NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Rok 2025 je rokem 130. výročí vynálezu bratří Augusta a Louise Lumièrových, kinematografu. Dnes se pojem kinematografie vztahuje na celý umělecký a podnikatelský obor, který ve své syntéze dosáhl patrně vrcholu ve druhé polovině 20. století. Než se tak stalo, prošel film složitým vývojem, při němž po více než třicet let zůstával němý. Mělo to i své výhody, musel si vypracovat zcela svébytné výrazové prostředky a film český, jakkoli od dob průkopníků zaostával za světovým vývojem, k tomu také svým dílem přispěl. K několika dílům, které překročily zdejší horizont, patří zejména vznícené drama vášní Erotikon (1929) Gustava Machatého (9. 5. 1901 – 14. 12. 1963).

Film se natáčel od 14. 11. 1928, Machatý na něm tedy začal pracovat jako sedmadvacetiletý. V té době měl za sebou režii tolstojovského psychologického dramatu Kreutzerova sonáta (1926) a komedie Švejk v civilu (1927). Ve filmařském prostředí se pohyboval od dospívání, už jako asi dvanáctiletý se ve dvou pražských kinech uplatnil jako pomocník promítače a klavírista. Doplácela na to zřejmě školní docházka, poznamenaná také jeho nonkonformním chováním, jaké později uplatnil i v profesi. V ní prošel cestou denní věcné praxe, počínaje postem rekvizitáře přes asistenta kameramana až k laborantovi. „Byl jsem tělem i duší upsán ďáblu, který páchl lakem a celulosou,“ charakterizoval on sám své začátky (Svobodné slovo 2. 2. 1958).

Jak někteří muži vyřizují své milostné záležitosti

Jiná vášeň, ale stejně vypjatá, leží v pozadí jednání hrdinů Erotikonu. V prudkém nočním dešti v něm v úvodu světácký George Sydney (Olaf Fjord) marně stíhá ujíždějící poslední vlak. Azyl mu v nepohodě poskytne ve svém venkovském domku železniční hlídač (Karel Schleichert), zaujatý vzápětí Georgeovým ošacením, cizokrajnou cestovní výbavou, skotskou whiskey a zapalovačem. Když mu jej George velkomyslně věnuje, nabídne mu hlídač nocleh, brzo je však volán k opravě spadlého elektrického vedení. Host zůstává sám s hlídačovou dcerou Andreou (Ita Rina), která se sice cizích lidí bojí, ale uhrančivému pohledu cizince a daru v podobě parfému značky Erotikon ještě téže noci podlehne.

„Vím, že se nikdy víc nevrátíte…,“ soudí ráno docela věcně dívka a pracující lokomotivní soukolí, ubíhající koleje i dráty vzdalují vzápětí jejího náhodného milence jinam a k jiné. Tou je Gilda (Charlote Susa), manželka váženého pana Hilberta (Theodor Pištěk), který se o nevěře své choti dozví náhodnou indiskrecí v krejčovském salonu, zatímco George dostává dopis od Andrey, která mu oznamuje, že je v jiném stavu. A protože odjela raději k tetě, i její otec na to přijde až z posměchu chlapů v hospodě. Andrea ale přivede za snových vidin svého milence dítě na svět mrtvé a ukázkou toho, „jak někteří muži vyřizují své milostné záležitosti“, jsou jen peníze zaslané Georgem.

Panenství za nábytek

Už za své asistentské éry se Machatý uplatnil nejrůznějšími, někdy i dost riskantními inscenačními nápady, jak například rozšířit vybouráním stěny zorný úhel kamery či poskytnout jí lešením nečekané stanoviště. Nejpozději od roku 1918 se věnoval i herectví, na dalších filmech svých kolegů se podílel také spoluautorstvím námětu a scénáře, produkcí a distribucí, dokonce výtvarnou koncepcí. A nakonec tedy postoupil k vlastní režii.

Důležitou roli sehrálo i rodinné zázemí Machatého: jeho otec byl úspěšným obchodníkem a to synovi zřejmě dovolilo odjet v říjnu 1920 na zkušenou do USA, kde se sice asi protloukal všelijak, ale získal tu patrně nové zkušenosti, odstup i nadhled. V Čechách, kam se vrátil v roce 1922, se pak jeho představy postupně dostaly do jistého souběhu s tehdejšími představami avantgardy, její literárnost ovšem Machatý překračoval jak svou praktickou filmovou výbavou, tak neskrývaným tahem za chápáním filmového díla jako výdělečného obchodního artiklu.

To se zračí i v titulcích Erotikonu, které vůbec neuvádějí jako autora námětu filmu básníka Vítězslava Nezvala (1900–1958) a jeho filmovou povídku Panenství, inspirovanou povídkou A. S. Puškina Přednosta stanice (1830). Proč asi, objasňuje s despektem k „filmovým spekulantům“ Nezval sám ve svých pamětech Z mého života (1959). Práce filmaře vede podle něj než k banalizaci napsaného a i Machatý „byl ochoten vždy zítra obětovat všecko, co se udělalo včera, pro nějaký nový nápad, ale dovedl se vracet ke včerejším opuštěným koncepcím stejně rychle“. Ze společné nervní spolupráce Nezvalovi ovšem i tak „vyplynuly jakési honoráře, které mně umožnily koupit si nábytek ještě dřív, než jsem měl byt…“.

Nebezpečná přátelství

Otec Andrey si doma nad penězi od George a vzkazem „nesmíte bráti vše tak tragicky“ zoufá, zatímco ona bloudí „bez cíle“ temnou noční krajinou a málem ji znásilní pijácký kočí (L. H. Struna) koňského povozu. Zachrání ji neohrožený automobilista Jean (Luigi Serventi), který však při rvačce s neurvalcem utrpí bodné zranění a musí podstoupit okamžitou transfuzi krve. Z nouze mu ji v nemocnici z žíly do žíly poskytne sama Andrea, a toto pokrevní partnerství, o kterém si lékaři myslí, že je manželstvím, se obratem také ve skutečné manželství promění.

Ale minulost se brzo znovu osudově vynoří. Při nákupu klavíru manželé náhodně narazí na George a mezi muži se vyvine jedno z „nebezpečných přátelství“. George se vetře do přízně Andreina manžela společným šachovým zájmem a vášeň mezi někdejšími jednorázovými milenci přes veškeré výčitky svědomí znovu vzplane. Trojice jde dokonce spolu za tancem do baru, tam však narazí na manžele Hilbertovy. Gilda vidí svého milence svádět jinou, Hilbert se mučí žárlivostí, Andrea se pak doma vymlouvá na bolest hlavy a únavu, Hilbert zas objeví Gildin klíč od milencova bytu.

Kácení tabu

Nezvalova povídka končila situací na operačním sále: „A vodovod odměřuje čas.“ Měla představou kapajícího kohoutku vyvolat dojem pokračujícího běhu věcí. Machatého námět a scénář rozvíjí skutečně příběh mnohem dál, předchozí zápletku však zachovává a v samotném filmu ještě obrazově umocňuje metaforiku a symboliku klíčových situací. Jako v případě hojně citovaného obrazu splynutí dvou dešťových kapek na okenním skle v okamžiku dokonané soulože Andrey a George. Až na jeden podstatný motiv. Zatímco u Nezvala si těhotná hrdinka, která má u něj jméno Julie, nechává pomoci od plodu pokoutně u andělíčkářky, ve filmu Andrea porodí mrtvé dítě. Změna měla zřejmě předejít zásahům cenzury, což se podařilo, vystřižen musel být na její výzvu jen krátký úsek záběru Andrey stižené porodními bolestmi.

Přesto si scéna vysloužila nařčení z „nevkusu“: nestačilo prý „křečovité svíjení těl v milostné extasi“, režisér také „zachytil na film kompulse těla rodící ženy“, napsala F. H. Svobodová v Národních listech 1. 3. 1929. A dodala, že „to, co jsme viděli, patří rozhodně spíš do archivu psychologického institutu a na medicinskou fakultu nežli do biografu“, vkládajíc naději v ještě dodatečný „nějaký ten střih“.

Naopak Lubomír Linhart (Rudý večerník 4. 1. 1930) označil Erotikon z levicových pozic za „produkt měšťácké úpadkové kultury s jejím pohledem a očima“, Artuš Černík (Lidové noviny 2. 3. 1929) hovořil rovnou „o dekadentní a individualismem přetížené fabuli západoevropských romanopisců“. Konvenční červenoknihovní a na řadě míst i dějově nelogický příběh je opravdu tím, co se dostává do rozporu s vědomým kácením společenských tabu a s moderní filmovou řečí, promyšleným záběrováním a pohybem kamery (Václav Vích), psychologickým svícením i významotvorným střihem. Ten byl také dílem Machatého, svůj film viděl prý pětsetkrát.

Prostý rodinný život

Na společné zimní automobilové vyjížďce už Andrea před manželem svůj cit k Georgeovi neskryje a oba rozpačitě čelí Jeanově otázce: „Nemyslíte, že je štěstí prostý rodinný život se starostí o dítě?“ Doma se pak šachová partie mezi oběma muži stane symbolickým bojem o dámu. Georgeovu prohru korunuje Jeanovo oznámení, že příští den manželé odjíždějí na jih, aby se Andrea uklidnila. Ta však na manželovo vysvětlení reaguje popudlivě: „Já jsem klidna, ale ty žárlíš a utíkáš jako zbabělec!!“ Zatímco Gilda pak ztropí v Georgeově bytě vzteklou scénu a oznamuje mu: „Nikdy už mě neuvidíš!“, Andrea doma balí kufřík a zanechává manželovi dopis na rozloučenou.

Jedna žena tedy od George potupena odchází, druhá plna nadějí k němu přichází a zdá se, že i zkušený svůdník náhle taje, přestože je znovu usvědčen ze lži Gildinou zapomenutou pudřenkou. To už se však ulicemi řítí automobil, po schodech stoupají nohy, ruka zasunuje Gildin klíč do zámku Georgeova bytu: Hilbert! Andrea se schová do vedlejšího pokoje, i Hilbert si však všimne Gildiny pohozené pudřenky a na Georgeovo nejisté chlácholení proto nedá, neuvěří, že ukrývanou ženou není jeho manželka. Zatímco Andrea uteče a letí domů spálit dopis manželovi, Hilbert George zastřelí a Andrea se vrací k Jeanovi s novým poznáním: „Minulost, která zůstane navždy – minulostí.“ Roztáčející se lokomotivní kolesa tentokrát signalizují společnou cestu, na zamlžené okno píše prst nadějeplné slovo „Paris“.

Filmový hybrid

Není pochyb, že i tento happyend se nese v duchu pojetí, které Machatý bez obalu později vyjádřil nad svým filmem Nocturno (1934), natočeným v Rakousku: „K Nocturnu napsal jsem libreto, jež je bohapustým kýčem. Chtěl jsem však dokázat, že i takovou látku lze zvládnout s vkusem, že i ji lze povýšit nad průměr.“ (České slovo 19. 12. 1934). Také citované recenze totiž navzdory všem výhradám vůči Erotikonu nakonec dospěly stejně jako většina ostatních reflexí k závěru, že jde o pokus „dát českému filmu širší světový formát“. Zásluha za to patří kromě režiséra především kameramanovi Václavu Víchovi (1898–1966), původně fotoamatérovi, pak působivému krajináři a profesionálnímu ateliérovému zasvětlovači. Předvedl výraznou práci s prostorovými plány, s detaily tváří, s pohybem a změkčováním obrazu, což mu umožnila kamera už na elektrický pohon, speciální americký objektiv i použití jeřábu.

Z dalších profesí uvádějí sporé titulky Erotikonu jako architekty Rakušana Julia von Borsodyho a vedle Ladislava Machoně i Alexandera Hackenschmieda (1907–2004). Tedy fotografa a hned v roce 1930 také plně autorského debutanta avantgardní Bezúčelnou procházkou, nakonec držitele Oscara za dokument To Be Alive! (Žít, 1964). Už na Erotikonu se prý podílel jako spontánní Víchův pomocník, což nebylo při tehdejším způsobu práce u filmu nic neobvyklého.

V obsazení dostali v hlavní pětici postav kromě Theodora Pištěka přednost výhradně zahraniční představitelé: slovinská královna krásy Ita Rina, už zavedená rakouská hvězda Olaf Fjord, frekventovaný Ital Luigi Serventi a Němka Charlotte Suza. Všichni předtím působili v Berlíně a i jimi chtěl Machatý dodat filmu kosmopolitní odér a mezinárodní srozumitelnost. Stejně jako lechtivým titulem, vycházejícím ze značky parfému, který se ještě u Nezvala jmenoval Kalifornský mák.  

Vzrušující senzace, která se minula s dobou

Erotikon vznikal v pražských ateliérech AB Vinohrady a v košířské Kavalírce, která pak v říjnu 1929 vyhořela. Za exteriéry posloužila Praha, její okolí a Karlovy Vary. Producentem byla firma Gem-Film, navozující názvem jméno samotného režiséra, skutečným financiérem byl však Machatého otec Otakar, který tak synovské snaze o překročení domácích horizontů dodával oporu jiným nedostupnou.

Premiéra pro prominentní publikum se odehrála 27. 2. 1929, cenzurní lístek nese datum už 8. 2. 1929, němý snímek o 85 minutách a s mezititulky vznikl tedy v relativně krátké době. Pověsti vzrušující senzace odpovídaly reakce tisku, film se začal výhodně prodávat do zahraničí (Německo, Rakousko, Maďarsko, Polsko, severské státy, Francie ad.), slavnostní premiéra se však odehrála až 12. 7. 1929 v Karlových Varech a teprve od 3. 1. 1930 se film promítal v Praze.

To byl ze strany distributora Slaviafilm fatální přehmat, protože v téže době se v kinech jako nová atrakce přinášející i nové herectví, v Erotikonu ještě kladoucí maximální pozornost na výraz tváře, mimiku a gesta, začal prosazovat už film zvukový. Erotikon se dodatečného ozvučení a hudby Erna Košťála dočkal v roce 1933 v české a německé verzi, v roce 1994 měla pak premiéru zrekonstruovaná a zrestaurovaná verze filmu, u níž Košťálovu hudbu nahradily dodekafonické kompozice a jazzové variace Jana Klusáka.

Satisfakcí za polovičatý úspěch Erotikonu se Machatému stala Extase (1932), drama už zvukové, podobně však skandální svými obrazy tělesnosti a nezvladatelných sexuálních vášní. To vše samozřejmě stále v kontextu své doby, nikoli podle parametrů dneška, kdy explicitnost a doslovnost nemá už prakticky hranic a pokácená stará tabu jsou už jen nahrazována tabu uměle vytvářenými. Další filmařská kariéra Machatého se už odehrávala v cizině, zprávu o tom podává monografie Jiřího Horníčka Gustav Machatý. Touha dělat film (2011).