebeuvědomování, naše jáství je luxus. Ještě ke všemu se zdá, že v řadě aspektů jde o iluzi. My si myslíme, že si myslíme nebo, že víme, že se svobodně, volně rozhodujeme… Ale to je opravdu jen čistokrevná iluze. Takzvanému vědomému rozhodnutí našich neuronálních systémů předcházejí nejméně o půl sekundy rozhodnutí nevědomá.

Z toho ovšem neplyne, že svobodnou vůli nemáme. Protože rozhodnutí, která jsou dlouhodobá nebo plánovitá, vycházejí z něčeho, čemu se říká paměť pro budoucnost. Perspektivní paměť. Jsme schopni řady operací, ve kterých se snažíme předpovídat budoucnost a chovat se podle toho. Není to jen lidská vymoženost, zvířata mají tuto schopnost taky. Třeba jeden druh sojek v Americe. Jsou krásné, celé modré. A plánují budoucnost. Dávají pozor, aby jim někdo neukradl jejich kořist, a tak si ji rafinovaně schovávají. Předstírají, že si ukládají zásobičku a místo toho tam dávají větvičky a kamínky. Zásobičku potravy přitom mají úplně jinde. Pěkně šidí.

Takže to máme po sojkách?
Máme to od společného vývojového předka. Podle toho, co jsem o tom všem přečetl, jsem přesvědčen, že svobodnou vůli máme, jsme schopni se rozhodnout, co neudělat. Ale otázka nezní, zda svobodnou volbu máme, nebo nemáme. Otázka zní, kolik jí máme. Do značné míry ji ovlivňují naše emoce. Je to jednoduchý mechanismus, který říká příjemné, nepříjemné, toho se přidrž, tomu se vyhni… Problém je, že jsme li k něčemu silně vázáni emočně, býváme neoslovitelní kognitivně, to znamená co do poznávacích procesů. Kromě toho emoce jsou zpracovávány jinak než neemoční poznávání. Oba ty systémy se mohou dostat do důkladného sporu. Pak vzniká morální paradox. Klasické je dilema výhybky: Trať, která se větví do ypsilonu. Na pravé větvi pracuje jeden dělník, na druhé jich pracuje pět. Řítí se neovladatelná drezína, vaším úkolem je přehodit výhybku před rozvětvením.

Většina lidí, kteří to dostanou za úkol, řekne, že je nutno přehodit výhybku tam, kde pracuje jen jeden. Pak vám vědci zadání předělají. Trať už se nerozvětvuje, ale klene se nad ní můstek. Na něm stojí člověk, který se kouká dolů. Opět se řítí drezína, opět na trati za můstkem pracuje pět dělníků. Když toho dotyčného vlastní rukou shodíte dolů, jeho tělo drezínu zastaví. Naprostá většina lidí říká, že by nebyla schopna to udělat. Přestože je výsledek, racionálně viděno, stejný. Filozofové, kteří se zabývají morálkou, ještě dělí morální dilemata na lehká a těžká. Dilema lehké je dilema těhotné dívky v intolerantní společnosti, když uvažuje, zda půjde na potrat, protože jinak by ji to stálo ostrakizaci. Dilema strašlivé, které se údajně odehrálo také mnohokrát během vietnamské války, je dilema plačícího dítěte. Skupina lidí sedí ve sklepě a ví, že když ji tam cizí vojáci najdou, postřílejí ji. V okamžiku, kdy se ti vojáci blíží, mámě se rozpláče dítě na klíně. Otázka zní, zda máma to dítě, aby je všechny neprozradilo, zaškrtí, nebo nezaškrtí. Opět: Tohle dilema řeší jiné systémy v mozku než dilema předchozí. Veteráni z Vietnamu vyprávěli, že to není vymyšlené, že se to opravdu stávalo.

Co se stávalo? Matka své dítě uškrtila?
Ano. Ve jménu skupiny, ve jménu tradice, která klade život skupiny nad život jedince. Z toho všeho, co povídám, doufám, že vyplývá, do jaké míry emoce kontrolují něco tak subtilního jako je morální rozhodování. To, o čem si velký Immanuel Kant myslel, že máme apriori, máme zřejmě po svých živočišných předcích z evoluce.

Ale někdy se přece jen stane, že zvítězí rozum?
Jen tehdy, máme li dost času. Tam, kde jednáme okamžitě, převáží emoce. Nastoupí bezprostřední, intuitivní chování. Nepřemýšlíme. Emoce vychrlí okamžitý morální soud, zařídí okamžitý čin. Až posléze strach dovede rozum k tomu, aby tohle apriorní, ať už adekvátní nebo neadekvátní jednání zablokoval. I tohle máme zřejmě evolučně podmíněné, vrozené. Protože už u velmi malých dětí se dají experimentálně prokázat prvky tohoto rozhodování. Na loutkách. Jedna loutka šplhá do kopečka a jiná jí pomáhá. Nebo ji naopak z kopečku sráží. Když se dětí zeptáte, kterou loutku by volily, tak volí tu pomáhající, nikoliv tu srážející. V naprosté většině případů.

To zní slibně.
Jsme tak naprogramovaní na kooperaci ve skupině.

Když jste řekl, že je vám blízké osvícenství, nebo jak jste to ironicky vyjádřil – osvícenský blud, tak asi právě pro snahu zapojit v druhém plánu rozum?
Ano, tak, aby emotivita byla přinejmenším s rozumem v rovnováze. Jinak by z člověka byla lednička, psychopat, robot, zombie. Jakmile není rovnováha, dějí se hrozné věci. Například v aktu zamilované víry.

Akt zamilované víry!? Co to je?
To, když čemukoli bezvýhradně věřím a miluji to, což je nebezpečné bez ohledu na typ víry. Ale neobjevil jsem nic nového, spory rozumu se srdcem se táhnou už celou středověkou literaturou. Zajímavé je, že antická tradice kladla vždycky důraz na rozumovou stránku. Antický mudrc byl racionalista aristotelovského, nebo platónského typu. Případně stoik. Afektivita byla vyhrazena básníkům, dětem, otrokům, ženám. Asijská tradice je trochu jiná, tam dbali na větší rovnováhu poznávání a citu. Vynecháme-li klasickou buddhistickou tradici. Ta kladla rozum na první místo, pěstovala určitý druh výcviku na rozpouštění emocí.

Emoce jsou nám tedy velmi nebezpečné.
Jsou, ale zároveň bez nich bychom nebyli lidmi.

Před několika lety jste vydal knížku nazvanou Sociální mozek. Máme v hlavě určité místo, které řídí to, jak se k sobě chováme navzájem?
Je to obrazný název. Mozek je tvořen řadou systémů, mezi nimiž jsou i takové, které speciálně zpracovávají sociální informace. To znamená interakce s příslušníky vlastního druhu, interakce s příslušníky vlastní skupiny. Ale nepředstavujte si to tak, že bychom měli v mozku jenom aparát na lidi, či aparát na sebeprožívání. Křižovatky neuronálních sítí v mozku řeší i řadu jiných úkolů. Nicméně zatíží-li se mozek sociálními problémy, pracují spíš jen některé jeho části nebo systémy než systémy jiné. Tomu se metaforicky říká mozek sociální, podobně jako se používá pojem mozek ekonomický, mozek politický. Lidmi jsme právě z toho důvodu, že se nám velmi energicky rozvinul sociální mozek. A ten se rozvíjel úměrně počtu členů skupiny.

Čím větší skupina, tím líp? Mluvil jste přece o edenu, který trval, pokud bylo pohromadě maximálně sto padesát lidí. Pak skončil.
Čím větší skupina, tím je k jejímu zvládnutí nutný větší výpočetní aparát čili některé části mozku. Hypotéza říká, že mozky Homo habilis, člověka zručného, zvládaly kolem pětadvaceti členů, mozky Homo erectus, člověka vzpřímeného, třicet až padesát. Naše mozky zvládnou stovku až sto padesát členů. Ne více. A podobně jako se zvětšoval objem mozku – nápadně nejlépe se to určí vůči prodloužené míše – úměrně tomu nabýval rozsah zejména předních částí mozku, těch nejpřednějších, spánkových o něco méně. Jedna z hypotéz polidštění člověka říká, že se to přihodilo z důvodu sociální skupiny, která přibývá početně v historii posledních několika milionů let. Do blízkosti sociálního mozku se dá připojit i vznik jazyka. A také vloha pro kooperaci, pro altruismus.

Dlouho bylo považováno za biologickou záhadu, že se člověk dokáže chovat altruisticky, tedy nezištně, lidumilně. Zdálo se to být v rozporu se základními pravidly evoluce. Pak se ukázalo, že lidský altruismus je založen na silné reciprocitě, která propojuje odměnu za spolupráci a dodržování norem s trestáním sobců, parazitů a podrazáků. A že to funguje. Zatímco představy neoliberální propagandy stavějící na jednotlivci a bezbřehé svobodě, na tom, že člověk se má starat pouze sám o sebe, čímž nejvíc prospěje i druhým, fungovat v praxi bez těžkých a zbytečných ztrát nemohou a nebudou.

Dá se předpovědět, jak se bude sociální mozek vyvíjet dál?
Nemám ponětí. Predikce je prakticky nemožná. Je podobně náročná jako předpovídat chování burzy. Jde o příliš složitý jev, je tu příliš mnoho vlivů. Rozhodně se ale bude měnit. Prostě pohyblivý v pohyblivém.

Rozhovor vyšel na serveru Hlídací pes.org