Počet lidí trpících cukrovkou se od roku 1980 takřka zečtyřnásobil a pokud jednotlivé země neučiní žádná protiopatření, stane se tato choroba nejpozději do roku 2030 celosvětově sedmou nejčastější příčinou smrti. Ve své první zprávě o cukrovce ve světě to dnes uvedla Světová zdravotnická organizace (WHO).
Zatímco v roce 1980 žilo na světě 108 milionů lidí s diagnostikovanou cukrovkou, v roce 2014 jich bylo již 422 milionů. Mnozí další chorobu mají, jen o tom zatím nevědí. Podle šéfky WHO Margaret Chanové již neplatí, že diabetes je problém především bohatých zemí, s touto závažnou poruchou metabolismu se stále více potýkají i státy se středními a nízkými příjmy.
WHO proto vyzývá státy, aby se na včasné odhalení diabetu a také prevenci více soustředily. „Pokud chceme učinit nějaký pokrok v zastavení vzestupu cukrovky, musíme zvážit naše každodenní životy – jíst zdravě, být fyzicky aktivní a vyvarovat se nepřiměřeného nárůstu tělesné hmotnosti,“ uvedla Chanová. „I v tom nejchudším prostředí musí vlády zajistit, aby lidé měli možnost zdravé volby a aby systém zdravotní péče dokázal cukrovku diagnostikovat a léčit,“ dodala.
Cukrovka (diabetes mellitus) je souhrnný název pro několik různých onemocnění, všechny se projevují zvýšenou hladinou cukru v krvi, jen příčina, která k tomu vede se mírně liší. Na regulaci hladiny cukru v krvi se rozhodující mírou podílí hormon inzulín. Bez inzulínu nemohou buňky lidského těla cukr z krve získávat. Inzulín umožňuje cukru z krve vstoupit do buněk, kde je využit jako zdroj energie. Inzulin tvoří b-buňky ve slinivce břišní. Odtud se vylučuje do krve a potom se váže na inzulinové receptory, které jsou uložené zejména na povrchu jaterních, svalových, tukových buněk. Teprve po navázání inzulinu na receptor může cukr vstoupit do nitra buňky. Některé buňky v těle přijímají glukózu i bez přítomnosti inzulínu, například nervové buňky.
Všechny typy cukrovky jsou zapříčiněny nedostatečným působením hormonu inzulinu v cílových buňkách. Sníží se transport cukru do buněk, které tak trpí nedostatkem energie, a proto se zvyšuje uvolňování cukru z jater. V játrech cukr vzniká buď novotvorbou, nebo štěpením zásobní látky glykogenu. Hladina cukru v krvi se dále zvyšuje.
Pokud zvýšená hladina cukru v krvi působí na lidský organismus velmi dlouhou dobu, způsobuje onemocnění některých tkání a orgánu, tzv. pozdní komplikace cukrovky.
Nemoc může být dlouho nerozpoznána. Později se přidávají únava, častá žízeň, problémy s viděním nebo špatné hojení ran.
Rozlišujeme diabetes 1. typu, 2. typu, gestační diabetes (cukrovka v těhotenství) a ostatní specifické typy cukrovky. Zatímco se diabetes 1. typu je geneticky podmíněná choroba a nelze ji životním stylem ovlivnit, cukrovka 2. typu (někdy nazývána také stařecká) má většinou s životním stylem přímou souvislost a nejčastěji vzniká jako důsledek kombinace nadváhy, nedostatku pohybu, kouření, stresu a nadužívání alkoholu.
Ve všech případech cukrovky je „vhodným lékem“ trvalá změna životního stylu. Někdy to však nestačí. Pak přijdou na řadu léky, případně injekční inzulin.