Tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana není potřeba nijak detailně představovat. Kontext, v jakém se pohybuje vůči Řecku nebo Evropské unii, je u nás dostatečně známý, ale nebylo by od věci upozornit na další vlastnosti jeho vpravdě imperiálního projektu. Je totiž z čeho mít obavy.
Pokud jde o stabilitu Blízkého východu, dosud platilo, že v ní byly zejména dvě trhliny: vznik Státu Izrael, jehož existenci měla velká část jeho sousedů problém přijmout za hotovou věc, a s tím související izraelsko-arabský konflikt, a za druhé íránská islámská revoluce z roku 1979, která kromě vytvoření teokratického režimu v Íránu měla za následek i velmi zásadní společenskou proměnu v sunnitském světě, o válkách na revoluci navazujících ani nemluvě.
V posledních letech to vypadá, že se konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby vyčerpává – Palestinskou autonomii (PA) postupně opouštějí její dosavadní spojenci a s hledáním nových má PA problém. Zatím využívá zejména svých kontaktů v sousedním Jordánsku, které poslední roky vůči Izraeli stupňuje nepříliš přátelskou rétoriku. Ta má občas i konkrétní dopady, jako bylo odstoupení od smlouvy o pronájmu jordánských oblastí Cofar a Naharajim izraelským zemědělcům, obsažené v mírové smlouvě z roku 1994. Jinak ale z velmocenského zastání může PA počítat pouze s Evropskou unií. Pokud jde o další mocnosti, Rusko ani Čína se o PA příliš nezajímají, Turecko si jako svého dostihového koně vybralo Hamás, Írán zase hnutí Islámský džihád, a obě hnutí, zejména pak Hamás, jsou vůči Fatahu, který drží PA, v konkurenčním vztahu, který občas připomíná studenou občanskou válku. To není zrovna nejsilnější zastání, vzhledem k tomu, že Evropa není schopna dění v Izraeli nijak efektivně ovlivňovat.
Čím dál izolovanější PA tak není schopná mobilizovat palestinské Araby v oblastech A a B tzv. Západního břehu Jordánu k přímé akci proti Izraeli ani v případech, jako jsou přesuny velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, případně jako je nadcházející mírová smlouva mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Co to znamená, je nabíledni: přednost dostává, pokud jde o světovou pozornost, jiné dění.
Tím je buď íránsko-saúdský proxy konflikt o vliv na Blízkém východě, kdy Írán používá vůči šíitským komunitám podobnou politiku, jakou praktikuje Rusko vůči etnickým Rusům v jiných zemích, což označuje za „russkij mir“, nebo jako je právě turecká snaha o vybudování nového impéria.
Ačkoliv to při povrchním pohledu na zprávy o obohacování uranu v rámci íránského jaderného programu nemusí tak vypadat, íránský režim je na tom s dechem spíš těžce. Tak tak drží už více než rok jemenské šíitské húsíjské rebely při životě tím, že jednotky OSN ovládají přístavní město Hudajdá na břehu Rudého moře, a brání tak saúdské koalici ho dobýt a húsíjské povstání vyhladovět za cenu obrovských civilních ztrát. Íránská pozice je dosud relativně silná v Sýrii a – skrze hnutí Hizballáh – v Libanonu. V Iráku ovšem loajalita mezi iráckými šíity posledních několik let opadá; přelom roku se letos nesl ve znamení protestů proti íránskému vměšování do iráckých záležitostí. Nově zavedené sankce, neschopnost efektivně reagovat na atentát na generála Revolučních gard Kásima Sulejmáního a s tím související sestřelení civilního ukrajinského letadla s mnoha Íránci na palubě v kombinaci s velmi nekompetentní reakcí na epidemii nemoci COVID-19 způsobily relativní oslabení Íránu, který, jak to zatím vypadá, není schopen nijak intenzivně reagovat na sbližování Izraele se spojenci Saúdské Arábie, případně se samotnou Saúdskou Arábií.
Těžiště konfliktu se tak přesouvá jinam, jak bylo zmíněno na začátku článku, do Turecka. Prezident Erdoğan totiž nejde jen za teritoriálním ziskem, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale podařilo se mu vytvořit doslova „státní ideologii“, kterou teď šíří ať už vojensky (Sýrie), nebo měkkou silou (zejména Somálsko) po východním Středomoří, Blízkém východě i v severní a východní Africe. Opírá se o kombinaci osmanského revanšismu, tureckého nacionalismu a idejí Muslimského bratrstva, které v Istanbulu hostí od pádu egyptského prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013.
Právě Muslimské bratrstvo je Erdoğanovým pojítkem ke Gaze, o niž se otevřeně zajímá od pokusu o prolomení izraelské námořní blokády v roce 2010 lodí Mavi Marmara a v níž vládnoucí teroristické hnutí Hamás ideologicky z Muslimského bratrstva vychází. Muslimské bratrstvo je i Erdoğanovým pojítkem ke Kataru, který je právě z tohoto důvodu od roku 2017 pod blokádou ze strany Saúdské Arábie a jejích spojenců; bratrstvo je Saúdskou Arábií a jejími spojenci označováno za teroristickou organizaci. Katar, který potřebuje ochranu před Saúdskou Arábií, ji tak našel v Turecku, které mu ji poskytuje skrze základnu o síle pěti tisíc vojáků. Ovšem není to zadarmo. Katar poskytuje Turecku finanční pomoc v řádu nižších desítek miliard dolarů, nemluvě o financování tureckých snah o teritoriální expanzi svého vlivu.
A tady je čeho se bát. Turecko má aktuálně na zřeteli – s výjimkou severu Sýrie, o němž se mluví intenzivně – Moldávii, Albánii, Libyi, Somálsko a několik dalších zemí, jejichž pozice není pro Evropu až tak strategická. V Somálsku hojně investuje do posílení centrální vlády v Mogadišu a do šíření turecké vojenské i „měkké“ síly skrze infrastrukturu, zdravotnictví a zejména pak školství, aby tím získalo kontrolu nad Africkým rohem. V Libyi si prezident Erdoğan de facto koupil vládu národní jednoty, tedy mezinárodně uznanou vládu Libye, které vyslal na pomoc svoje vojsko v boji proti Ruskem a Saúdskou Arábií podporovanému maršálu Haftarovi. Účel je jasný – prosazovat svou vizi námořní hranice exkluzivních ekonomických zón Turecka a Libye uprostřed Středozemního moře, čímž by se zablokovala možnost vést plynovod z naleziště mezi Kyprem a Izraelem do Evropy, a tedy i alternativa k evropské závislosti na Rusku a Turecku. V Moldávii a Albánii jde vyloženě o state capture prostřednictvím tlaku na místní vlády a investice do škol, mešit nebo infrastruktury – případně, jako v případě Moldávie, otevření vzájemného cestování jen na občanské průkazy.
Erdoğan zcela viditelně kopíruje to nejefektivnější, co vidí v ruském a čínském způsobu uplatňování imperiální politiky. Od Ruska převzal sféry vlivu, tezi o „blízkém zahraničí“ (Sýrie, Ázerbájdžán, částečně i irácký Kurdistán) a z Číny zase export vlivu skrze dluhovou diplomacii – turecké investiční projekty v Africe jsou vyloženě kopií těch čínských a mají silný potenciál ohrozit například aktuální demokratizační tendence v Súdánu, který se v důsledku puče proti dlouholetému diktátorovi Omaru al-Bašírovi minulý týden stal oficiálně sekulárním a viditelně plánuje normalizaci vztahů s Izraelem.
Zatímco v Evropě se tváříme, že sféry vlivu a imperiální politika jsou věcí minulosti, máme hned tři geopolitické protivníky, Rusko, Čínu a Turecko, kteří ji provádějí přímo před naším dvorkem. Co s tím uděláme? Jak dlouho se ještě budeme tvářit, že se nás to netýká?
