Jednoznačný výrok zahraničního výboru EP z 20. února může být pro někoho nečekaný spíš svou rezolutností než tím, že se k němu poslanci odhodlali. Už od zvolení R.T. Erdoğana prezidentem (2014) výbor kritizuje situaci v Turecku. Především stav lidských práv a justice po čistkách následujících po Erdoğanově korupčním skandálu v roce 2013 a zejména od pokusu o převrat v roce 2016. Prezidentova mstivost stála svobodu nebo aspoň zaměstnání desetitisíce lidí. Turecko se z víceméně demokratické, prosperující a spořádané země stalo pašalikem nerudného vůdce, který nesnese kritiku a pronásleduje své skutečné i vymyšlené nepřátele.

Evropský parlament není účastníkem negociací o vstupu Turecka do EU (tím je Evropská komise), ale bude rozhodovat o jeho přijetí. Kdyby se hlasovalo dnes, asi by Turkům ukázal palcem dolů.

Zahraniční výbor se ve středu zabýval stavem negociací. Při hlasování o své výroční zprávě k Turecku vyzval země EU k dočasnému ukončení (suspendování) přístupových rozhovorů kvůli trvalému zhoršování stavu vlády práva a porušování lidských práv. Turecko překročilo všechny „červené čáry“, které před ně EP položil. Takzvaný negociační rámec ve svém článku 5 říká, že „v případě vážného a dlouhotrvajícího porušování principů svobody, demokracie, respektu k lidským právům a základním svobodám … Komise … doporučí pozastavení negociací a navrhne podmínky pro jejich případné obnovení“.

Podle K. Piri, zpravodajky výboru, „při flagrantním porušování lidských práv, nezávislosti justice a po zavedení nové ústavy … nemá smysl se současnou vládou pokračovat v jednáních o členství v EU“. Vyzvala však k pokračování spolupráce s občanskou společností, médii a obránci lidských práv. Za určitých okolností je podle ní také možné dospět k uvolnění vízového režimu s Tureckem. To je ale jen trocha cukru na velmi hořkém koláči.

Jenom den před zasedáním výboru se v tureckém internetovém deníku Daily Sabah (otevřeně provládní) objevil sáhodlouhý článek „Vztahy EU-Turecko: Dlouhé námluvy, svatba v nedohlednu“. Autor opakuje polopravdy o padesát let trvající snaze Turecka stát se členem „evropské rodiny“, ale končí optimisticky: „Turecko se nevzdává svých vazeb na Evropu a nepřijme žádný jiný výsledek než plné členství. Turecko už nechce ztrácet čas a vyzývá EU, aby se rozhodla.“ 

Na odpověď z EP nemusel čekat dlouho. Otázka je, jak se k výzvě zachovají členské státy. Ty mají jiných starostí nad hlavu a osud negociací rozhodně není jejich prioritou.

Erdoğan už má od EU všechno, co potřeboval. Případné suspendování rozhovorů bude vykládat jako jejich ukončení. Turecko i on mají svou hrdost a prezidentova uražená pýcha se stane národním postojem, ať už si jednotliví Turci budou myslet cokoli. Rozchod využije jako doklad nepřízně Evropy a bude jej jako klacek používat proti demokratické opozici. Ta zase bude krach používat proti Erdoğanovi jako doklad jeho špatné politiky a důkaz jeho škůdcovství. 

Obojí může být Evropě vcelku jedno. Jenom je třeba zvážit, zda Turecko mimo EU je to, co chceme, a zda nám rozchod s Tureckem stojí za to, že je zaženeme do jeho regionu. Jaká je vlastně cena Turecka pro EU? Nebyl by rozchod spíš havárií evropské politiky vůči strategickému partnerovi? Není lepší dál se pokoušet o nemožné a doufat, že Erdoğan jednou skončí a situace se obrátí? Stojí nám za jakési zadostiučinění oslabení proevropských a prozápadních Turků? Podle mne nikoliv. Není sice možné Turky držet za každou cenu, ale pokud k rozchodu dojde, měl by impuls vyjít z Ankary, ne z Bruselu.

Je otázka, co s tím udělají volby do EP a očekávatelný nástup populistů různého ražení. Pro evropské naděje Turecka to může znamenat stop. Dosavadní limbo v negociacích a nejednotné postoje národních parlamentů mohou novým evropským poslancům usnadnit rozhodování, zda Turecko držet, nebo je raději pustit k vodě.