HISTORIE / „Je právě sechs hodin,“ vítá mírně posměšným tónem hlasatel Zdeněk Mančal posluchače Českého rozhlasu ráno 5. května 1945. Doposud zakázané české písně se šíří éterem, rozhlas vysílá jen česky. V protinacistických náladách, které cloumají českou společností, to působí jako roznětka.

Po šesti dlouhých letech strádání pod nacistickou okupací byla čeština linoucí se z rozhlasových přijímačů obrovskou nadějí i povzbuzením zároveň. „Začínal jsem ráno v šest hodin. A začínal jsem tím česko-německým hlášením času, jak jsem řekl: ‚Je právě sechs hodin.‘ A to už byl takový první počátek toho, jak si lidé začali všímat, že se něco skutečně asi připravuje a bude v rozhlase se něco dít,“ vzpomínal Zdeněk Mančal později. Svou dnes již památnou větou rozdmýchal nejen boj o Český rozhlas, ale potažmo i celé Pražské povstání. 

Dlouho potlačovaný odpor proti všemu německému byl náhle viděn takřka na každém kroku. V oknech vykukovaly československé vlaječky, lidé v ulicích strhávali německé symboly a škrtali či přepisovali nápisy v němčině. Jenže v té době v protektorátu stále pobývala zhruba milionová německá armáda. A ta se nemínila Prahy jen tak vzdát. 

Rozhlasu se vzdát nechtěli

Nacistický intendant, vedoucí rozhlasové skupiny Čechy a Morava Říšského rozhlasu Ferdinand Thürmer, marně protestoval proti českému vysílání. Když nepochodil ani u českého inspektora vysílání Otto Kukrála, žádal urychleně o vojenskou posilu. Nacisté si moc dobře uvědomovali, jak velkou strategickou roli hraje rozhlasové vysílání pro probouzející se povstalecké nálady. Rozhodli se zakročit.

Na tehdejší Schwerinově (Vinohradské) třídě před hlavním vchodem do Českého rozhlasu Němci zesílili zátarasy z ostnatého drátu a z pytlů s pískem. Šedesát pět vojáků SS pak krátce před polednem přijelo k budově na kolech a postranním vchodem z Balbínovy ulice se nahrnuli dovnitř. Jejich cíl byl jasný – co nejdříve umlčet české vysílání, umlčet český hlas. Ale… kde je to zpropadené vysílací studio?

Rozhlasový labyrint

Okupantů si všiml hlasatel Zdeněk Mančal, ihned zhasl světlo a do mikrofonu promlouval česky jen v šeru, aby k sobě nepřipoutal pozornost. Němečtí vojáci zatím marně bloudili v tom rozhlasovém bludišti po chodbách a schodištích, aniž by vlastně tušili, kudy mají jít. Čeští zaměstnanci totiž od rána ze zdí seškrabovali německé nápisy. Bez nich byli Němci ztraceni. V jednu chvíli byli pouhé dva metry od vysílacího studia, z něhož živé vysílání proudilo do všech koutů stále ještě okupované země. Nepoznali to. A v labyrintu chodeb bezradně bloudili dál. 

Mezitím z povstaleckého velitelství v Bartolomějské ulici vyrazil k budově rozhlasu autokar se šestnácti českými policisty, aniž by tušili, že vevnitř už se pohybují celé desítky esesáků s granáty, samopaly, kulomety a pancéřovými pěstmi. Dvoučlenná německá hlídka se u vchodu ani nevzmohla na žádný odpor. Policisté vběhli dovnitř, ale ne všichni. Dva z nich obklopili němečtí civilní zaměstnanci, utíkající z budovy s rukama nad hlavou a křičící: „Hochverrat, hochverrat! (Velezrada, velezrada!)“ Teprve když vzduchem práskly výstřely, rozběhli se na všechny strany.

Zbytek policistů za pomoci českých zaměstnanců úspěšně obsadil rozhodující pozice, vysílací pracoviště a hlavní přepojovač, takzvanou galerii. Brzy ale i ve zdech domu třeskly první rány, k zemi padli první mrtví. Boj o rozhlas se rozhořel naplno. 

Čeští zaměstnanci krátce po poledni ještě úspěšně vyvěsili z balkonu nad průčelím rozhlasu československou a poté i americkou vlajku. Britskou a sovětskou už nestihli, Němci na ně začali střílet ze spodního balkonu. Několik policistů a povstalců vyběhlo na ulici a opětovalo střelbu na esesmany v nižším patře. V budově zatím duněly výbuchy granátů i výstřely ručních zbraní.

Voláme všechny Čechy!

„Voláme českou polici do rozhlasu, střílí se zde!“ ozývá se z přijímačů po celé zemi krátce po půl jedné. „Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby přišly do Českého rozhlasu na Fochově třídě na Vinohradech!“ Volání hlasatelů o pomoc doprovázela v pozadí prudká střelba. „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“ 

Češi apel vyslyšeli. Přibíhali na pomoc statečným pracovníkům rozhlasu, na Vinohradech a blízkém okolí propukaly prudké boje mezi nimi a jednotkami SS. Na dramatické chvíle v pražských ulicích vzpomínal pro projekt Paměť národa Jiří Ješ: „Díval jsem se kolem, co bude, a najednou vidím tady přes ten roh, v budově rozhlasu v prvním patře na balkonu se objevil chlap v maskáčích, zřejmě esesák. Viděl jsem, jak zvedá zbraň a střelil úplně do nás, kousek ode mne padla mrtvá žena.“

Boj o každý metr

Rozhlas vysílal dál, neúnavně a odvážně. Informoval lidi o tom, co se děje, a burcoval je k právě probuzenému povstání. A to i přesto, že ve většině prostor budovy se pevně zabarikádovali němečtí vojáci. Granáty, které vyhazovali z oken, zabíjely i německé civilisty na ulicích. Bojovalo se o každý metr, o každou místnost, situace se stávala stále více nepřehlednou. 

Jedním z povstalců byl i Bohuslav Fabián, svědek smrti svého velitele. „Když ostřelovali rozhlas z minometů, tak přitom zahynul na ulici, ale nešťastně, protože venku byli lidé a on je chtěl zahnat, aby se kryli, protože u minometu nemá smysl zůstávat na otevřeném prostranství. A přitom, chudák, zahynul,“ svěřil se Paměti národa. 

Povstalcům se nákladním autem podařilo prorazit vrata, na dvoře rozhlasu však hned jeden z českých policistů padl k zemi, zasažen kulometnou nepřátelskou palbou. Jeho kolega odpověděl pancéřovou pěstí a nacistické kulometné hnízdo umlčel. Střely zalétaly i od Petschkova paláce, sídla pražského gestapa, Češi zase ostřelovali Němce z oken domů loveckými puškami. 

K rozhlasu spěchali čeští vojáci, četníci i civilisté, se zbraněmi i bez nich, všichni se snažili pomoci. Přes střechy přilehlých domů pronikali do horních pater rozhlasu, proráželi otvory v bočních zdech budovy. 

Telefonistka je neprozradila

Na zastřešení prvního patra vystrčili pod pohrůžkou zbraně němečtí vojáci telefonistku Antonii Brabcovou s příkazem, aby hlásila, kudy povstalci proudí do budovy. „Vy chcete, abych vám přivedla naši českou policii? Vždyť zde nikde nikdo není – já nikoho nevidím!“ křičela z plných sil při pohledu na všechny ty české muže na střechách okolních domů. Když Němci zjistili, že jim lže, strhli ji bolestivě z okna dolů na zem. Později uvedla, že „není možná, abych prozradila tyto lidi a vydala napospas jejich automatům, ručním granátům…“

Povstalci postupně od horních pater získávali převahu, stále více zatlačovali nacisty dolů do sklepa a ti tak v pozdějších odpoledních hodinách mohli střílet z budovy už jen z jejích sklepních okének. Krátce před pátou hodinou odpolední rozvinuli čeští hasiči své hadice a pustili dolů do sklepního stanoviště nepřítele proudy vody. Netrvalo pak už ani hodinu, než německý velitel konečně kapituloval.

Les barikád v ulicích

Budova rozhlasu byla pevně v českých rukách, české vysílání se dál linulo éterem. Rozhlasoví pracovníci v angličtině a ruštině volali spojenecké armády na pomoc ku Praze. Všem bylo jasné, že boj ještě neskončil. V noci na 6. května proto povstalci kolem Českého rozhlasu na Vinohradech stavěli barikády. A nejen tam. 

V celém hlavním městě podle odhadů vyrostlo zhruba 1 600 barikád. „Začali jsme vytrháváním kamenných kostek na Nádražní ulici. Pokládali jsme na bok tramvaje, napříč ulicemi koleje. První barikáda vyrostla v blízkosti pivovaru, druhá u Libušiny ulice. Uzavřeli jsme směr od smíchovského nádraží i ke smíchovskému nádraží. Znesnadnili jsme průjezdy pro tanky,“ svěřil se Paměti národa budoucí novinář a ředitel ČTK Vladimír Brabec.

Za pomoci pražské revoluční tankové jednotky s ukořistěnými obrněnými vozidly bez děl, jen provizorně vyzbrojené kulomety, se od časných ranních hodin 6. května dařilo odrážet útoky německé pěchoty a tanků i paralyzovat kulometnou palbou německé ostřelovače na střechách domů. A když se dopoledne okupanti snažili přerušit na Vinohradech kabel spojující hlavní budovu rozhlasu se strašnickou vysílačkou, byli touto jednotkou rozprášeni.

Do bojů na straně Čechů se také zapojily jednotky vlasovců – ruské osvobozenecké armády, nazývané podle jejich velitele generála Andreje Andrejeviče Vlasova. Původně zajatci Němců, kteří pak s nacisty bojovali proti Sovětům, se nečekaně rozhodli pomoct osvobodit Prahu. Povstalce o jejich příchodu informovali rozhlasoví hlasatelé: „Od jihu a jihozápadu postupují do Prahy vojenské sbory generála Vlasova. Bojují proti Němcům.“

Hřmění kulometů a protipancéřových pěstí

„Bratři spolubojovníci, Československá armádo, vytrvej! Nad námi hřmí kulomety a protipancéřové pěsti. České ruce hájí stanoviště rozhlasu. Jsme s vámi, buďte vy v duchu s námi,“ znělo z rozhlasu. Jeho budova zatím zůstávala stále příliš neponičená, útokům německé pěchoty, tanků i kulometné palbě navzdory.

Vpodvečer ale zaútočil Messerschmitt Me 262 a shodil na ni pumu. Mohutná exploze zdevastovala vstupní halu, přilehlé místnosti a zabila několik obránců. Vysílací i spojová technika byla natolik poškozena, že přes veškeré úsilí již nebylo možné z Vinohrad nadále vysílat. Nacistům se však podařilo hlas povstání umlčet jen na chvíli.

Už o sedmé hodině večerní se rozeznělo vysílání z provizorního studia přímo pod stožáry strašnického vysílače. „Prahu udržíme stůj co stůj. Nenechejte se oklamat prolhanými německými zprávami a zůstaňte nadále pevně na svých místech až do vítězného konce,“ vyzýval rozhlas k odvaze. Dalšího dne, 7. května, se zrodila provizorní hlasatelna rozhlasu v Husově sboru na Vinohradech.

Třetí den byl pro povstalce kritický. Nedostávalo se jim zbraní, docházelo střelivo. Na pomoc při silném německém útoku od Malešic směrem k vysílačce ve Strašnicích přispěchala revoluční tanková jednotka, s jejíž pomocí čeští bojovníci útok odrazili. Ani nálet hloubkových letadel nepřinesl nacistickým jednotkám v Praze úspěch. Jejich granáty a kulky navíc stále zbytečně létaly i kolem budovy na Vinohradech, neboť Němci se domnívali, že se stále vysílá odtud.

Lest nacisté neprohlédli

Do dramatických událostí těch květnových dnů zasáhli i dva britští vojáci, William Greig a Thomas Vokes, kteří dříve utekli z německého zajateckého tábora. „Budeme se vydávat za předvoj spojenců a nabídneme Němcům možnost kapitulovat. Bojí se, že padnou do sovětského zajetí, a tak by nabídka z britské strany mohla zafungovat,“ navrhl Vokes povstalcům. A ti souhlasili.

Důležitým opěrným bodem nacistů se stala budova vinohradské školy Na Smetance. Právě sem se oba vojáci, s vyžehlenými uniformami a bílou vlajkou, vydali kolem jedenácté hodiny dopolední. Velitele místní posádky SS přesvědčili, že jsou příslušníky anglického parašutistického oddílu, který byl shozen jako předvoj spojeneckých armád postupujících na Prahu. Zmatený velitel posádky, čítající na 123 příslušníků SS, podepsal kapitulaci ještě před polednem. Povstalcům se tak dostala do rukou velká zásoba tolik potřebných zbraní a munice. 

Ani tanky, ani dělostřelectvo, ani letectvo – žádná materiální převaha nedokázala pomoci nacistickým vojákům zasadit Čechům rozhodující úder a zkrotit rozbouřené povstání. V noci ze 7. na 8. května podepsal německý generál Alfred Jodl v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci Německa, avšak tuhé boje hořely v ulicích Prahy dál. 

Rozhlas se podařilo uchránit

Obránci Českého rozhlasu stále vysílali morální vzpruhu a satisfakci celému národu, ostřelování a bombardování města navzdory, a to až do 9. května, kdy do Prahy vjela Rudá armáda. Ještě téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání nyní už Československého rozhlasu.

Do bojů o Prahu se zapojilo podle odhadů na 30 tisíc povstalců, ale dalších až 100 tisíc lidí pomáhalo stavět barikády, ošetřovat raněné či dopravovat zásoby na potřebná místa. Jen v hlavním městě v těch vypjatých květnových dnech padly necelé tři tisíce českých civilistů, zhruba tisíc Němců, asi tři sta vlasovců a třicet sovětských vojáků, na celém území protektorátu pak až osm tisíc lidí.

Přímo ve zdech budovy Českého rozhlasu zaplatilo za svou odvahu životem téměř devět desítek rozhlasových pracovníků, policistů a dalších povstalců. Jen díky jejich hrdinství se Praha stala vůbec jediným osvobozovaným městem, jehož svobodný hlas nebyl umlčen ani v těch nejprudších bojích.