Osud liberální demokracie v Česku závisí na naší sounáležitosti s rodinou demokratických národů Evropy a Západu. Tento text vznikl na požádání Filozofické fakulty UK, která připravuje sborník na téma „nesamozřejmý národ v polistopadovém vývoji“. Deník FORUM 24 jej publikoval u příležitosti 20. výročí vstupu České republiky do NATO.

O fyzickém bytí českého národa již od roku 1848 nepochybujeme. Přesto historické události činily toto bytí křehkým a tudíž nesamozřejmým. Dnešním problémem ale rozhodně není tato fyzická existence, nýbrž duchovní obsah národního sebepojetí. Nesamozřejmost českého národa je dnes zejména vystižena nesamozřejmostí jeho kulturní, duchovní, a nakonec i politické orientace. V hlubokém podvědomí je český národ výrazně západní společností, ale existují zde neustálé pokusy toto nastavení obrátit východním směrem. Čas od času nabírá tento směr zuřivé projevy. Proto je nutné se snažit o pochopení této lidové inklinace a kulturní silokřivky a formulovat proti temným proudům slovanské duše myšlenku obrany kulturní i politické sounáležitosti Západu.

Dvojí pojetí češství: jaký jsme vlastně národ?

Nesamozřejmost pojmu „národ“ se v českém prostředí odráží v samotném jeho užívání. Zatímco liberální publicistika typická pro vzdělanější vrstvy se slovu „národ“  spíše vyhýbá a místo něj používá  obecný pojem „společnost“ anebo raději mluví rovnou o státu,  v nacionalistických proudech pokleslého vlastenectví nacházíme naopak hysterické nadužívání slova „národ“, a to ve všech pádech včetně patetického vokativu. Pátým pádem voláme: „Národe!“

Je tudíž na místě si nejprve říci, kde se vzala ta zdrženlivost vůči národní myšlence u jedněch Čechů, a naopak ta posedlost druhých Čechů v užívání slova, jež ve shodě s etymologií jiných evropských jazyků vyjadřuje rod, zrození či plémě, což všechno  zavání živočišným pojmem kmene odsouzeného bojovat s každým jiným kmenem v nepřátelském prostředí okolní divočiny. Jako by si tento primitivní český kmen, opětovně vzešlý z lidového hnutí na Facebooku, nevšiml, že kolem něj již není žádná nepřátelská divočina. A jako by si čeští vzdělanci nechtěli připustit svoji příslušnost k národnímu společenství a tím na sebe neustále přivolávali podezření z nebezpečného multikulturalismu.

Odčiňování křivd – smysl národní existence?

Než se pokusíme najít vyvážený obsah pojmu národ a tím snad vyvedeme toto slovo z pobytu na hanbě, pojďme se podívat, jak se k tomuto slovu staví jiné národy. Je zajímavé, že původní latinské ekvivalenty slova národ užívali antičtí spisovatelé jenom pro ostatní národy, zatímco svému vlastnímu národu říkali „lid“, tedy populus. Lid římský byl státoprávním pojmem, který se manifestoval  v typické zkratce S. P. Q. R. (Senatus Populusque Romanus). Najdeme ho na kamenech římských fór, a dokonce na každém kanálovém poklopu.

Není tudíž náhoda, že pojmem „lid“ se často označuje národ i v nejrozšířenějších evropských jazycích. V angličtině můžeme vyjádřit pojem národ dvěma způsoby: nation a people. V němčině buď jako Volk, což je typičtější, anebo mezinárodním slovem  Nation, u něhož nás může zarazit ženský rod, který evokuje mateřství a rodinu. Stěhování národů běžně řekneme v angličtině migrations of peoples a v němčině Völkerwanderung. Čeština ale vyzdvihuje „stěhování národů“, neboť české označení pro dějinnou periodu provázející zánik římského impéria vzniklo až během 19.  století, tedy v éře „jara národů“, jež povstalo z německého romantismu a Herderova jazykového pojetí národa.

Ferdinand Seibt v roce 1965 připomněl ve své studii o předhusitském období v Čechách, že ve staročeštině existovaly pro národ dva pojmy s významovým rozdílem – národ a jazyk. Pod pojmem národ byl ve středověkých poměrech míněn lid zrozený v jistém teritoriu. Lidé českého etnika byli až do 17. století zahrnováni pod do skupiny určené „jazykem“. V českém národě tak žily zejména dva jazyky, český a německý. Jazykové pojetí národa vyvstávalo postupně mezi 15.–19. stoletím, kdy se definitivně ujalo v současném významu. Národní obrození a mladočeská politika pak způsobily značný zmatek při nahlížení na české dějiny, a to tím, že dávaly pojmu národ anachronický význam. Zatímco by žádný český katolík v pobělohorské době neřekl, že Češi prohráli na Bílé hoře, tak od poloviny 19. století jde o nově vytvořený stereotyp, který pak v době pozemkové reformy ve dvacátých letech 20. století a během vyhánění Němců po roce 1945  vedl k tzv. odčiňování Bílé hory na etnickém principu, což byl věcný nesmysl, který vůbec neodpovídal historické skutečnosti tragického vyústění stavovského povstání v roce 1620.

Odčiňování křivd se pak stalo charakteristickým národním výkonem, který zejména předpokládal nové a soustavné oživování a přímo i vyrábění do nebe volajících křivd, aby je pak bylo možné ve jménu národa, ve jménu Mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského či třeba Julia Fučíka, odčiňovat.

Pro český kontext je totiž typické právě ono odčinění upálení Jana Husa, porážky na Bílé hoře, zlé germanizace a sudetoněmeckého rozvrácení státu, dále též odčinění Mnichova, potupy protektorátu a teroru heydrichiády. Reálné a strašné události novověkých dějin se zde míchají s odtažitými a dnes již těžko  srozumitelnými konflikty středověku a raného novověku. Je zde však jistá spojnice, nabízející podivné vysvětlení, že  všechno to zlé provedl Čechům vždy kdosi z Evropy či obecně ze Západu.  V případě zlého mocnářství, jež mělo centrum ve Vídni, jež je od Prahy na jihovýchod všichni cítíme, že se beztak jedná o výspu západní kultury či evropského katolicismu, takže přesné geografické určení nenabourává základní stavbu, že nepřátelé českého národa čili lidu sídlí zejména na Západě.

Zajímavé přitom je, že jsme se tu zatím nedotkli nutnosti odčinění sovětské invaze v roce 1968, násilné sovětizace a rusifikace českých poměrů v padesátých letech. Tradice odčiňování je totiž namířená jaksi samozřejmě na Západ. Odčiňování východních křivd, jež jsou dodnes hmatatelné a na rozdíl od těch západních  ještě stále politicky relevantní, české národovce nikdy nenapadne. Čeští národovci totiž mentálně tkví na Východě, zatímco liberálně orientovaní Češi, upřednostňující občanský princip před národním,  se orientují západním směrem, a to většinou spíše prakticky, přirozeně a věcně, než pateticky a ideologicky.

Máme tu paradox, který je typický pro nesamozřejmost našeho národa. Tato nesamozřejmost není již existenční otázkou – zda národ je nebo není, nýbrž je především nesamozřejmostí jeho charakteru – o jaký národ se jedná. Nesamozřejmost českého národa, jež se projevuje jeho nižším kolektivní sebevědomím, je odrazem či projevem tápání, tj.  nesamozřejmostí hodnotové orientace. Zatímco řada lidí v Česku myslí západním způsobem, tradicí našeho lidu je láska k Východu, odkud sice už dávno nepovstává slunce křesťanství, jež určilo stavební orientaci našich chrámů a umístění jejich oltářů, ovšem povstala zde kdysi jak rudá hvězda světového komunismu, tak i domnělé jaro našeho slovanství. Česká východní orientace se totiž sestává ze  dvou genetických kódů – plebejské slovanství a nostalgie po sovětské říši, která v perverzně nacionalistickém pojetí českého komunismu nově vyjádřila myšlenku panslovanského impéria.

Z této dvojjediné východní orientace – slovansky vlastenecké a sovětsky kryptokomunistické („ostalgické“, jak říkají Němci o náladě svých východních spolkových zemí) – vyvěrá a sytí se široký proud xenofobie, protizápadních a protievropských emocí až po relativně racionálně artikulovaný euroskepticismus. K těmto polohám národní mysli patří také tragikomický sen o našem slovanství. Jako by měl být člověk hrdý na to, že nějaký jeho předek byl opočlověk. Hrdí máme být na výkony, úspěchy, moudrost a kreativitu našich předků, nikoli na jejich kmenovou příslušnost.

V mnoha světových jazycích se přitom překrývá pojem Slovan s pojmem „otrok“, neboť sláva Slovanů z raného středověku spočívala v prodeji svých vlastních příbuzných na trzích, jaký byl na místě pražského Ungeltu, do otroctví vyspělejších muslimských sultanátů. Západní evropské národy to totiž činit nemohly kvůli ranějšímu přičlenění ke křesťanskému světu, kde byl prodej příbuzných do otroctví zakázaný a nemyslitelný. Proto k nám putovali kupci až z Hispánie, jako třeba Ibráhím ibn Jákúb. Obchod s otroky byl zjevně základem naší ekonomiky, kterou narušili křesťanští panovníci jako kníže Václav a proto měli problémy. Když si člověk uvědomí toto nedůstojné pozadí slovanských dějin, tak ho přejde veškerá slovanská romantika. Naštěstí se náš západoslovanský národ ocitl tak blízko románské civilizaci, že se pod tímto silným kulturním vlivem zcela změnil a zcivilizoval.

Máme tu dnes politiky a myslitele, kteří ovšem vědomě navazují na ideály slovanství vystižené v Kollárově Slávy dceři a vůbec jim to nepřijde absurdní. A navíc z toho odvozují příchylnost ke slovanským „bratrům“ na Východě. A nehledí přitom na obrovskou odlišnost Rusů, kterou způsobilo tisíc faktorů včetně vlády Zlaté hordy, byzantského cesaropapismu a specifické formy ruského a asijského komunismu. Fungování KGB má přitom stejně jako teror opričníků konotace s mongolským terorem. Odlišnost Rusů od Západu je díky tomu bohužel zásadní a není důvod, abychom k této jejich kultuře s dojetím lnuli.

Jistě není náhoda, že lidé, kteří pracovali v Prognostickém ústavu ČSAV, jenž měl přispět k formulování programu přestavby sovětského systému, zastávají názory ostře namířené proti západní liberální demokracii a jejich ryze východní autoritářské paradigma nezakryje ani obligátní vzývání britských konzervativců.  Při obsahové analýze širší škály výroků údajných českých ekonomických odborníků na Twitteru zaměřených proti společné evropské měně  snadno objevíme souvislost s  mentální matricí slovansko-kryptokomunistického paradigmatu. Poznáme je podle jejich pojetí „nepřátel národa“, což se do značné míry kryje s galerií „nepřátel lidu“.

Mezi nepřátele lidu patří zejména Němci. Proti údajné nadvládě Němců jsou tradičně komunisté a pak krajní pravice. Všimněte si, jak přívrženci bývalého prezidenta Václava Klause v internetovém názorovém deníku Echo 24 vykreslují Německo jako říši nesvobody, levicově-liberální unifikace a povinného multikulturalismu.

Jakýmsi „nadstrašákem“ a zhmotněním všeho zla jsou pak sudetští Němci, kteří nám podle úspěšné prezidentské volební kampaně Miloše Zemana chtějí ukrást své bývalé chalupy. V lidové paměti existuje nejasná, zaplašená, ale zato krajně citlivá vzpomínka na to, že jim ty chalupy někdo ukradl.

(Když při romantickém cyklistickém výletu po pálavských kopcích zastavíte v obci Klentnice a půjdete na kávu do architektonicky unikátní kavárny „Café Fara“, nezapomeňte si na zdi u vchodu do malého muzea povšimnout dekretu ministerstva zemědělství z roku 1946, kterým byl tento grunt přiřčen novému českému majiteli. Píše se zde, že odebráním majetku německé rodině byla konečně odčiněna Bílá hora. Sedláci z Klentnice, vyhnaní po druhé světové válce ze svého gruntu, tak byli potrestáni jako  strůjci údajné národní porážky v náboženské válce ze 17. století, což mělo legitimizovat právní akt z poloviny 20. století.)

Do standardizovaného výčtu nepřátel lidu, a tudíž i nepřátel národa patří katolická církev. Proto není problém, aby údajně středové (ovšem zcela populisticky nestředové) hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše domluvilo s komunistickou stranou a se sociálními demokraty zdanění náhrad za majetek odebraný církvím komunistickým režimem. Zjevná neústavnost zdanění navráceného majetku není při boji s nepřítelem lidu již tradičně žádným problémem.

Ke standardizaci tohoto výčtu sice došlo až po komunistickém puči v únoru 1948, ale česká společnost měla k vytváření obrazové galerie svých nepřátel nakročeno již od mladočeského hnutí a zejména od ustavení Československé republiky. Proto nepřekvapí, že dalším nepřítelem národa a lidu je šlechta. Poprvé se to hmatatelně v právním slova smyslu projevilo při pozemkové reformě po roce 1920, kdy musely šlechtické rodiny odevzdat své statky a pole k rozdělení malorolnickému lidu za malé a netržní náhrady. I zde se přitom projevil model „nadstrašáka“. Tehdy bylo jasné, že podle nové státní ideologie je šlechta špatná, a to s jasnými právními důsledky. Komise, jež prováděly pozemkovou reformu, přistupovaly ovšem  ještě tvrdším způsobem  k německé šlechtě, resp. české šlechtě německého jazyka.

Když byli do galerie nepřátel národa v roce 1948 začleněni i čeští továrníci, obchodníci, statkáři a posléze i řemeslníci, a nakonec i drobní živnostníci, jednalo se o logický proces, který byl na svém počátku spuštěn již samotným založením této pomyslné „galerie nepřátel národa“. Podle tohoto vzoru  bylo možné vytvořit model naprostého zloducha, který  představoval  samotnou esenci národního nepřítele: je to sudetoněmecký továrník šlechtického původu, jenž chodí do katolického kostela. V temné kmenové mytologii je takový tvor podobný vlkodlakovi, přičemž smyslem národní existence musí pak logicky být zardoušení vlkodlaka.

Vlkodlaci se mění v čase podle aktuálních národních potřeb. Dnešním vlkodlakem je kupříkladu Miroslav Kalousek, jasně proevropský politik křesťanskodemokratické orientace, či německá kancléřka Angela Merkelová, která prý měla vpustit do Evropy hordy islámských teroristů. Podoby vlkodlaků se tedy mění, ale princip zůstává. Takto negativně vymezený národ se stává skutečným národem teprve díky boji s vnitřním a vnějším nepřítelem, jehož obvyklé rysy jsou načrtnuty  podle základního návodu  formulovaného Aloisem Jiráskem, Zdeňkem Nejedlým, Zdeňkem Mahlerem a dnes třeba romanopiscem Vlastimilem Vondruškou.

Pozitivní vymezení českého národa

Vedle negativního vymezování národa tu ale celou dobu máme i fungující vymezení pozitivní. Považuji za důležité ukázat, že má hlubší kořeny a mnohem lépe vystihuje přirozené inklinace prakticky celého národního společenství. Je to jasně evropské a v podstatě západní zasazení českého národa do širšího kulturního a duchovního kontextu. Když se kníže Václav stal svatým, bylo to z hlediska kulturní Evropy velké vyznamenání pro raně středověký český stát a jeho obyvatelstvo. Následovala dlouhá staletí, kdy se v Čechách rozvíjela latinská kultura, ať už ve své podobě románské, gotické, renesanční nebo barokní. Český panteon je plný osobností a příběhů evropského formátu a odpovídá panteonu jiných národů, s nimž je sdílen. Společná víra a  historické vědomí, stejně jako sdílení kalendáře, obyčejů, pravidel, uměleckých stylů, architektury a slovesnosti od Písma, a hagiografie přes torza antické literatury až po dětské pohádky a pověsti, to vše zapříčinilo hluboké propojení Čechů s ostatními evropskými národy, že by nemělo prakticky smysl toto zřejmé propojení nějak hájit, pokud  by ovšem nebylo  důkladně narušeno vnitřní pochybností nebo vnějším nátlakem. Co je tedy vlastně národ vedle své možné kmenové a vůči okolí nevlídné formy? Je to opravdu společenství sdružující osoby stejné etnické rodiny a mluvící stejným jazykem? Anebo jde spíše o politickou společnost, která je složená z občanů tvořících politickou jednotku čili organizované společenství obývající vymezené území, v němž je vykonávána jistá míra svrchovanosti?

Existuje mnoho různých přístupů a škol. Koncept národa jako široce pluralitního společenství lidí se sdíleným národním povědomím a příslušností k dané zemi je ale zjevně nejnosnější, neboť je nejširší a nejotevřenější vůči rozmanitým entitám, jež jsou s národem v různé míře spojeny. Takový národ je zejména nehmotným fenoménem, neboť je pozitivním vědomím společného určení. Odtud může být pak vykonán krok ke společným úkolům, jichž lze dosáhnout v širší shodě. Kupříkladu k úkolu se vzdělávat, dosahovat civilizačního pokroku a žít na světě svobodně a dobře. K takovému pozitivnímu společenství patří lidé skrze své rodiny a jejich rodinné historie,  dobré i zlé zkušenosti,  politické chování a v neposlední řadě i skrze své emoce. A tito lidé mohou sami na sobě refletovat odraz života  národního společenství, které se odráží ve zvyklostech a různých sdílených vlastnostech. A některé společné projevy příslušníků národa zase mohou vidět příslušníci jiných národů, ať už v dobré nebo špatné interpretaci, tak říkajíc zvenčí. Odtud pramenící paušalizace nejsou nyní podstatné v konkrétnosti, nýbrž jen tím, že se v široké míře vyskytují.

Definice národa jako politické jednotky, která je vnitřně pluralitní a je určená k hledání štěstí v individuální svobodě, je hluboce evropská a Češi se k této pluralitní formě propracovávají via facti mnohem více než programově. Plyne z toho mimo jiné skutečnost, že tradice sněmování, rozhodování ve voleném sboru neboli parlamentní demokracie, je drtivou většinou Čechů považována za legitimní zdroj moci. Když tomu tak nebylo, tnárod se necítil být svobodným, anebo se snažil uvěřit tomu, že různé náhražky, jako třeba Národní fronta či různé národní a ústřední výbory, jež potlačovaly pluralitu a vyzdvihovaly „jednotu lidu“, mohou suplovat legitimitu parlamentu. Taková společnost ale byla od podstaty nemocná právě kvůli potlačovanému vědomí absence legitimity. Jedině svobodně vyjádřená vůle občanů či „vůle národa“ dává ve své pluralitě  tomuto společenství šanci žít ve shodě se sebou samým. Žít v povědomí správnosti uspořádání svých záležitostí.

Z této celkem zřetelné vlastnosti pak plyne sounáležitost s ostatními národy, jež si zvolily cestu parlamentní demokracie v  její plnosti, tedy s podstatnými charakteristikami, které tvoří svobodné politické sdružování, svobodné vyjadřování názoru, svobodná média a více či méně svobodná ekonomická aktivita. Duchovní, kulturní a politická orientace na západní civilizační okruh s jeho parlamentarismem a tradicí právního státu a svobodných médií je tedy rozhodujícím aspektem, který tvoří vědomí sounáležitosti, národní sebeuvědomění a sebevědomí. To je zdravá a silná část národní mentality, která je svou otevřeností  připravená k vykročení do budoucnosti, jež (když nás nepotkají kataklysmata přírody či války) nemůže být jiná než rovněž pluralitní, a to jak politicky, tak i kulturně. Pobyt v kulturní pluralitě však vůbec neznamená vlastní „odkulturnění“, nýbrž naopak zvýšení vlastního kulturního bohatství.

To je základní dilema, jež pramení ze slovanské a východní vrstvy našich národních mýtů. Uzavřenost je cestou k nesvobodě a k úbytku legitimity, což nakonec nevede k ničemu jinému než k nárůstu všech projevů kolektivní psychické nemoci, kterou charakterizuje pocit kolektivní bezmocnosti.

Smysl a slabiny západní orientace – otazníky nad současným Západem

Je to právě dvacet let, co Česká republika vstoupila do NATO. A deset let, kdy se silnému lidovému hnutí podařilo zabránit výstavbě zařízení americké protiraketové obrany na našem území. Tehdy se do mocného antiamerického a „mírového“ (ve slovníku z dob reálného socialismu mezi ně přece patří  rovnítko) aktivismu začaly vkrádat podivné slovanské a protizápadní tóny.

Od vstupu země do západních struktur se celkem přirozeně dostavují problematizující otázky a negativní pocity. Pro letité podporovatele pravice je najednou Západ příliš levicový, Evropská unie je laboratoří nekonečných socialistických regulací a společně s americkými univerzitami a médii z východního pobřeží zaplavuje západní elita svět genderovou ideologií. Tyto teze přirozeně nejsou bez reálných základů, ale také nemají zdaleka tak děsivou povahu, jak nám noví odpůrci údajně levicového Západu servírují. Jistě, že západní inteligence není bez chyb, k nimž zejména patří touha vytvořit po prakticky dokonané sekularizaci nějaké nové (falešné) náboženství, jež by zaplnilo prázdná místa v duších. Také je realitou, že pod vlivem levicových sil se západní národy chovají nevěrně k vlastním duchovním a kulturním kořenům a podléhají pokušení relativizovat hodnoty křesťanské tradice. Tato slabost a rozšířená pomýlenost však nejsou žádnou zdrcující obžalobou západních institucí. Naopak je zřetelné, že jde o vhodné záminky k šíření nového kola duchovního antizápadního zbrojení a česká společnost je kvůli někdejší  hluboké sovětizaci a vnucovanému rusofilství vhodným a řádně „pohnojeným pařeništěm“ pro bujení protievropských a protiamerických nálad. A to paradoxně přímo navzdory svému skutečnému zakořenění v západní kultuře.

Češi nemohou nevidět slabiny západních společností a nemoci spřízněných demokracií. Vždyť se jedná i o naše nemoci a naše slabiny. Pokušení léčit tyto nemoci odcházením však připomíná léčbu zabitím pacienta. Odpor vůči západním institucím je klasickou záměnou za legitimní odpor vůči konkrétním chybám a připomíná hysterickou a ve své podstatě nesebevědomou vzpouru puberťáka proti rodině, k níž patří.

Západní instituce nás sice mohou zklamat, protože jsou lidské a nikoli božské. Západní spojenci nás mohou nechat na holičkách, jako se to jednou pod dojmem válečného vydírání již stalo. To ale neznamená, že se tím nějak  prudce může změnit naše bytostná kulturní orientace a inklinace k pluralitnímu pojetí svobodného národa. Naopak. Je to i naše zodpovědnost, zda si západní svět udrží své hodnoty právního státu, parlamentarismu a celého katalogu konkrétních občanských svobod a lidských práv a zda ochrání své kulturní základy a své bohaté duchovní i hmotné dědictví. Ten zápas se koneckonců odehrává přímo u nás při obhajobě svobody médií a ochraně právního státu, což právě nyní – jak zjišťujeme na konkrétních kauzách a příkladech – nejsou věci dané shůry a platné bez našeho aktivního přičinění.

Vize svobodného národa: západní lidé, nikoliv východní lid

Naší vizí  – a zde to řekněme bez okolků – by mělo být svobodným a sebevědomým západním národem. Tedy vést naše národní společenství k tomu, aby se cítilo být přirozeným a nezpochybnitelným členem široké rodiny svobodných národů, s nimiž bychom žili  ve spolupráci, obohacující výměně a sjednocení v politických institucích, jež jsou ale vnitřně svobodné a pluralitní, stejně jako má být i náš národ vnitřně svobodný a pluralitní. Vnitřní rozrůzněnost a neustávající diskuse a soutěžení však na úrovni celého západního společenství i na úrovni vlastního národa stojí a padá s vědomím společného jmenovatele. Tímto  jmenovatelem těžko může být něco jiného než hluboká víra, která je konečným referenčním bodem a kritériem správnosti. Jistě, že není možné, aby se jednalo o nařízenou víru náboženskou  či jinou ideologii, která by měla charakter státní víry. Právě naopak. Jedná se ale o spojující víru-důvěru ve spravedlnost, dobro a pravdu, jež nesnesou principiální zpochybňování. Tato víra čerpá z křesťanství či z judaismu, nepochybně ji takhle cítí i upřímní věřící muslimové a zcela bez okolků se s ní mohou ztotožnit i lidé bez konkrétní náboženské víry na principu široce sdíleného humanismu.

Tato víra v dobro konkrétního člověka a pro konkrétního člověka uznává jedinečnost lidského příběhu a osudu, chrání jeho právo usilovat o štěstí na tomto světě. Západní koncept lidského životního příběhu, jak je zaznamenán v evangeliích či ve velkých dílech literatury, je postaven na individuálním ocenění. Z tohoto konceptu individuálního příběhu a individuálních práv a zodpovědnosti pak pramení koncept právního státu, volební právo, právo na držení soukromého majetku či individuální ekonomickou, názorovou a politickou iniciativu. Je to koncept společnosti, kterou tvoří občané, tedy lidé, kteří si nenechají vnutit, že jsou dohromady jakýsi unifikovaný lid čili společnost přejetá parním válcem a slisovaná do jednolité masy pracujících či přikyvujících.

Východní koncept, jehož zdroje cítíme jak v byzantském cézaropapismu, tak v asijském pohrdání individuálním osudem člověka, staví na hrubé síle oproti pravidlům. Myšlenka, že i sebesilnější magnát se musí sklonit před pravidly, je ryze západní a křesťanská. Nejaktuálnějším a akutním úkolem Čechů je tedy to, aby se postavili a vzepřeli temným proudům autoritářství, tyranie a buranství, které se valí z Východu jako Zlatá horda. Představa, že se takovému silovému poli ubráníme bez své sounáležitosti se Západem, je v naší geografické poloze čistou fantasmagorií, a nakonec to odporuje i kolektivní psychologii relativně menšího a osudem zkoušeného národa stojícího v prostředí, kde do sebe narážely tektonické desky velkých kulturních a civilizačních okruhů.

Pakliže nebudou Češi západním národem a znovu se tedy pokusí o lobotomii svého západního mozku, mohlo by se jim to podařit. Tentokrát ovšem nenávratně. A na jakoukoli samozřejmost národní existence by pak mohli zapomenout.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora