Turecký prezident by se mohl cítit být vítězem nedávných komunálních voleb – jeho strana AKP získala nejvíc zastupitelů a starostů – ale právem se jím být necítí. Opozice totiž získala víc, než se čekalo a o hodně víc, než prezident doufal. Poslední jeho šancí jsou povolební „šachy“ v Istanbulu. Prohra AKP tam byla těsná, a tak prezidentovi muži nechali přepočítat neplatné hlasy ve dvou okrscích. „Správného“ výsledku se nedopočítali. Břídilové! V neděli vyprší termín pro podávání stížností na průběh a výsledky voleb. Do té doby se může počítat dál, a nejen v Istanbulu.
Prezidentova síla a moc jsou velké a aby takovými zůstaly, musí se prezident starat. Doma to ale pomalu přestává fungovat a v zahraničí se to zhoršuje. Velké problémy jsou dlouhodobě s USA – obchodní, finanční a politické. Momentálním předmětem sporu je ruský systém protivzdušné obrany S-400 a americké stíhačky F35. Obojí by se mělo stát součástí výzbroje turecké armády.
Ruská a turecká strana považují záležitost za uzavřenou. Američanům se to nelíbí, ale dohodu o F35 plní. Před lety vstupovaly do NATO státy se sovětskou technikou (například ČR), ale zastaralou a bezpečně bez dozoru ruských specialistů. Opačný postup není standardní a v současné situaci v regionu Blízkého východu není úplně srozumitelný. Generální sekretář NATO ale považuje transakci za věc „národního rozhodnutí“.
Pýcha Turecka, jeho armáda, před pár lety nechala vyklíčit spiklenecké hnutí mladých důstojníků. Jejich pokus o převrat se nepodařil a skuteční, domnělí i vymyšlení pachatelé a organizátoři jsou důsledně pronásledováni. Prezident se nezastaví před nikým. Soudci, profesoři, vojáci, policisté, studenti, novináři, desetitisíce lidí už přišly o práci, o svobodu, o dobrou pověst, a prezident ještě nemá pocit, že je hotovo.
Nyní slíbil, že „zlikviduje zbytky FETÖ“ ve všech tureckých institucích. FETÖ je smyšlená teroristická organizace, kterou údajně ze svého exilu v USA řídí a ideově formuje bývalý Erdoğanův mentor Fethullah Gülen. Turecko marně žádá o jeho vydání, úřady v USA se dál řídí americkými zákony. Zlobu si tedy vybíjí na lidech, kteří s nějakou FETÖ nemají pranic společného, ale zato je spojuje kritický názor na dnešní Turecko a jeho prezidenta.
Chování tureckého prezidenta a státu vůči vlastním občanům tvoří jádro tichého konfliktu s Evropskou unií. Ambice Turecka jsou dnes jen verbální, protože skutečný zájem o členství země v EU mají v Turecku spíš ti, koho Erdoğan považuje za stoupence FETÖ.
Kdysi v zemích EU oficiálně podporovaná kandidatura dnes není na veřejnosti příliš diskutovaná. Jsou aktuálnější problémy (třeba brexit) a politikové asi mají pocit, že není třeba veřejnosti předhazovat další sousto k roztrhání. Kdo nespí jsou evropští populisté.
Salvini už slibuje ukončení přístupových rozhovorů s Tureckem. Jako záminku si ale nebere prezidentovo tažení proti opozici a porušování lidských práv, nýbrž islám. Mnoha uším i u nás to možná zní jako hudba, ale v případě Turecka je to nesmysl. Salvini a ti, kdo mu věří, nechápou, že skutečným problémem případného členství Turecka v EU není islám, ale jeho dnešní politika.
V Evropě bývala podpora členství Turecka v EU silná v oficiálních postojích a slabší, nicméně patrná, mezi evropskými občany. Dnes je s největší pravděpodobností u obou skupin postoj k Turecku negativní. Pro Turecko špatná zpráva spočívá v tom, že je to především vinou tureckého prezidenta.
Za posledních asi pět let se mu podařilo poškodit hospodářství země, posílit domácí opozici, poztrácet podporu v Evropě a rozhádat si Američany a některé země Blízkého východu. Co získal kromě podivných přátel v Rusku a v Íránu?