Esperantská mládež před Pražským hradem (2009) FOTO: wikipedie
FOTO: wikipedie
Belan tagon neboli hezký den vám vždy 15. prosince popřeje každý řádný esperantista. Oslavuje totiž tzv. Zamenhofův den, tedy narozeniny tvůrce mezinárodního umělého jazyka MUDr. Ludwika Lazara Zamenhofa. Na svém kontě má tento lékař, filolog a filantrop čtrnáct nominací na Nobelovu cenu míru, od roku 1938 navíc vesmírem krouží planetka s jeho jménem.
Ludwik Lazar Zamenhof (1859–1917), původním jménem Eliezer, rusky Lazar, přišel na svět 15. prosince 1859 v ruském (a dnes polském) Białystoku. Jméno Ludwik si budoucí tvůrce esperanta zvolil v sedmnácti letech na počest autora univerzální abecedy Francise Lodwicka, o němž se dozvěděl ze spisů našeho Jana Amose Komenského. Nemalé jazykové nadání zdědil po otci. Markus Zamenhof, v době synova narození teprve dvaadvacetiletý, vyučoval francouzštinu, němčinu a zeměpis. S manželkou Rozalií přivedli na svět ještě dalších osm dětí – čtyři děvčata a čtyři chlapce. Někteří ze sourozenců se později stali nadšenými průkopníky esperanta.
Kromě ruského, polského a německého jazyka zvládne Zamenhof v různých stupních dokonalosti také francouzštinu, angličtinu, italštinu, řečtinu, latinu a hebrejštinu. A samozřejmě jidiš, neboť rodiče jsou židovského původu. Přes chlapcovo humanitní zaměření vybere otec pro svého nejstaršího syna solidní lékařskou dráhu. Nezohlední chlapcovo vášnivé zaujetí pro jazyky ani jeho poněkud nezvyklý sen o sjednocení rozvaděného lidstva.
V rodném Białystoku žila tehdy pestrá směsice Poláků, Němců, Rusů, Ukrajinců a Židů. S růzností jazyků, národností i náboženství se bohužel pojilo vzájemné nepřátelství, s nímž se Zamenhof jako chlapec často setkával. Domnívaje se, že hlavním důvodem je jazyková bariéra, nadchl se pro utopický sen o jednotném mezinárodním jazyku.
Lingwe Uniwersala, jakýsi předstupeň esperanta, představí Ludwik Lazar na oslavě svých devatenáctých narozenin. Pochvalné nadšení přátel však nesdílejí jeho rodiče. Otci se podobné rozptylování nelíbí a Zamenhof musí slíbit plné nasazení při studiu. Roku 1879 nastupuje na lékařskou fakultu v Moskvě. Zaměří se na oftalmologii.
Atentát na cara Alexandra II. v březnu 1881 má za následek protižidovské pogromy, a tak se mladý muž raději přesune do bezpečnější Varšavy. Tady zjistí, že otec pro jistotu všechny jeho lingvistické spisy spálil. Nevzdává se a začíná tajně pracovat znovu. O čtyři roky později dokončí studium medicíny a je hotov i se zdokonalenou verzí umělého jazyka. Nazve ji Lingvo Internacia. Vydavatele však hledá marně.
Pro Zamenhofův jazykový projekt má ovšem pochopení jeho snoubenka Klara Silbernik (1863–1924), dcera obchodníka z litevského Kovna (Kaunasu). Budoucí tchán poskytne dceřině nastávajícímu finanční podporu a sama Klara obětuje jen dva týdny před svatbou velkou část věna na tento účel. La Unua Libro (První kniha) může konečně vyjít. Stane se tak 26. července 1887 ve varšavském nakladatelství Kelter. Zamenhof ji podepíše Dr. Esperanto, tedy „doufající“. Pseudonym se následně ujme jakožto oficiální název nového mezinárodního jazyka. Po prvním vydání v ruštině následuje téhož roku verze polská, německá a francouzská. Esperanto se postupně stává nejrozšířenějším světovým umělým jazykem.
Zamenhof ovšem nebyl jediným, komu idea neutrálního komunikačního prostředku nedala spát. Kromě Francise Bacona, Reného Descartesa či našeho Jana Amose Komenského (díla Via Lucis a Panglottia) se myšlenkou univerzálního jazyka zabýval rovněž Isaac Newton či G. W. Leibniz. Dokonce sv. Hildegarda z Bingenu vytvořila zvláštní jazyk (lingua ignota), zapisovaný speciální abecedou. V roce 1765 představil Francouz Joachim Faiguet de Villeneuve projekt La Langue nouvelle a roku 1827 zveřejnil hudebník Jean-François Sudre pokus o umělý jazyk solresol. Jeho příznivci se vyjadřovali nejen slovy, ale i hudbou, barvami či gesty. Mimochodem, zástupci mimozemské civilizace ve Spielbergově filmu „Blízká setkání třetího druhu“ (1977) používali ke komunikaci s pozemšťany právě solresol.
Pouhých pár let před esperantem se na scéně objevil volapük. Dílo Johanna Martina Schleyera, katolického kněze z jihoněmecké Kostnice, vychází tiskem roku 1880. Počáteční velký úspěch snahy o mírový most mezi národy se časem vytratí a kvůli složitosti jazyka i Schleyerovu odmítavému postoji k potřebným úpravám dojde k rozštěpení a rozpadu celého hnutí.
Snad také proto se Zamenhof ve své Unua Libro zříká autorských práv a nazývá se pouhým iniciátorem. Nečekaný úspěch umožní ještě téhož roku vydání „Druhé knihy“. Umělý jazyk se rychle šíří do všech evropských zemí, ve velkém vznikají skupiny a kluby. Na první esperantský „Universala kongreso“ ve francouzském Boulogne-sur-Mer dorazí roku 1905 téměř sedm stovek osob z dvaceti zemí. Otec zakladatel samozřejmě nechybí. Přijede s manželkou Klarou, která jej doprovází i na dalších devět kongresů. Desátý je zrušen kvůli začínající první světové válce.
Válečné šílenství zasadilo těžkou ránu Zamenhofovu pacifistickému idealismu. Také jeho zdravotní stav se zhoršil, stejně jako finanční situace. A tak 14. dubna 1917 umírá MUDr. Ludwik Lazar Zamenhof ve varšavské židovské čtvrti, aniž se dočkal smíření znesvářených národů.
Stvoření esperanta svému autorovi přineslo více duševního potěšení než finančních výhod. Už jen samotná korespondence s mnoha esperantisty z nejrůznějších zemí zatěžovala Zamenhofa časově i finančně. Musel se věnovat lékařské praxi, která živila rodinu – přes den proto pracoval, v noci se věnoval esperantu. Navíc často léčil bezplatně či za nízký honorář.
Kromě tvorby učebnic a slovníků psal Zamenhof prózu i poezii. Jeho zhudebněná báseň La Espero (Naděje) se stala jakousi hymnou esperantistů. V Základní čítance (Fundamenta Krestomatio) nalezneme pohádky, legendy, básně i vědecká pojednání, v Proverbaro Esperanta esperantská přísloví. Originala Verkaro obsahuje Zamenhofovo sebrané dílo, závazné Fundamento de Esperanto (Základ esperanta) mluvnici s cvičebnicí a univerzálním slovníkem. V překladech se kromě bible (Malnova Testamento – Starý zákon) věnoval tvůrce esperanta dílům klasiků (Shakespeare, Dickens, Goethe, Schiller, Heine), díky jeho píli si esperantisté početli i v Andersenových pohádkách či Gogolově Revizorovi.
Světová válka, v pořadí druhá, se stala osudnou také všem třem Zamenhofovým potomkům. Syn Adam, primář očního oddělení varšavské nemocnice, byl zavražděn nacisty v lednu 1940 v polských Palmirách. Pediatrička a internistka Zofia zahynula roku 1942 ve vyhlazovacím táboře Treblinka, kam ji spolu s jejími malými pacienty odsunuli z varšavského ghetta. Nejmladší Lidia, propagátorka esperanta, tzv. homaranismu (Zamenhofův projekt tolerantního náboženského humanismu) a mírumilovné víry Bahá’í, se nedlouho před anexí Polska vrátila ze Spojených států, kde jí neprodloužili vízum. Po obvinění z šíření protinacistické propagandy v USA následovalo vězení a varšavské ghetto. Nabídky pomoci polských esperantistů odmítla, aby neohrozila jejich rodiny. Také život Lidie Zamenhofové skončil v plynové komoře Treblinky roku 1942.
Jednoduchým a snadno osvojitelným umělým jazykem, zvukově připomínajícím italštinu, mluví dnes odhadem dva miliony lidí, kluby a svazy esperantistů působí ve více než 130 zemích světa. V esperantu vychází přes sto časopisů a literární zásoba vlastní tvorby i překladové literatury zahrnuje na čtyřicet tisíc titulů.
České země prožily zlatou érou esperanta za první republiky. Roku 1921 se v Praze konal Světový kongres esperanta, ačkoliv Svaz československých esperantistů byl založen o pouhý rok dříve. Prvenství nejstaršího esperantského klubu drží Brno (1901). Slibný vývoj přerušila válka, následný komunistický režim, podle něhož se měla stát jazykem mezinárodní komunikace ruština, esperantu rozhodně nepřál. Po sametové revoluci však doznal umělý jazyk nového rozvoje. Pro zajímavost: Mezinárodní sdružení katolických esperantistů vedl v letech 2003–2012 Čech Miloslav Šváček, velkým příznivcem esperanta byl i kardinál Miloslav Vlk, někdejší arcibiskup pražský.
První česká učebnice esperanta vyšla již roku 1890, tedy pouhé tři roky po Zamenhofově La Unua Libro. Tuto „Úplnou učebnici mezinárodní řeči dra. Esperanta“ vydal vlastním nákladem František Vladimír Lorenc (1872–1957). Přestože je tento polyglot a esperantista světového formátu u nás prakticky neznámý, v Brazílii, kam coby mladík emigroval, nese jeho jméno hned několik ulic, lingvistický institut, nakladatelství v Rio de Janeiru či kulturní dům s knihovnou. Spolu s podnikatelem J. A. Baťou a bývalým prezidentem Juscelinem Kubitschekem náleží do trojlístku nejznámějších osobností českého původu působících v Brazílii.
Světlo světa spatřil Lorenc na Štědrý den roku 1872 v rodině nemajetného mlynářského dělníka v obci Zbyslav na Čáslavsku. Cizím jazykům se prý mimořádně nadaný chlapec učil při každodenních několikakilometrových pochodech do čáslavské měšťanky, při gymnaziální zkoušce pak prokázal fenomenální jazykové schopnosti. Kvůli počínající tuberkulóze musel studia předčasně ukončit. Později odešel do Prahy, kde se živil doučováním studentů a redaktorskou prací. Tady se setkal nejprve s volapükem a posléze s esperantem. Nový umělý jazyk jej tak nadchl, že přes nedostatek financí vydal vlastním nákladem v tiskárně pardubického starosty Holíka jeho první českou učebnici.
Mladého muže však nezajímaly pouze jazyky. Lorencova angažovanost v mládežnickém hnutí Omladina neunikla pozornosti rakouské policie a po jedné z demonstrací byl mladý muž zatčen. Několikadenní vězení a povolávací rozkaz k nástupu tříleté vojenské služby jej přivedly k myšlence na emigraci. Na cestu do Brazílie se právě chystalo několik českých rodin, k nimž se Lorenc připojil. S falešnými doklady se 13. září 1893 nalodil v Hamburku na parník Argentina, aby o pár týdnů později vystoupil s ostatními Čechy v Rio de Janeiru.
První roky Francisca Valdomira Lorenze, jak znělo v portugalštině jméno zbyslavského rodáka, nepatřily k nejlehčím. Pracoval coby horník a zemědělský dělník, nakládal lodě, kácel stromy a farmařil na získaném pozemku v Dom Feliciano. Těžkou dřinu však příliš dobře nezvládal, uvítal proto možnost pedagogické činnosti. Založil soukromou školu, kde vyučoval děti osadníků. Původní chata ze slámy a hlíny se časem proměnila ve skutečnou školu. Český přistěhovalec byl jmenován ředitelem a v této pozici setrval až do důchodového věku.
Lorenc byl mužem všestranného zaměření, kromě učení a starostí o své i adoptované potomky (kromě třinácti vlastních přijal za své stejné množství místních dětí) se zabýval také léčitelstvím, praktickým lékařstvím i různými duchovními naukami. A samozřejmě esperantem a dalšími jazyky.
Ve třicátých letech 20. století našel vhodného vydavatele a začal se esperantské literatuře věnovat aktivně. Do mezinárodního jazyka přeložil českou hymnu, básně z několika desítek jazyků a indickou Bhagavadgítu. Přispěl rovněž k záchraně původních indiánských jazyků, když zaznamenal gramatiku čtyřiadvaceti z nich. Ačkoliv to zní neuvěřitelně, ke konci života údajně aktivně zvládal osmdesát jazyků a nářečí (plus čtyřiadvacet pasivně)!
Francisco Valdomiro Lorenz zemřel 24. května 1957 v malém domku v brazilském Porto Alegre. Jméno nedoceněného esperantisty a pedagoga nese od roku 2018 knihovna v obci Vrdy, pod kterou spadá Lorencova rodná ves Zbyslav. O tři roky dříve se v brazilském Porto Alegre stal Lorencův pravnuk honorárním konzulem České republiky. Dějiny esperanta, mezinárodního jazyka usilujícího o smíření mezi národy, mají tak rovněž výraznou českou stopu.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
