Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan FOTO: Focus.de
FOTO: Focus.de
Vztahy EU a Turecka by možná vypadaly lépe, kdyby mezi nimi neležel balvan negociací o členství Turecka v EU. Obě strany ještě předstírají zájem, ale ani jedna se do ničeho moc nehrne. Evropa se tváří, že by ráda dál jednala, ale že čeká na signál z Turecka. Turecko dál tvrdí, že členství v EU je strategickým cílem země, ale pro jeho dosažení nedělá nic.
Turecký prezident (on je Turecko a Turecko je on) rozehrál nepřehlednou hru na několika frontách. Na žádné z nich nekráčí k jednoznačnému vítězství. Spíš to vypadá na „nevýhry“. V bezpečnostní oblasti Turecko vyvolalo politickou bilaterální konfrontaci s USA a multilaterální konfrontaci s NATO. Současně nastavilo příznivou tvář Rusku, které se mělo stát pákou na spojence a vymoci Turecku ústupky. Na ty nedošlo, protože Turci jsou sice složitý partner, ale nakonec se skoro vždycky zachovají racionálně. Jenom si nejspíš ne dost silně uvědomili, že většina členů NATO je i členy EU. Samo o sobě to vypovídá o váze, kterou EU přisuzují.
Záměr dostat z Turecka zpátky do Sýrie většinu z více než tří miliónů Syřanů se zatím příliš nedaří. Na jejich pobytu v Turecku se sice finančně podílí i EU, ale skutečné břemeno nesou obyčejní Turci. Že z něj nemají žádnou velkou radost, o tom netřeba pochybovat.
Dohoda mezi EU a Tureckem o uprchlících je v zásadě plněna oběma stranami. Turci by rádi konečně viděli zavedení bezvízového režimu pro cesty do EU, jenže „zapomínají“, že k tomu schází splnit některé politické a technické podmínky.
Po několika letech, kdy se přístupové rozhovory mezi EU a Tureckem nepohnuly ani o centimetr vpřed a spíš měly tendenci odumírat, ozývají se dnes z Ankary povzbudivé signály. Povzbudivé spíš pro Turky než pro Evropany, kteří si dobře pamatují, na čem se jednání zasekla. Zpupné chování státu vůči vlastním občanům po neúspěšném vojenském pokusu o převrat v srpnu 2016 přesáhlo všechny meze. Po třech letech není vidět ani ta nejmenší známka změkčení postoje k opozici a ke všem, kdo nejsou podle názoru prezidenta a jeho nohsledů dostatečně loajální k Erdoğanovu režimu.
Nejde ani zdaleka jen o to, že je oslabena opoziční, Atatürkem založená strana CHP. Ta nemá dost silného vůdce a stát jí navíc všemi prostředky škodí. Daleko horší je, že jakákoli demokratická kritika skrze média a intelektuály je v podstatě umlčena. Zákon o boji proti terorismu je postaven tak, že se v něm každý snadno „najde“. A když se nenajde sám, najde ho tam policie nebo prokuratura. Strana HDP (dominantně kurdská), zastoupená v parlamentě, je pronásledována státními institucemi. Univerzitní profesoři, kteří se nechovají tak, jak si představují lidé kolem prezidenta, novináři informující o reálné situaci, dokonce i legálně zvolení starostové a další lokální představitelé jsou vyhazováni z míst, zatýkáni a souzeni pod záminkou členství ve FETÖ.
Pro ilustraci citace z dnešních (středa 18.12.) tureckých novin: „İbrahim Burak Oğuz z hlavní opoziční strany CHP sloužil jako starosta okresu Urla v provincii Izmir předtím, než byl odvolán pro členství v Gülenistické teroristické skupině (FETÖ). Oğuz byl zatčen v pondělí pro vazby na seniorní členy FETÖ. … Byl členem výboru nyní nefunkční Asociace mladých izmirských podnikatelů, údajně pořádal schůze FETÖ a komunikoval s jejími vrcholnými postavami. … Další tři starostové v provincii Muş, všichni napojení na pro-PKK Lidovou demokratickou stranu (HDP), byli odvoláni pro teroristickou propagandu.“
FETÖ je, vedle notoricky známé PKK, druhá nejpronásledovanější teroristická organizace. Má to ale jednu chybu – FETÖ neexistuje. Je to prezidentem vymyšlený název neexistující organizace. Za členství v ní hrozí tresty podle zákona o boji proti terorismu. Ten je mimořádně gumový a použitelný doslova za jakéhokoli počasí. FETÖ je zkratka pro Fetullahovskou teroristickou organizaci, v jejímž čele údajně stojí Fetullah Gülen. Turecký duchovní, bývalý Erdoğanův mentor a dnes jeho nepřítel. Žije v USA, které jej odmítají vydat do Turecka k potrestání, protože podle nich nic neudělal. Podle Erdoğana stál za pokusem o puč on, vojáci byli jen svedeni. Dodnes jsou zatýkáni „členové FETÖ“ a odhalovány zločinecké „buňky“ mezi civilisty, vojáky, policisty, mezi soudci a prokurátory, učiteli… Mlha jménem FETÖ má zakrýt skutečnost, že pravou příčinou pokusu o převrat byla Erdoğanova politika a gigantická korupce.
Náměstek ministra zahraničí Faruk Kayamkçı se včera (úterý 17. 12.) nechal slyšet, že příští rok bude „příležitost otevřít novou stránku ve vztazích EU a Turecka“. Jelikož si to prý turecká strana „upřímně přeje“, očekává vstřícný postoj i ze strany EU. No, nevím nevím. V čem vidí turecká strana příčinu nynějšího stavu? V brexitu. Ano, čtete dobře. Podle pana Kaymakçıho brexit od roku 2016 zaměstnával EU tak, že neměla čas a kapacitu věnovat se Turecku. Navíc prý Velká Británie ani nebyla tak docela členem EU, jelikož nepoužívala euro a nebyla součástí Schengenu. Jak to souvisí s tureckou kandidaturou, skutečně nevím.
Turecký diplomat si také dělá starosti s nárůstem populismu a krajní pravice v EU. Jeho postřeh o populismu je dobrý. Jenomže si, jak je v Turecku zvykem, všímá víc okolí než sebe sama. Prezident Erdoğan by přece mohl sloužit za vzor všem evropským populistům.
Podle náměstka Kaymakçıho Turecko „splnilo 66 ze 72 kritérií pro členství v EU“. Nevím, jak počítá kritéria, v EU je zvykem počítat uzavřené kapitoly, ale to je jedno. V EU platí pravidlo, že dokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic. Takže i kdyby Turecko plnilo 71 ze 72 kritérií, pořád nebude členem EU. Turci by prý těch pár zbývajících kritérií „přijali v jednom balíčku“ a bylo by hotovo. Na to mu asi v EU nekývne vůbec nikdo.
Střízlivé a věcné hlasy nechybějí ani v Turecku. Přežívající nevládní deník Hürriyet Daily News si udržuje svou pozici (mírně) kritické protiváhy jadrně provládního Daily Sabah. Ve svém komentáři B. Yinanç hodnotí vyhlídky Turecka ve vztahu k EU. Podle jejího názoru jsou postoj a názory náměstka Kaymakçıho dány především faktem, že už mnoho let působí v oblasti vztahu Turecka s EU. Proto je podle ní „asi jediným člověkem v Turecku, který věří“, že by obě strany mohly „otevřít novou stránku“. Tím spíš, že podle ní (i podle mé zkušenosti s ním) je opravdu přesvědčen o „důležitosti ukotvení Turecka v Evropské unii“.
Smutně a s jistou hořkostí B. Yinanç dodává, že jakékoliv jednání „o hodnotách, jež vytvářejí Evropskou unii, jako je demokracie, vláda práva nebo lidská práva, se nutně změní v dialog hluchých. EU o to nestojí a vůdci Turecka také ne.“ Uvidíme, jak se v takové atmosféře bude pracovat novému tureckému velvyslanci v ČR E. Bağışovi, bývalému ministrovi pro evropské záležitosti a někdejšímu šéfovi pana Kaymakçıho.
